Šumava: sušicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
Vila továrníka na náměstí v Hartmanicích z roku 1863 zvaná prý "Blochárna". Místní podnikatel Isak Simon Bloch narozený v Kunraticích založil úspěšnou fabriku na obalový staniol v nedalekém Chlumu. Ta zaměstnávala stovky lidí z hartmanického okolí. Na jižní straně měl dům terasy s exotickou flórou. Bylo zde sídlo "brusinkové burzy" i "statkářské kasino". Pře domem stála také kamenná kašna "Blochova kašna" do 90. let 20. století. V roce 1997 byla už kašna přemístěná o kus západněji, před novostavbu hotelu. Isaak Bloch později ale musel město a Šumavu opustit, kvůli zvyšujícímu se nacistickému tlaku na židovské obyvatelstvo. Nakonec s rodinou ze země emigroval. Vilu navštívil arch. David Vávra s pořadem o architektuře českých měst s názvem "Šumná Šumava".
Isak Simon Bloch (1805, Kundratice - 1878 Hartmanice) byl židovský podnikatel a továrník. V blízkosti šumavských Hartmanic vlastnil několik provozoven, ve kterých pracovalo až 300 lidí při výrobě skla, zrcadel a staniolu. Isak pocházel velmi chudých poměrů, ještě jako dospívající mladík obcházel s dřevěnou nůší dům od domu a nabízel své zboží k prodeji. I na nákup prodejního sortimentu si rodina musila vypůjčovat od starousedlých sedláků Puchingerových. Jeho otec byl majitelem domu čp. 60 v Hartmanicích. Podnikání ve sklářství zahájil Isak Bloch v roce 1836 a v dubnu roku 1861 získal do vlastnictví hamr č.p. 4 v Chlumu (německy Chumo, ale označovaný někdy i jako „Waffenschmiederei“), který leží 4 kilometry od Hartmanic. V něm založil továrnu, která z cínu, který se zde zpracovával válcoval tenké fólie, zvané staniol (z latinského označení cínu „stannum“), užívané zprvu k výrobě zrcadel, později upravované na obalový materiál. V roce 1863 založil brusírny, leštírny, fazetovny zrcadel a pověstná byla i tzv. „židovská zrcátka“, v dnes zaniklé osadě Frauenthal na ohybu řeky Křemelné (Kieslingbach) nedaleko Prášil (Stubenbach). Stroje na úpravu skla pohánělo pět vodních kol, které získávaly vodu z kilometr dlouhého náhonu z Křemelné. V letech 1872 - 1873 byla postavena nová brusírna, kde se připravovala i velká zrcadlová skla. Třetí brusírna vznikla v roce 1882 v tzv. Dolním Frauenthalu. Rozvoj podniku vedl k rozkvětu osady, kde vznikla také kovárna, hájovna, hostinec, obytné domy nebo obchod. Byla zde otevřena i škola, do které děti chodily od roku 1890 do konce 2. světové války. Odtud se polotovary dopravovaly do Hartmanic, kde kolem Blochova domu vyrostl výrobní i obytný areál také pro zaměstnance firmy a k tomu třeba skleník a bazén. V roce 1863 koupil Bloch dům na náměstí v Hartmanicích, který si v letech 1869 - 1870 nechal přestavět na dvoupatrovou rodinnou vilu (jejím stavitelem byl Georg Beywl). Před vilou si podnikatel nechal postavit kamennou kašnu, která stále stojí, ale v roce 1997 byla přemístěna více ke středu náměstí. V sedmdesátých letech devatenáctého století se Hartmanice staly správním centrem židovské náboženské obce a dne 21. května 1871 se právě Isak Bloch stal předsedou této židovské náboženské obce v Hartmanicích. Marně usiloval o její autonomii. Podílel se na vzniku zdejší synagogy, která byla slavnostně zasvěcena 26. května 1884. Projektoval ji také Georg Beywl. V Hartmanicích se tehdy k židovské víře přihlásilo 102 obyvatel z 863. Výroba ve Frauenthalu se zastavila o Vánocích 1932 poté, co byla postavena moderní sklárna v Chodově u Karlových Varů. Blochův vnuk s rodinou se rozhodl z obav o život v roce 1939 Šumavu opustit a odstěhoval se do Velké Británie. Majetek rodiny v Čechách byl později vyvlastněn. Frauenthal po vysídlení Němců pustl, později se stal armádním cvičištěm a veškeré stavby byly srovnány se zemí. V květnu 2016 byla Isaku Blochovi na hartmanické škole odhalena pamětní deska.
