Šumava: sušicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
Dne 13. května 1949 za mlhy letoun Sokol s osádkou toužící po svobodě ztratil orientaci a díky nízké základně mraků byl nucen k přízemnímu letu. Do cesty se jim postavily pohraniční hory... Mlha vehnala stroj do úzkého údolí u obce Suchá a tady ve snaze zabránit střetu s protisvahem letoun minul stavení rodiny Jarolímových, křídlem zavadil o zem a havaroval. Sokol pilotoval Jaroslav Valášek (vyvázl s frakturou ruky), Miroslav Nový se zlomeninou nohy a Jan Horníček byl bez zranění. Místní obyvatelé zřícené posádce letounu poskytli pomoc: Valáškovi a Horníčkovi dal Vojtěch Chalupský (1919) ze Suché mapu a na jeho přímluvu je mlynář Jan Luhan (1909) z Puchverku doprovodil k obci Keply a ukázal další cestu k hranicím. Novému rodina Jarolímových poskytla první pomoc a po vzájemné dohodě zavolali lékaře, což ale zároveň obnášelo jeho prozrazení bezpečnostním orgánům. Definitivní konec cesty pro uprchlíky nastal u dnes již bývalé Staré Hutě mezi obcemi Keply a Zhůří. Jan Luhan, který je doprovázel k hranicím, dostal cestou strach z následků, ukázal jim směr a opustil je. Nedaleko dnes již nestojící hájovny Jaroslava Valáška přemohly bolesti ruky a šel poprosit o pomoc. Tady je hajný jménem Zadák pozdržel a předal SNB…
Tomu to letu předcházela touha po svobodě skupiny osob. Vlastimil Klenovský (1927), Zdeněk Mikš (1926), Jan Horníček (1926), Miroslav Nový (1927) a Jaroslav Valášek (1927) byli od roku 1946 posluchači letecké vojenské akademie v Hradci Králové, ale z té byli 22.prosince 1948 propuštěni z důvodu stání nespolehlivosti. Po té byli převeleni k pomocnému leteckému vojenskému útvaru ve Vysokém Mýtě a tam vyčkávali na konečné kádrové rozhodnutí ministerstva obrany. Východisko ze stávající situace našli. Vlastimil Klenovský a Jan Horníček se proto rozhodli pro emigraci a informovali o tom své kolegy. Ti souhlasili a před vlastní demobilizací se dohodli, že přes Jaroslava Valáška budou společně v korespondenčním styku a každý z nich bude intenzivně hledat možnosti odchodu do zahraničí a seznámí s nimi i ostatní. Vlatimil Klenovský nastoupil už jako civilní mechanik do národního podniku Let v Chocni, kde se seznámil s poměry na podnikovém letišti a začal se zabývat plánem zcizit letadlo, kterým by odletěl do západní okupační zóny v Německu. Proto se detailně seznámil s ostrahou letiště, leteckým parkem, spojením, palivovými zásobami, vypracoval náčrty a společně s Janem Horníčkem, který rovněž pracoval jako mechanik v LETu, začali plánovat přepadení ostrahy a odlet s odcizenými letadly do zahraničí. Ve dnech 8. a 10. května 1949 Klenovský seznámil se svým plánem letecké akademiky, a do snahy o útěk začlenil i svoji dívku, konzervatoristku Hedu Prokopovou (1931) z Brna. Datum samotné akce stanovili na 13. května. A tak se dne 12. května 1949 všichni sešli v bytě Klenovského, který je seznámil se svými nákresy, cílem byly hangáry s letadly typu Sokol. Věděli, že objekt hlídali dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti ozbrojení dlouhými palnými zbraněmi a pistolemi. Jeden z nich vždy konal obchůzku kolem letiště, zatímco druhý odpočíval na strážnici. Klenovský měl následující plán - na určeném místě přeruší telefonní vedení z letiště, pod pohrůžkou pistolí odzbrojí a spoutají příslušníky SNB střežící letiště, z hangáru