Románská stavba z první poloviny 13. století se vypíná nad údolím Otavy u Annína na vrchu Mouřenec (617 m n. m.). Vznik původní svatyně je spojen s rýžováním zlata a poustevníkem Vintířem. Jednolodní stavba s dvoupatrovou věží nad chórem a apsidou z doby kolem roku 1230. Kostel byl stavebně upravován v 15., 18., a 19. století. V roce 1993 byly v kostele objeveny a následně restaurovány vzácné nástěnné malby ze 14. století. Na severní straně hřbitova se dochovala barokní kostnice z 18. století. Lidé k tomuto pahorku nad řekou Otavou měli vztah již od samotného osídlování podhůří Šumavy slovanskými kmeny. Pohanské obětní rituály nahradil malebný, původně románský kostelík sv. Mořice, údajně založený samotným sv. Vintířem. Někdy na konci 12. století nebo na počátku 13. století byl na místě bývalé svatyně, patrně malé a z velké části dřevěné, vybudován kamenný chrám s mohutnou hranolovou věží. Stavba z hlediska vnější podoby nedoznala od doby svého vzniku žádných velkých změn. A proč na zdánlivě odlehlém místě, samotě, byl kostel postaven? Při pokusných důlních pracích se nedaleko našly zlaté žíly. Horníci založili osadu, kterou pojmenovali Novým Městem - zdali pro porovnání s dvěma horními královskými městy Horním a Dolním Rejštejnem (dnes Kašperskými Horami a Rejštejnem), nebo blízkou Sušicí, těžko říci. Zlata se však vyskytovalo pramálo a horníci brzy práce zastavili. Z budoucího velkého města, které již mělo kostel, zůstalo pár domů a název Nové Městečko. Farní správa u kostela sv. Mořice měla ještě jedno důležité poslání. Poblíž vznikaly drobné vsi a byly k sv. Mořici přifařovány. Z doby první vrcholné slávy kostela pochází zvon, dochovaný díky faráři jménem Franz Andraschko do současnosti. Vyhnulo se mu dvojí „rekvírování" za obou světových válek. Zvon má na plášti dataci 1329. Farnost sv. Mořice byla v minulosti velmi rozsáhlá a lidé se na mši svatou scházeli až ze Stodůlek, Prášil, Hartmanic či Zhůří. Nebožtíci z Annína byly na Mouřenec dopravování koňským potahem po cestě známé jako „Toten-weg" (Cesta mrtvých). Malý hřbitov za mohutnou zdí skýtal jen omezený prostor pro pohřbívání, a proto byly ostatky zemřelých po několika letech vykopány, uloženy do kostnice a na místě starého hrobu byl uložen nový nebožtík. Odtud zřejmě vycházejí j pověsti o upírech, protože se občas podařilo vykopat nebožtíka ve velmi zachovalém, stavu. Na Mouřenci do nedávné minulosti stávalo kromě dodnes zachovalé školy i několik stavení. Šlo o stavení pana Geigera, stojící blíže ke kostelu, v kterém bylo malé pohostinství a druhý domek obýval do odsunu v roce 1946 pan Jandowski. Po pravé straně stávala původní německá škola, posléze stavení pana Lömbachera. Budova fary se nenacházela nahoře, ale duchovní správce na toto místo docházel z fary postavené v Rajsku. Dnes je toto zbořeniště nad cestou vedoucí do Annína (poblíž koupaliště) zarostlé olšemi. Za své vzaly i všechna stavení Mouřence. Buď vyhořely, nebo se zřítily během šedesátých let. Svědky dříve čirého ruchu jsou jen staré ovocné stromy, základy domů a zrekonstruovaná budova nové německé školy. Značně zchátral i kostel. V roce 1991 byl založen Podpůrný spolek sv. Mořice s cílem zachránit kostel před totálním zničením. Dílo se podařilo a 26. září 1993 byl obnovený kostel českobudějovickým biskupem Msgre. Antonínem Liškou znovu vysvěcen. Významnými duchovními správci byli jak děkan Kordík poslední farář, zcela nezaměnitelný a svébytný Franz Andraschko. Oba jsou pohřbeni při kostelní zdi. Franz Andraschko nosil typický dlouhý vous, což bylo v rozporu s tehdejší regulí, která určovala, jak má být římskokatolický kněz upraven. Nicméně Andraschko si z toho pranic nedělal a aby uklidnil své nadřízené, opatřil si doklad o omezené hybnosti rukou, díky čemuž se nemusel holit. Byl to velice oblíbený člověk v okolí a k jeho osobě se váže řada mýtů. Co je však nezpochybnitelné, že se zcela ztotožnil s tímto místem a v roce 1946 odmítl jít do odsunu a