Kundratice je malá vesnice, část města Hartmanice v okrese Klatovy o níž první písemná zmínka pochází z roku 1360. Nachází se asi 1 km na jihovýchod od Hartmanic. Vesnicí protéká Radešovský potok. Památky a zajímavosti: zámek Kundratice z 18. století v majetku Elišky Hašek-Coolidge, podzemní prostor s kamennou půlkruhovou branou ve středu obce, skupina dubů zimních.
Starý rozlehlý a mohutný dům v němž cítíte bezpečí byl původně poštou na náměstí s průjezdem pro poštovní povozy, vykládku spojovacím okénkem, poštovní halou s přepážkami a bytem pro poštovní úředníky. Později se stal rekreačním objektem a s pohledem na centrum městečka. V patře jsou jednotlivé apartmány, v přízemí společenská hala, chodba a v průjezdu sportoviště. K domu přiléhá uzavřená zahrada s altánem.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup
domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímČtyři různě velké apartmánové byty. Všechny byty mají vlastní sociální zařízení a vlastní kuchyňku.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konviceTuristika, cykloturistika, lyžování, běžky, snowboard, houbaření.
možnosti v objektu: bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpoolPro děti nabízíme uzavřenou zahradu s houpčkama a prolézačkou.
vybavenost pro děti v objektu: brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce SilvestrŠumavská roubená chalupa u lesa, nedaleko kempu Annín na řece Otavě.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímParkování u objektu, hala s krbem, kuchyně s tekoucí vodou, tenisový kurt 1 hod. denně zdarma.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce Silvestr
Šumava se dělí do šesti podcelků: Železnorudská hornatina, Šumavské pláně, Boubínská hornatina, Trojmezná hornatina, Želnavská hornatina a Vltavická brázda. Nejvyšší body Šumavy na hraničním hřebenu dosahují výšek nad 1 300 m n. m. Nejvyšším vrcholem Šumavy je Velký Javor (1 456 m n. m.) na bavorské straně hranice. Nejvyššími vrcholy české části jsou Plechý (1 378 m n. m.), Trojmezná (1 361 m n. m.), Boubín (1 362 m n. m.), Jezerní hora (1 343 m n. m.). Na Šumavě se nachází velké množství rašelinových slatí, jejichž celková plocha činí cca 5.000 ha. Směrem do vnitrozemí přechází Šumava v Šumavské podhůří a Novohradské hory s výškami cca 1000 m n.m. - Libín (1 096 m n. m.), Kleť (1 083 m n. m.), Javorník (1 089 m n. m.), Běleč (922 m n. m.), Poluška (919 m n. m.), Myslivna (1 049 m n. m.), Vysoká (1 034 m n. m.). Nespočet pramenišť a rašelinišť, potůčků a bystřin až po hlavní vodní toky - Vltavu a Otavu - řadí Šumavu mezi významné pramenné oblasti. Na hřebenech šumavských hor pramení některé známé řeky - Vltava, která je považována za národní řeku, pramení v horském rozvodnicovém vrchovišti při hranici se SRN a svými přítoky odvodňuje téměř celou jižní část Národního parku Šumava. Otava pak odvádí svými přítoky vodu z většiny území západní části parku. K dalším řekám pramenícím na Šumavě patří Lužnice, Volyňka, Blanice a Úhlava. V oblasti Šumavy se nachází pět jezer ledovcového původu. Černé jezero, které svojí rozlohou 18,4 ha patří k největším jezerům u nás a dále Plešné jezero, Čertovo jezero, jezero Laka a Prášilské. Podnebí v celé této oblasti se v závislosti na nadmořských výškách pohybuje od mírnějšího vlhkého podnebí (údolí Vltavy) po chladné až vlhké.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Arci, arci, Jouzo, změnit se nic nedá. Děkuju ti za dobré slovo. Jsi moudrý a byls mi dobrým přítelem po celý život. Budeš mi chybět; ani nevím, jak obstojím odloučen od tebe. Snad se Bůh smiluje a zkrátí můj zahozený život. Půjdu teď za Jakubem. Nevím, kam odešel, ale možná, že to zvím v Municích u Luhanů. Karel Luhanovic je jeho kamarád. A teď ještě jednu prosbu mám k tobě, Jouzo. Jsem bez peněz, sotva desítku mám při sobě; bylo to všecko, co bylo doma na hotových. Zapůjč mi ňákou stovku, abych měl z čeho žít, než si obstarám peníze ze záložny. Přinesu ti je pak a rozloučím se s tebou."
„O to není. S radostí ti vypomohu, brachu; taky mi nemusíš vracet peníze, vložím si je do knih a přihlásím se o ně, pro případ, že by statek se dostal do prodeje. Úroků nežádám. Jen kousek ještě zaorám a pojedu domů, beztak se už připozdívá. Půjdeš se mnou. Pozval bych tě, abys zůstal u nás přes noc, ale ty pospícháš za Jakubem, tak dělej, jak chceš a rozumíš."
„Děkuju ti za všecko, Jouzo! Bůh ti zaplať a požehnej, a dej ti, abys se dočkal více radostí na svých dětech, než já jsem jich užil."