vytlačí dva letouny typu Sokol a odletí s nimi směr Frankfurt nad Mohanem… A tak se dne 12.května 1949 ve 23.00 hod. vydali se zavazadly na podnikové letiště. Asi po hodině chůze se dostali do blízkosti letiště, na určeném místě přerušili telefonické vedení a došli k hangárům. Valášek a Horníček se odplížili ke strážnici, zbylí se chystali na službu konajícího příslušníka. Heda Prokopová měla přijít na letiště s legendou, že zabloudila a rozptýlit příslušníkovu pozornost. Klenovský poslal Mikše a Nového s pokynem k zahájení přepadu, avšak Mikš a Nový Prokopovou u zavazadel nenašli, rozhodli se na ní počkat. Mezitím Klenovský zjistil, že příslušník SNB nekoná nařízenou obchůzku, ale sedí v letadle typu Čáp stojícím před hangárem… Plán se začínal rozpadat. Protože Mikš, Nový a Prokopová nešli, Klenovský se rozhodl provést přepadení příslušníka bez z nich. Syknutím přivolal Valáška a s ním za zády zabušil na dveře letadla. Po otevření dvířek přepadl překvapeného příslušníka praporčíka SNB Josefa Bernarda (1898) - začali se tahat o jeho služební pušku a během potyčky postřelil na ukazováku levé ruky Klenovský Bernarda. Na volání Bernarda o pomoc přispěchal Valášek, kterého jen šťastnou náhodou minul výstřel z pušky, v další potyčce vyšel výstřel z Valáškovi pistole, projektil zasáhl lučík služební pušky a skončil v boku letadla. Údery pažbou pistole nakonec přemohli Josefa Bernarda a vyvedli jej z letadla. Mezitím během zápasu přišla na letiště i Prokopová, která sehnala zbylé členy skupiny. Společně se zajatým příslušníkem zamířili ke strážnici. K odzbrojení příslušníka Václava Pochobradského (1903) stačil výkřik „ruce vzhůru“, odpočívající příslušník měl již zanedlouho opustit řady SNB a neměl zájem vynakládat odpor. Pochobradského odzbrojili a připoutali na strážnici k židli. Bernard si neustále stěžoval na zranění ruky a tak jej Prokopová provizorně ošetřila a na jeho žádost jej odvedli k hangáru č. 1 a spoutali na letištní ploše. To proto, aby nebyl později stíhán za nedbalý výkon služby, nechali opodál ležet i jeho služební pušku. Protože si trvale stěžoval na bolesti ruky se střeleným zranění, neutahovali mu pouta. Následně skupina otevřela hangár, vytlačila dvě letadla typu Sokol a začala je chystat k odletu. První letadlo pilotoval Nový, vedle něho Valášek, místo vzadu obsadil Horníček. Do druhého letadla nasedli vedle pilota Klenovského Mikš a dozadu Prokopová. Klenovský startoval motor déle než posádka prvního stroje a mezitím měl Bernard čas se snadno osvobodit z volných pout a zmocnit0 se pohozené služební zbraně. Přistoupil k nejbližšímu letadlu, ve kterém již seděli Klenovský, Mikš a Prokopová a střelbou z bezprostřední blízkosti smrtelně zasáhl Klenovského a Prokopovou (ti vzápětí zemřeli), Mikše, který sebou v poslední chvíli trhl, projektil „pouze“ vážně zranil. Mikš se hroutil se do letadla a předstíral smrt. Zdeněk Mikš na ten okamžik vzpomíná: „Najednou slyším ránu, jako když práskne výfuk. Slyším Hedu říkat: ‚Vlastíku, on tě střelil?‘ Podíval jsem se na něj a už mu jen klesla hlava a zůstal viset v popruzích. Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoután, mohl jsem se ohnout. V důsledku toho mám prostřelený obratel. Kulka se v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám nad bránicí v plicích.