Šumavský rozcestník: Abelové

Abelové

detailní info

kategorie: instituce / šlechtické rody
lokalita: prášilsko
GPS: 49°7'39.094"N, 13°19'54.004"E

popis

Sklářský rod působící na Šumavě - rodina Abele je rod původně francouzských šlechticů, který ovšem patřil k protestantům a přívržencům hugenotů. Po zrušení ediktu nanteského (edikt nantský je označení ediktu, vydaného 13. dubna 1598, v němž francouzský král Jindřich IV. zaručoval francouzským protestantům – hugenotům - stejná práva, jakých požívali katolíci) se z Francie z Ardennes vystěhovali do Virtemberska a odtud dále do Čech. Roku 1740 si založili sklárnu v Míšově u Spáleného Poříčí, která když později vyhořela, přesídlili na Šumavu do České Hůrky, na které se Abelové postupně stali významným a majetným rodem. Konkrétně se jednalo o Františka Abele (1705-1753), který ve stáří 20. let uprchl z Breisgau do Plossbergu, kde se oženil s dcerou měšťana, Kunhutou Wiesenderovou a odstěhoval se s ní do Míšova u Spáleného Poříčí. V Mutěníně si najal huť, která byla tehdy kromě hutě prášilské jedinou zrcadlovou hutí v celém království. Po jeho smrti byla po něm huť pojmenována Franzbrunnhutte či Abelova. Jeho syn Křišťan Ferdinand Abele (1740-1801) si pronajal od knížete Kinského dvě hutě v Prášilech a jednu na Suchých Studánkách. Roku 1799 koupil Křišťan Ferdinand Abele od Hafenbradlů Českou huť v Hůrce a zahájil zde okamžitě výrobu zrcadlového skla, aby tak vyráběl tehdy největší foukaná zrcadla. Zemřel roku 1801 v Sušici (později byl přenesen do rodinné hrobky v Hůrce) a stal se tak zakladatelem úspěšného rodu sklářů - měl tři syny Jiřího Kryštofa, Ferdinanda, Bedřicha. Sklářství se ovšem věnoval jen Jiří Kryštof, neboť Ferdinand byl voják a Bedřich vedl tovární sklad v Praze. Jiří Kryštof (1786-1833) pojal za manželku Zuzanu Hafenbradlovou. S její finanční pomocí mohl uskutečnit své velkorysé podnikatelské plány -roku 1822 koupil další hutě v Hůrkách a vymohl si i povolení ke stavbě zrcadlové huti v Ludwigsthalu. Všechny hutě Jiřího Kryštofa se specializovaly na výrobu zrcadel, ale vyráběly také tabulové sklo, barevné sklo, mléčné sklo, křišťál a skleněné poklopy. Abelové vyváželi své výrobky do celého světa, a pro tento účel měli i dvě vlastní obchodní lodě zakotvené v přístavu v Janově. Firma měla také pět meziskladů (v Praze, Hamburku, Marsei, Terstu a Dubrovníku). Roku1832 bylo uděleno Jiřímu Kryštofu pro hospodářský význam a rozsah podnikání císařské privilegium. Jiří Kryštof Abele zemřel ve čtyřiceti sedmi letech a zůstali po něm tři synové: Kryštof, Ferdinand a Vilém. Za Jiřího Kryštofa Abele se majetek rodiny velmi rozrostl – nadále vlastnili Hůrku jako hlavní sídlo, dále Debrník, Ludwigstahl a navíc hutě v Prášilech, Suchých Studánkách, Hůrce, Debrníku, Starém Brunstu, Novém Brunstu, Alžbětině, Železné Rudě a Ludwigstahlu. V Abelovských podnicích pracovalo na dva tisíce zaměstnanců. Abelovská litá zrcadla vyráběná až do velikosti 250 x 120 cm, vynikala mimořádně dobrým brusem a bezchybným podkládáním folií a Abelové za ně získali řadu ocenění průmyslových výstavách. Hůrecká huť se tak stala jednou z nejvýznamnějších v Rakousku - Uhersku. Po smrti Jiřího Kryštofa byl jmenován generálním zplnomocněncem celé pozůstalostní podstaty a poručníkem jeho nezletilých synů bratr Ferdinand Abele (1792-1853). Ferdinand Abele byl voják - sloužil u hulánského pluku č. 2 knížete Schwarzenberka (1813-1816) poté odešel do Plzně, k 35. pluku kde dosáhl hodnosti generálmajora s funkcí brigádního generála. Po smrti bratra musel zanechat vojenskou kariéru a věnovat se řízení rodinného podniku. Postavil další zrcadlovou huť v Debrníku a brusírnu v Hůrkách. Jejich bratr Bedřich ( 1795-1859 ) vedl správu pražského továrního skladu, ovšem ten občas neodváděl peníze za dodané zboží… Ferdinand neochoten řešit tyto spory odevzdal vedení podniku roku 1836 svému synovci Kryštofovi (1812-1878) celé vedení rodinných podniků. Bedřich byl předzvěstí zániku Abelovských hutí… Tovární podniky vydržovaly několik rodin - synů Jiřího Kryštofa, které žily velkopanským způsobem - Abelové patřili do společnosti vysoké aristokracie a svá sídla zařizovali jako střediska uměleckého a kulturního života. U Abelů se hrálo divadlo, pořádaly se hudební akademie, zařídili si skutečný symfonický orchestr, pořádali okázalé plesy a pořídili si vlastní střelecký sbor rekrutovaný z řad svých zaměstnanců, jemuž hradili i náklady na výzbroj a výstroj. K pádu podniku významně přispěl požadavek Václava Veitha, tchána Ferdinanda ml. (který měl za choť Růženu roz. Veithovou z Volšov) o navrácení půjčky, neboť dlouhodobě financoval příslušníky Abelů. Roku 1845 došlo k rozpadu velkého Abelovského majetku, čímž výrazně utrpělo celé šumavské sklářství. Sklářská tradice končí čtvrtou generaci Abelů v osobě Kryštofa Mikuláše Abele, který si z výnosu dražby zámečku na Debrníku nechává postavit roku 1877 v Železné Rudě vilu. Kryštof Mikuláš Abele umírá roku 1878 a další potomci se už věnovali jiným povoláním. Například Ferdinand Abele se stal vrchním inženýrem námořního dělostřelectva, který do výslužby odešel v roce 1869 jako ředitel námořního arsenálu v Pulje a usadil se v Železné Rudě. V letech 1898 – 1902 byl starostou Železné Rudy a byl jmenován čestným občanem města. Jeho syn Rudolf byl fregatním kapitánem. Po první světové válce se usadil v abelovské vile a exponoval se ve veřejném životě jako jeho otec. Na konci druhé světové války se díky jeho diplomatickým schopnostem podařilo zabránit krveprolití – přesvědčil zdejší oddíly SS, aby nezaútočili na americkou armádu blížící se od Hojsovy Stráže a aby se stáhly ze Železné Rudy. V roce 1946 daroval vilu Československému státu s tím, že zde má být abelovské muzeum. Sám pak žil u své sestry v Mnichově, kde v únoru roku 1956 zemřel. Spisovatel Karel Klostermann, pocházel po matce z této staré sklářské rodiny Abele. Po otci byl ze selského rodu, byť otec byl lékařem.