Ubírali se mlčky ku Plástovicům. Potužák držel opratě svého spřežení, Krušnej, všecek shrben, zraky maje sklopené k zemi, kráčel podle něho. Měkká je půda na žírných po-blatských lánech, hlína dusí zvuk koních kroků, toliko kolečka hrkala, vrzala, železné sponky na nákolesníku chvílemi řinčely. Když došli císařské silnice, otevřela se před nimi hladina Volešku rybníka, ohromná modrá rozlitina, odrážející blankytnou klenbu nebes. Široké pásmo zeleného rákosí, z něhož vybíhaly pruhy daleko do hladiny, vroubilo celý západní břeh vodní pánve, jejíž povrch večerní větřík lehounce čechral. Stáda různých divokých kachen, skupiny lysek, potroušené párky roháčů plovaly, proháněly, potápěly se po hladině, šikmé paprsky k západním horám se sklánějícího slunce pohrávaly si na pestrém jich peří, odrážely se od něho, a peří se lesklo, jako by zlatem bylo protkáno, drahokamy posázeno, a v hejnech poletující nad vodami bílí rackové mihotali se vzduchem jako stříbrné střely. Zcela nablízku, poněkud vlevo, za hnědými, prázdnými lány, rozkládaly se Plástovice, za rybníkem pak, přímo proti nim, Pašice vystupovaly, jako by z vod vyrůstaly. Bílé zdi, červené střechy, zelené sady, vše světlem zaplaveno, roztokem zlata polito. Před nedávnem nově kryté střechy stodoly a obydlí Krušných zrovna hořely. Utkvěly na nich zraky ubohého starocha, za zraky zkormoucená jeho duše zaletěla, pomeškala v domě, ve stájích, ve stodole. Ve stájích, ve stodole hojnost božího požehnání. Dobře se rok vydařil, nad očekávání dobře, vzhledem k lijákům, spustivším se před samými žněmi: všeho obilíčka nadbytek, dobytek se rozmnožil, hříbata pěkně vyrůstala, hrud jim mohutněla, lesklé boky se nalévaly... ale pod rodnou střechou vládly nerozum, svár a lež...
„Podívej se, Jouzo," zaúpěl ještě jednou, „tam to leží všecko, tam za širokou vodou. Praděd se tam narodil a umřel, i děd i otec... Jen já už tam neumru, ani moje děti... Cizím všecko připadne, cizímu budou říkat Krušnej... Z mých dětí žádný už se tak nebude jmenovat... Pro náš rod do hanby zapadne, v hanbě se utopí tohle jméno..."
Tvrdá byla císařská silnice, zadupaly, přehlušily tu řeč těžké podkovy koňů...
Když spřežení odbočilo od silnice zase na měkkou půdu vesnické polní cesty, slunce již nesvítilo na pašické střechy a zdi; modravé stíny se na ně převalily, kmitavý, šedý soumrak zpočátku lehounkým, ale záhy houstnoucím závojem je zahalil.
„Povečeř s námi, Jakube," zval Potužák Krušného, když tento za padajícího večera k odchodu z Plástovic se měl. Krušný po nějakém zdráhání zůstal, ač na tvářích všech, domácích i za návštěvou přišlých, zcela zřejmě čítal, že kdekdo už věděl, co se v poledne u něho bylo událo. Zpráva o tom zajisté zaletěla do Plástovic, ještě než on se setkal s Potužákem, a Potužáková o všem zvěděla, sotva od ní odešel vyhledat jejího muže. Věděli, avšak nikdo se netázal, nikdo ni jediným slovem neučinil narážky, jen oči mluvily a úžas, jenž se zrcadlil na obličejích, nenechal se ani potlačit, ani zatajit.
Když Krušnej po večeři povstal od stolu, jeho bázlivé, slzami zanícené oči utkvěly na Apoleně, která přisluhovala.
„Měj se dobře, děvče," pravil, „snad tě vidím naposledy. Jsem starý člověk a tys mladá. Starý člověk odejde — kdovíkam ho zanese osud na sklonku jeho života, a ty ho zapomeneš... Ale Pánbůh dá, že jeho požehnání zůstane při tobě a že tě uchrání před neštěstím... Mám osm dětí, vůle boží nad nimi!... Snad jen jednomu z nich budu žehnat před svou smrtí. Ty, dítě, nevíš, jak těžko leží na srdci, že sedm jich zůstane ve světě bez otcovského požehnání. Doufal jsem, že ti jinak požehnám... Jako bys vlastní byla, moje zlatá... Ještě mi svítila naděje, teple hřála... Zapadla, zklamala... nikoli tvou vinou, dítě!... Proto ti žehnám přece a tvému otci, tvé matce, tvému bratrovi, všem, kteří jsou ti blízcí a mih, nyní i budoucně. Bůh tě opatruj a ode všeho zlého ostříhej!... Jen jednoho nezapomínej a dobře ti bude! Cti otce svého a matku svou, abys dlouho byla živa a dobře se ti vedlo na zemi..."
