detailní info
kategorie: kultura a památky
/
architektura
lokalita: špičácko
GPS: 49°10'18.961"N, 13°13'33.657"E
popis
Vila rodu Prokopů leží na Špičáku nad pověstnou Vajsovnou. Vojsovna je zkomolený název pro sjezdovku - Weissovu louku, což je známé místo, kde mnozí získávali své první lyžařské dovednosti, anebo kde nastupovali do běžecké stopy. Na okraji této louky stojí vila, které se říkalo generálská, protože byla vyhrazena vojenským hodnostářům. Před válkou však pozoruhodná stavba nesla jméno vila Ludmila po babičce dnešní majitelky PhDr. Jarmily Princové CSc., která byla rozená Prusíková a provdaná Prokopová. Pradědeček paní Jarmily byl legendární otec Prokop, jak ho přátelsky pojmenoval ve chvílích pohody Jan Neruda. Napsal o tom, jak jinak, i fejeton a přezdívka se ujala. Kdysi majitel kantýny pro stravování dělníků na stavbě špičáckého železničního tunelu se poctivou prací vzmohl a postupně vybudoval základ rozsáhlého hotelového areálu Prokopova penzionátu a hotelu Prokop. První český podnikatel v těchto končinách si získal uznání i u německých sousedů, o čemž svědčila i jejich hojná účast na pohřbu otce Prokopa v roce 1914. Druhým z rodu Prokopů, který převzal vedení hotelu a poměrně velkého hospodářství byl zakladatelův syn také Jan Prokop. Předtím získal velké zkušenosti prací v zahraničí ve významných funkcích hotelových společností, především pak v Egyptě, kde byl šestnáct let. Jan Prokop II. se v roce 1928 domluvil s pražským stavitelem Nekvasilem na stavbě vily na Weissové louce. Jan Prokop dal pozemek, materiál, stavbu vily provedla firma Nekvasilova a Nekvasilovi na oplátku za to mohli užívat vilu po dobu patnácti let. Celou lhůtu, která končila v roce 1943 však vzhledem k záboru pohraničí a jeho začlenění do hitlerovského Německa nemohli využít. Prokop II. měl syna Jana (Prokopa III.), dceru Annu a Ludmilu, maminku dr. Princové. Česká rodina Prokopů musela v září 1938 ještě před Mnichovem území Říše opustit a hotel s vilou nucené za nízkou cenu prodat. Vila Ludmila se stala sídlem gauleitera (v nacistickém Německu župní náčelník), což ji paradoxně zachránilo před devastací. Hotel Prokop takové štěstí neměl, po válce byl prakticky vyrabovaný. Jan Prokop II. zemřel v roce 1944, a proto se po válce ujímá hotelu Jan Prokop III., strýček Honza. Vila Ludmila se opět stává rodinným sídlem a Jan s nezměrnou energií obnovuje hotel, který nespadal pod znárodnění. Komunistický převrat však všechno změnil. Do hotelu byl na základě nařízení ONV Klatovy dosazen národní správce, v krátké době však zkrachoval a na žádost zaměstnanců se vedení hotelu opět ujímá jeho majitel. V roce 1951 hotel převzala armáda a v březnu 1952 byli Prokopovi ze Špičáku vystěhováni. Jan Prokop požádal v roce 1956 o možnost návratu, ale odpovědí mu v roce 1957 bylo i papírově dokonané znárodnění vily. Poté pracoval porůznu v hotelové branži, ale v roce 1966 odchází do emigrace. Ve své profesi pracuje i v cizině. Životní pouť plnou zvratů a protivenství skončil v roce 1988. Jeho urna byla uložena do rodinné hrobky na železnorudském hřbitově. Poslední instituce, která po soudních sporech musela vilu vydat, se jmenovala Volareza - Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Volareza na začátku devadesátých let pronajala vilu k provozování nočního klubu a připravovala její privatizaci. V současnosti probíhají úpravy interiérů i okolí již pod vedení potomků původních majitelů. Při obnově miniarboreta byl objeven kamenný podstavec křížku s letopočtem 1861 a obnoven i kříž. Zamlčovanou historii Prokopů napsala začátkem devadesátých let pro Železnorudské noviny sestra Jana Prokopa III. Anna Ludikarová - Prokopová. Z nesmírně zajímavých vzpomínek zaslouží pozornost malý příspěvek k česko-německým vztahům: „V roce 1946 začal odsun německého obyvatelstva. Já sama nerozumím politice, a proto nejsem oprávněna kritizovat rozhodnutí naší tehdejší vlády. Mohu jen říci, že jsem osobně cítila velký smutek, když jsem viděla tyto chudé lidi opouštět kraj, kde žili po generace. My sami jsme ztratili svůj otcovský domov v roce 1936, a proto vím, že opustit rodný dům není lehké. Nevím o nikom z místního německého obyvatelstva, kdo by nám anebo komukoliv jinému vážně ublížil. Později jsem si uvědomila, že pro ty mladší Němce byl odsun z Československa vlastně štěstí, protože po letech se jim v Německu vedlo lépe než kdykoliv předtím v Československu.“