opustit tento malebný kraj. Další důkaz toho, že si dokázal stát za svým názorem i v takto pohnuté době. Přál si zde v klidu zemřít, což se mu splnilo ještě v témže roce a ve svých 71 letech byl pochován zde na hřbitově. Vzácnou kulturní památkou jsou mouřenecké kostelní fresky, pocházející přibližně z počátku 14. století, z doby, kdy byl pořízen také nejstarší dochovaný kostelní zvon. Fresky představuji několik křesťanských motivů. Poslední soud obohacuje málokde vídaná postava anděla, vážícího prohřešky lidských duší. Jiné ukazuje Krista mezi apoštoly. Neznámý autor část fresek věnoval mariánskému cyklu. V řadách Kristových bojovníků v další fresce nalezneme portrét patrona kostela sv. Mořice. Náhrobní desky patří šlechtickým, rodinám Dejmů, Boryňů ze Lhoty, Villaniů a zdejšímu duchovnímu Josefu Jakubu Gertovi. Dochovala se také místní kostnice, ossartum. Protože v suchém písčitém terénu hřbitova kosterní ostatky nezetlely, byly ukládány do kostnice. V ní mají také být ostatky švédských vojáků, uložené v době, kdy se mnoho hřbitovů rušilo.
Šumavská roubená chalupa u lesa, nedaleko kempu Annín na řece Otavě.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup
domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímParkování u objektu, hala s krbem, kuchyně s tekoucí vodou, tenisový kurt 1 hod. denně zdarma.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce SilvestrŠumavská roubená chalupa u lesa, nedaleko kempu Annín na řece Otavě.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímParkování u objektu, hala s krbem, kuchyně s tekoucí vodou, tenisový kurt 1 hod. denně zdarma.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce Silvestr
Na formování krajiny Šumavy se podílel člověk svou činností zhruba od konce 12. století, kdy proběhla její první kolonizace. Celé území přibližně do poloviny 18. století pokrývaly neporušené pralesy, které byly součástí pomezního hvozdu. Přesto i v těchto dávných dobách na Šumavě existovaly značně frekventované přechody. Nejznámější „Zlatá stezka“ je doložená již v 11. století. Zásadní význam pro utváření dnešních lesních a nelesních ekosystémů Šumavy měla až novější kolonizace v 17. - 18. století, spojená s rozvojem sklářství, dřevařství a pastevectví. Výrazně se zmenšují plochy pralesů, vznikají nové dřevařské osady a s tím i nové typy stanovišť, do té doby neexistující. Objevují se i první projevy místně narušené přírodní rovnováhy (preference monokultury smrku v umělých výsadbách, pokračující pastva na rozsáhlých pasekách, lesní kalamity v 70. letech 19. století atd.). Po 2. světové válce nastaly podstatné změny v dosud tradičním využívání krajiny. Spočívaly v téměř čtyřicetiletém útlumu všech činností v pohraničním pásmu. Charakter šumavské krajiny dodnes dotvářejí některé dochované historické památky, doklady osídlení a přítomnosti člověka v území. Dnes je na území NP Šumava 7 obcí, v nichž žije trvale kolem 1 000 obyvatel, naproti tomu v letní i zimní sezoně počet návštěvníků mnohonásobně vzrůstá. Přesto oproti jiným oblastem ČR nejsou změny způsobené lidskou činností na Šumavě tak radikální. Pro poznávání Šumavy (německy Böhmerwald) využijte široké nabídky levného ubytování na horách, v horských městečkách, osadách i ve městech. Vybrat si můžete hotely, chaty a chalupy, penziony, apartmány, kempy, zámky, farmy a jiné druhy ubytovacích kapacit. Ubytování na Šumavě je vhodné nejen jak pro dovolenou a relaxaci tak nevšední zážitky z okouzlující šumavské přírody. Šumava je ideální pro turistické výlety, sportovní aktivity jako zejména lyžování, snowboarding, cyklistiku, golf, plavání, relaxace, in-line bruslení, turistiku, letání, rybolov či jízdu na koních. Šumava je ideálním místem pro sport, rekreaci, regeneraci, odpočinek, romantické a ozdravné pobyty pro rodiny s dětmi, pro rodiny se psem, sportovce, lyžaře, běžkaře, cyklisty, pěší turisty.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Soudce se obrátil k Martinákovi.