Slzy mu vytryskly z očí, snad ulehčily stísněnému srdci. Apolena byla neobyčejně dojata, sklonila se nad jeho ruku a tvrdou, mozolnou ruku políbila. Té chvíle ze všech, co jich tu bylo, ani jednomu nepřišla myšlenka, že tento starý člověk propadl veřejné potupě, nebylo oka, jež by se nebylo slzami zalilo...
Jediný Vojta, jenž stál poblíže, chystaje se právě také k odchodu, nezaslzel. Stál tu a naslouchal s vytřeštěnýma očima, jako by slyšel něco dosud neslýchaného, čemu hned nemohl porozuměti. Krušnej už domluvil, ale Vojta stál pořád na svém místě; každý sval jeho obličeje byl napjat, zjev člověka, jenž slyšel a nenaslyšel se. Pojednou sebou škubl, jako by přicházel k vědomí, a byl dvěma skoky ze dveří.
Když Krušnej odešel, rozloučiv se s Potužákem a jeho ženou, všickni poseděli, postáli hodnou chvíli bez jediného slova. Teprve později jazyky se rozvázaly. Politovali jej upřímně, naříkali, plakali nad jeho osudem, ale přesto jej viny nezbavovali. Neměl dávat zvůli ženě; ženu kdyby byl držel na uzdě, i děti by se mu nebyly zvrhly. Sešlo se tu několik sousedek, i podruhyně tu byly, a právě tyto ženské soudily nejpřísněji, takže posléze Potužákovi se uvidělo ujmouti se ho a promluvit na jeho obranu.
„Měl trestat a netrestal," pravil, „ale i kdyby byl trestal, nebyl by zvítězil. Uminutou, tvrdohlavou hloupost ženskou nikdo nepřemůže. Chyba jeho byla, že neuposlechl rodičů. Za tu ho trest nemohl minouti. Ale nechte už ho, netlucte už do něho. Trest je strašný: odchází ze statku s vědomím, že jeho děti se na něm neudrží. Jako plevy na větru se roz-prášejí. A to ke všemu v době, kde společná Blata se rozdělí a tím statku na ceně přibude. A on byl, který toto rozdělení umyslil a nejvíce a první ze všech se o ně zasazoval. Jeho žena se bude vzpírat, ale věc je v proudu, její odpor se ukáže marným; rozdělení se provede a jí nezbude než se podrobit vůli obce, krásně se věc protáhne. Bude to památka po ubohém Jakubu Krušném..."
„Mamičko, řekněte mi, prosím vás," pravila, než šla ulehnout, Apolena, „jak to kmotr myslel, když řekl, že doufal mi jinak žehnati... asi jako bych jeho vlastní byla. Divně se tohle poslouchalo..."
„Nu, dítě, nic divného! Umluvili s tátou, že by ses hodila mladému za ženu."
Apolena vytřeštila oči.
„Jakže, mámo? Kubovi Krušnejch?"
„Nu arciť, jinému ne, a hned to taky nemělo být; až později, až by starý byl šel na výminek. Je to pěkné místo a Kuba je pořádný člověk, nic zlého se o něm neproslýchá. S druhými by se bylo všecko vypořádalo, žádný by ti byl nezůstal v domě, i staří by se byli musili vystěhovat."
„A tohle tatínek chtěl?"
„A proč by nechtěl? Dobré by to bylo a škoda je, že se to takhle rozbilo..."
„A já vám zas povídám, maminko," odpověděla s naprostou rozhodností dívka, „že já Kubu Krušných za nic na světě bych si byla nevzala. Radš bych se byla šla utopit."
Všecka se třásla při těchto slovech, líce její hořely, z očí šlehal vzdor. Matce neušlo její rozechvění, podívala se jí bystře do očí. Dívka se zalekla tohoto pátravého pohledu, sklopila bezděky oči.
„Jak to mluvíš ?" tázala se matka. „Libí se ti snad jiný, že se takhle bouříš ? Pověz!"
Sebrala všecken svůj um, všecken svůj ženský důvtip, aby přemohla svoje rozčilení.
„Jak se to ptáte, maminko?" odtušila; „kdo by se mi líbil ?... Však mě máte na očích a víte!... Proti vaší vůli si nikoho nevezmu, ale nutit se nenechám, abych... abych... si brala, koho bych nechtěla... Ale já vím, že mě nutit nebudete."
Propukla v pláč, vrhla se matce na prsa.
„Ty bláhová! Ty hloupá!" jala se tato ji konejšiti. „Upokoj se! Přestaň plakat.!... Kdyby táta vešel... a vejde co neviděli.. . co by si pomyslil? Jdi spat..."
„A vy mě nebudete nutit, viďte? Do nikoho, viďte?..."
„Taková nemoudrá holka! Kdo to jakživ viděl ? Kdopak by tě nutil?..."
„Dobře, maminko! Dej vám Pánbůh dobrou noc!"
Odkvapila, avšak tajný nepokoj, jenž se vkradl do matčina srdce, nevzala s sebou. Potužáková si umínila, že prozatím svému muži neřekne ničeho o právě se udavším výjeve, ale že si^dá dobrý pozor na dceru a její konání. Že by za vším tím vězel Vojta, nepřipadlo jí na mysl.