“ Bernard po střelbě viděl, že druhý stroj již pojíždí na startovací dráhu, avšak v jeho odletu se mu nepokoušel nijak zabránit a odešel na strážnici telefonovat o pomoc. Této chvíle využil Mikš - zraněný doběhl druhý rolující stroj a prosil své kolegy, aby jej naložili… Ti ho ale do plně zatíženého stroje odmítli vzít. S úsvitem letadlo startovalo směrem na Sušici a zanechalo zraněného Mikše na letišti. Ten z posledních sil z letiště uprchl, avšak vážné zranění ho donutilo vyhledat lékařskou pomoc, což znamenalo jeho následné zatčení… Za čin odporu proti nastupujícímu komunismu zaplatili Prokopová a Klenovský cenu nejvyšší! Ostatní členové skupiny byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v rozmezí od třiceti let až doživotí. Z vězení se dostali na amnestii v roce 1962. Bez trestu nevyvázli ani šumavští občané Vojtěch Chalupský a Jan Luhan, jež soud za pomoc uprchlíkům odsoudil na 8 měsíců odnětí svobody a k peněžitému trestu. Praporčík SNB Josef Bernard, který bezohledně zastřelil Prokopovou a Klenovského byl následně vyšetřován kriminální policií pro podezření z vraždy, protože vyšetřování prokázalo, že místo toho, aby obcházel a střežil letiště, seděl v letadle a jedl. Při této činnosti jej překvapil Klenovský a v letounu, kde proti předpisům odpočíval, nalezli zaměstnanci projektil z pistole zavrtaný do boku letadla a nedojedený řízek. Podle vyšetřovací hypotézy kriminalistů postupoval chybně i poté, co se nepozorovaně osvobodil z pout. Zbraně měl použít k tomu, aby poškodil oba letouny a učinil je neprovozuschopnými a zamezil tak odletu osob a krádeži strojů. Místo toho se střelbou pokusil zavraždit potencionální svědky své nedbalosti, přičemž o druhý letoun, o kterém předpokládal, že odletí, se již nestaral. Tato vyšetřovací hypotéza však brzo zapadla a Josef Bernard po události odmítal zařazení ve výkonné službě a žil v neustálém strachu z odplaty. Na vlastní žádost byl převelen na vyšší služební místo do Hradce Králové, obavy ho však pronásledovaly i nadále. Druhý příslušník SNB Pochobradský, který střežil letiště společně s Bernardem, odešel, podle svého původního plánu, zanedlouho po přepadení do civilu. Po hajném Zadákovy údajně někdo střílel a tak se ze strachu se nechal přeložit na jiné místo… Po roce 1990 byli strůjci přepadu rehabilitováni.
Šumava je jedním z nejstarších pohoří Evropy, tvoří ji horniny předprvohorního až prvohorního původu (žuly, ruly, svory, migmatity, granulity, vápence). Po plochých šumavských hřbetech probíhá hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Šumavské pohoří je prameništěm několika významných řek - Vltavy, Otavy, Úhlavy, Blanice, Volyňky odtékajících do Severního moře a Řezné, Ilzu, Grosse Mühl do Černého moře. Specifickým a atraktivním jevem jsou na Šumavě přirozená ledovcová jezera (5 na české straně a 3 na německé), která se vyskytují v nadmořské výšce kolem 1000 m. V oblasti Šumavy se průměrné roční teploty pohybují v závislosti na nadmořské výšce od 6 °C (v 750 m n. m.) do 3 °C (ve 1200 – 1300 m n. m.). Výjimku ovšem tvoří některé inverzní lokality - např. údolí Vltavy od Horní Vltavice až k Lipnu a lokality v oblasti Plání (Jezerní slať, Horská Kvilda, slatě jihozápadně od Modravy) . Průměrná roční teplota oblasti Jezerní slatě tak činí pouhé 2 °C! Absolutní šumavské teplotní minimum činí -41,6 °C (Jezerní slať roku 1987) a maximum činilo 36,8 °C (ve Vyšším Brodě v roce 1983). Relativní