„A vy, Martináku, říkáte, že jste s děvčetem, které jste tam potkal, ,špásoval'. Jaképak to bylo špásování, co ?" i Na obličeji tázaného objevily se zřejmé známky rozpaků. Nechtělo se mu odpověděti a oči jeho se klopily ku podlaze. Byv opětně vyzván, aby promluvil, pravil posléze:
„Prosím, neráčej si myslit nic zlého — já jsem se jí chtěl pouze podívat do košíku a ona se tomu vzpírala a... a... potom mi utekla."
Soudce se usmál bezděky a správce i porybí také.
„Nu, pantáto Potužáku," soudce se obrátil na tohoto, „teď je řada na vás! Má snad vaše dcera milovníka?"
„Ne," odpověděl tento, „holce je teprve šestnáct let."
„Nu," smál se soudce, „to by zrovna nebyl důvod. Než, tuhle Martinák sám neví, uhodil-li ho váš syn, váš syn tvrdí, že ne, a jiný obviňován není. O té loupeži nebudeme mluvit, té vůbec nebylo. Věc je odbyta. Vy, mladíčku, jděte spánem-bohem a s tatínkem domů a podruhé neutíkejte, až uhlídáte někde poraněného člověka, a úřadů se nebojte, máte-li dobré svědomí."
Potužák se poděkoval jak panu sudímu, tak panu správci, Václav stál, nevěda, porozuměl-li dobře, až Krušnej ho chopil za rameno a tíhl s ním ke dveřím, ze všech první však byl venku z úřadovny pěšák Martinák. Správce s porybím ještě zůstali, se soudcem se loučíce.
„Balvan mi odpadnul od srdce," pravil správce, „že to takhle prošlo a že jsem se mohl trochu odsloužit Potužákovi za jeho dnešní skutek. Děkuji vám z té duše, pane sudí!"
„Jsem sám rád, že se to takhle skončilo," odpověděl, usmívaje se soudce; „již ráno jsem měl dojem, že ten hoch je nevinen a že tu běží buď o omyl, nebo o bídnou mstu. Vyjasněná ta věc úplně není, ale na jedno bych přísahal, a vy asi také o tom nebudete pochybovat, všiml-li jste si rozpaků onoho zatro-leného pěšáka: ta holka, s níž si ,zašpásoval', byla Potužákova dcera a ta dle všeho nebyla samotná a nešla neprovázena domů. Myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že tu ránu mu zasadil její nápadník."
Správce se dal do smíchu.
„V tom máte namouduši pravdu, pane sudí."
„Nu, myslím si, chlapovi se mnoho nestalo, a tak jsem raději dále nepátral, abych ubohému Potužákovi nezkazil radost, kdyby snad vyšlo najevo něco delikátního v příčině jeho dcery. To je řečeno mezi námi, pánové, rozumí se, a vy o tom také mlčte, Kozlíku!"
Písař se jen uklonil, ostatní se smáli...
Na chodbě zatím přistoupil k Potužákovi sluha Novák, řka s okázalou blahosklonností:
„Co jsem vám řekl, pantáto? — Jak vidíte, nepřelhal jsem vás. Pustili jsme ho. Jak by taky ne? Na první pohled se vědělo, že je nevinen jako novorozeně. Spánembohem teď a mnoho štěstí! Dá-li Pánbůh, o posvícení se tam trochu podívám k vám..."
„Jen přijďte — bude nás těšit, u nás je každý vítán." —
Když vyšli ze soudní budovy a ulicí se brali, pravil Krušnej:
„Ten se namáhal, ten chlap, ten Novák! Ani prstem nehnul a nepřijít pan správec, snad týden by si byl poseděl Václav v té šatlavě. Čímpak ti přilepšil, chlapče? Tvůj táta mu dal přece desítku na tvoje stravování..."
„Nu, on mi přinesl dvě buchty — ale kdeže bych je byl snědl! — druzí mi je vzali! — Byli tam ještě dva, celou noc povykovali a řeči vedli, že mi vlasy hrůzou vstávaly... Zaplať Pánbůh, že jsem venku..."
Dal se do pláče.
„Odpusťte mi, tatíčku, že jsem vám takovou hanbu udělal," pravil v slzách... „ten pán měl pravdu. Kdybych byl neutekl, nebylo by se to stalo..."
„Neplač, dítě, — byls nevinen, nemám ti co odpouštět. Teď pospěšme domů, aby matka byla zbavena starostí. Máme dalekou cestu — přímo jít nemůžeme..."
„Já na tvém místě," ozval se Krušnej, „bych tomu žvanilovi Novákovi tu desítku nenechal. Stravovat tuhle Vaška nebude, tak ať ty peníze vrátí..."
Potužák máchnul rukou.
„I ať si ji nechá," pravil, „ať si přeje dnes, když se nám to tak dobře povedlo. Také chudé u nás podělím na slávu
Boha, který modlitby moje vyslyšel. Ale jiná věc mě napadá. Musíme se ještě zastavit, než odejdeme. Budeš mít hlad a žízeň, Jakube..
„Nu, lhal bych, kdybych řekl, že ne..."
„Pojďme tedy tuhle ke Kobrčům, nadlouho se nezdržíme. Musel bych tam zajít tak jako tak; však víš, že jsem slíbil Karhounovi zaplatit útratu. Nesmíme zapomenout, že on to byl, který upozornil pana správce a tím mi zjednal jeho pomoc a zakročení..."
Obličej Krušného se velice zkřivil při těchto slovech.
„Cože?" zakoktal, „za tím lajdákem chceš jít? Ještě ke všemu tam budou oba. Mnoho cti člověk nedojde v jejich společnosti..."
„Nic plátno, dal jsem slovo a musím je dodržet; beztoho už asi na mne čekají..."
„Vždyťs mu dal pětku, zaplatiti může. Ručím ti za to, že si k tobě přijde o další diškereci. Pojďme jinam, povečeříme a půjdeme odsud, abychom se dostali domů, než padne noc..."
Potužák se nedal přemluvit; neustoupil od svého úmyslu, ani když Krušnej mu řekl, že bratří Karhounové mu přísahali pomstu za to, že před soudem proti nim svědčil, a že se jich bojí.
„Stojím ti za to," pravil, „že v mé přítomnosti žádný z nich ti neublíží, ale máš-li z nich strach, zajdi jinam, třeba tuhle na ,obec' a já se pak pro tebe zastavím. Dlouho tam nepobudu, tolik ti slibuji."
S tímto návrhem Krušnej souhlasil, a odloučiv se od Potu-žáka otce a syna, zašel do „obce".
Když Potužákové vešli ke Kobrčovi, přistoupil k nim už v předsíni hostinský, jenž, uvítav je, pravil:
„Jsou tu bratří Karhounové a pijou, až se hory zelenají. Přibrali si ještě tři jiné chlapíky a Polda tvrdí, že vy jste ho sem objednal a že pitka se koná na vaše útraty. Já jim nevěřím, znám tu bandu, a právě jsem jim řekl, že už jim ne-naliju, ačkoli Polda cosi žvaní, že uvidím, jakou vám prokázal dnes službu. Také se bojím, aby se mi tu nepopřáli, začínají se hašteřit, neboť Honza Karhoun tvrdí, že mu Polda ukradl šunku. Je-li to pravda, ukrad ji, dareba, beztoho napřed sám..."
„Pivo!" zařval vtom ve formance hrubý hlas a někdo uhodil pěstí na stůl, že bylo slyšet, jak sklenice řinčely.
„Jen jim jděte nalít," pravil Potužák. „Polda mluvil pravdu: pijou na mé útraty."
Hostinský pozatřásl hlavou.
„Nu, když vy poroučíte, vyhovím jim, ale je mi to divné — už odpustíte... do smrti bych byl nevěřil, že vy byste byl ve spolku s touhle pakáží..."
„Také s nimi v žádném spolku nejsem," přerušil ho Potužák, „ale nemám dnes času, abych vám to vyložil. Povím vám to jindy. Ostatně budu hledět, abych je přivedl do míry. Myslím, že uposlechnou."
„Tatíčku," ozval se Václav, „snad abychom tam ani nevcházeli. Ti dva tam, víte, kteří byli se mnou —" slovo „vězení" uvázlo mu v hrdle — „o těchhle Karhounech mluvili... hanba povídat, zhrozil jsem se..."
Potužák se zamyslil.
„Máš pravdu," pravil po chvíli, „ty tam nechoď, jdi za strýčkem Krušným. Ale já tam vejdu, splácím dluh, chlapče!"
Hoch odešel a Potužák vstoupil do formanky. Pateronásobný pustý řev jej uvítal.