vlhkost vzduchu se pohybuje v průměru kolem 80 %. Po celý rok převládá západní až jihozápadní směr větru. V nejvíce exponovaných místech vrcholů hor na hraničním hřebenu (Březník) dosahují roční úhrny srážek až 1600 mm. Nejnižší úhrn srážek 800 - 900 mm mají severovýchodní okraje pohoří. Šumava je díky tomu jedním z nejoblíbenějších turistických a rekreačních cílů Čech. Její kouty jsou protkány více než pětisty kilometry značených turistických stezek a cyklotras. Pro milovníky vodních sportů je zde mnoho možností surfingu, raftingu a jachtingu a pro ty, které vyhledávají spíše zimní sporty, zase nespočet lyžařských středisek (Železná Ruda, Špičák, Velký Javor, Zadov, Churáňov, Nová Huť, Kvilda, Lipno) a tras pro běžecké lyžování (Bílá stopa). Na své si zde bez pochyby přijdou i vášniví houbaři či sportovní nadšenci. Ubytovat se můžete v celé škále ubytovacích kapacit podle potřeb a cenových rozsahů od kempů, privátů, apartmánů, penzionů, rodinných hotelů, pronájmu chat a chalup od levných po luxusní hotely.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„To jsem neřekla já, tatínku," obrátivši se k němu a spustivši ruce; „chraň mě Bůh, abych vám takovéhle slovo řekla..."
Viděl, že krev se jí řinula z úst a z nosu, i bílá košilka, jež kryla její ňadra, byla všecka krví potřísněná. Poranila se pádem.
„Ty nebo jiná!... Jste všecky stejné!..."
„Zapomněla jsem se, tatínku — spravedlivě mě trestáte! — Ale v tomhle mi křivdíte, to jsem neřekla."
Mluvila klidně, nezaškytla více a pevně se mu do očí dívala.
On přestal ji biti, stalo se mu jí najednou líto.
„Já jsem tě do obličeje neuhodil," pravil tónem naskrze změněným, jako by se omlouval, „to sis udělala, jaks padla. Žes mi jen tuhle hanbu připravila!"
Neodpověděla, odvrátila se od něho, a stírajíc si rukávem krev s obličeje, dala se v pochod pevnými, spěšnými kroky, takže jí v chůzi nestačil a za ní zůstal.
Došli vsi, ona napřed, dobrých sto kroků před ním. Pašice spaly tvrdým snem, nikde človíčka venku, žádné okno nebylo osvětleno. Ticho všude, nic se nehýbalo, leda četní netopýři, kteří, honíce za můrami, neslyšně vzduchem rejdili, a dvojice velkých sov, jež slídíce z výše, občas zahoukly, jako by na sebe volaly. Anka vklouzla dvířkami podle vrat do otcovského statku, přeběhla rychlým krokem dvůr a zmizela v obytném stavení. Když malou minutku po ní otec vkročil, neviděl ji více a jen velký žlutý pes přiběhl kňuče a radostnými skoky pána uvítal.
„Ty jediný mě máš tady rád, Vořechu!" pravil tento tlumeným hlasem, hladě mourovatou hlavu zvířete. „Buď tu a hlídej! Však ty bys ho sem nebyl pustil, toho knížecího lajdáka! Proto moje dítě za ním vyšlo!..."
Postál chvíli prostřed dvora a poohlédl se, jak byl zvyklý činit, kdykoli se v noci domů vrátil, načež šel zvolna k maštali, jejíž dvéře otevřel a dovnitř se podíval. Neviděl ničeho, v černou tmoucí tmu zaběhl pohled jeho, ale hříbata i koně, jeden po druhém, lehounce zaržáli, osmeronásobný řehot.
Zavřel zase dvéře a zamířil k stodole, jejíž vrata také pootevřel. Zavrzala, zaskřípěla těžká vrata, zapadla bouchajíc za ním, když vešel. Šáral se potmě prázdným mlatem, otevřel i zadní vrata, vedoucí na humna, kde stálo několik starých ovocných stromů. Zde stanul zase, zalomil rukama a usedl pak do trávy pod vetchou hruškou, jejíž koruna jej pokryla svým černým stínem... A starý člověk zaplakal...