Šumavou je rozsáhlé zalesněné pohoří asi 120 km dlouhé, táhnoucí se podél jižní hranice České republiky ohraničené Vyšebrodským a Všerubským průsmykem. Je pramennou oblastí nejznámější české řeky Vltavy a pramení na ní i její významný levostranný přítok Otava. Šumava to je levná aktivní dovolená. Chcete si užít sportu a jiných aktivit nebo jen relaxovat a odpočívat? Máte rádi cykloturistiku, lyže, turistiku, in-line, lodě, rafty, koupání, rybaření, outdoor aktivity? Toto je ta pravá dovolená v krásné šumavské přírodě! Na Šumavě je možno se celoročně pasivně i aktivně, využívat rozsáhlých sítí značených cyklostezek a turistických tras, sjezdovky s vleky, kilometry upravených běžeckých stop - o jejich upravenosti on-line přes net informuje Bílá stopa. Levné ubytování Šumava a dovolená na Šumavě to jsou levnější penziony a hotely pro vaší levnou dovolenou. Je to ale také i levná dovolená na chalupě k pronajmutí. Vyberte si, jak si přejete strávit svou dovolenou na Šumavě. Ubytování na Šumavě je ideální jak pro zimní dovolenou na horách, tak i pro aktivní letní dovolenou na kolech i pro rodiny s dětmi. Oblast Šumavy s mimořádnou hodnotou přírodního prostředí, které ještě nebylo rozhodujícím způsobem negativně poznamenáno lidskou činností, byla v prosinci roku 1963 vyhlášena Chráněnou krajinnou oblastí (CHKO). Národní park Šumava se táhne od Železnorudské kotliny na západě, zahrnuje oblast Šumavských plání v okolí Kvildy a dál sleduje jeho hranice tok Teplé Vltavy až k Nové Peci u Lipenského jezera. Zahrnuje i Trojmezenskou hornatinu s masivem Plechého. K přírodním zajímavostem Železnorudska patří také Prášilské jezero a jezero Laka. Směrem k severu přechází Šumava většinou zvolna v poměrně členité a rozsáhlé Šumavské podhůří, do které spadá okolí Vimperka a Vimperská vrchovina. Chloubou Šumavy není pouze nedotčená příroda, ale také kulturní památky. Šumava disponuje mnoha rozličnými rekreačně-sportovními, ubytovacími, stravovacími a dalšími zařízeními, která vytvářejí kvalitní základnu pro prožití příjemné a spokojené zimní a letní rekreace. K dispozici jsou hotely, penziony, apartmány, kempy, chaty a chalupy, chalupy s bazénem, chalupy na horách, apartmány na horách. Ubytování na horách, u vody. Pro rybáře, pro motorkáře, pro cyklisty, pro lyžaře. Více na http://www.sumava.cz/.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Rozluštění záhady bylo vpravdě velmi jednoduché. Vojta vylomil už předdávnem mříž ze zdiva při okně komory na trávu, aby jím mohl vylézt přímo do sadu; odšoupl ji pak jediným sáhnutím ruky, kdykoli se touto cestou chtěl brati, a vrátiv se, zase ji přikládal, ovšem velice povrchně, ale znát napohled nebylo ničeho; liboval si v takovém konání, jímž kryl své noční výpravy způsobem pro nezasvěcené tajemným a svrchovaně záhadným. Opatřil si vedle toho háky a paklíče, jimiž kterýkoli zámek v domě a také u dvířek sousedů otvíral a které na různých místech uschovával, krátě si takto své cesty a zahlazuje všeliké stopy po sobě; ježto nikde ničeho nebral, nikde také podezření nevzešlo a nikdo nepřipadl na jeho spády, ba, tušení o nich neměl.
„Musím doskočit dnes ještě do Selce," vece Vojta po krátké přestávce; „třeba odevzdat Železnému tuhleto. Odveze to časně ráno do Budějovic."
Natáhl rámě, sáhl do křoví, vytáhl cosi, čeho ve tmě nebylo lze rozeznati, načež, uchopiv ruku Apoleninu, dodal:
„Sáhni!"
„Aj — zajíc... dva zajíci," vece dívka, hmatajíc naznačeným směrem.
„A dvě koroptve taky," smál se hoch; „to všecko se dnes chytilo. Železný mi za to dá zlatý šedesát krejcarů."
Václav i Apolena znali tohoto Železného a věděli také, že udržoval styky s Vojtou. Byl to domkář ze Selce, který se tam zakoupil před nějakým časem. Svého řemesla byl zedníkem, a když se do Selce přistěhoval a domek tam koupil, také zedničil, ale záhy toho nechal, opatřil si koně a karku a provozoval všelijaké obchody s mlékem, s máslem, se slámou a různými plodinami, s nimiž dojížděl do Budějovic, do Vodňan a do Netolic, kde je prodával. Požíval pověsti dosti nekalé a mluvilo se všeobecně, že překupuje od zlodějů a pytláků; než, dokázati se mu ničeho nemohlo, a věděl-li kdo přece, vedle panujících zásad v příčině nemíchání se do věcí, z nichž mohly povstat opletačky s úřady, nepověděl. Viděli — neviděli, slyšeli — neslyšeli. Že by udržoval styky s Vojtou, o tom vpravdě neproslýchalo se ni nejmenšího, a Václav s Apolenou by o tom také nebyli věděli, kdyby hoch sám jim to nebyl pověděl; řekl jim to pak, jako vůbec je zasvětil do svého konání, poněvadž i on se neubránil přirozené potřebě každého člověka sdíleti se s někým o svých činech a buditi obdiv aspoň v malém kroužku svých bližních, ukazovati, ne-li všem, tož přece některým svou převahu, buďsi tato fyzická nebo duševní. Poddával se v tom zákonu odvěkému, že nelze člověku stati na světě samotnému a beze styků se všemi ostatními. Vyličoval jim Železného po svém. Zveličoval jeho chytrost a dovednost a stavěl ho po bok Lochmoutovi, sebe pak ovšem ještě nad ně...
„Mnoholipak už máš peněz, Vojto ?" tázala se Apolena.
„Nu, na dvě flinty by jich už bylo," odvětil hoch.
„Můj Bože! na dvě flinty už! To je moc peněz! Táta řekl ondyno, že dobrá flinta stojí aspoň čtyřicet zlatých."
„Stojí taky víc a taky míň — jak se to vezme a jak si to člověk dovede zaonačit při nákupu. Ale flinty není dost, musí být taky na náboj. Já, než začnu doopravdy, musím mít flint aspoň deset, aby člověk měl všude nějakou po ruce. A pistolí třeba taky mít, zas na obranu, víš! Potom si musím opatřit větší a lepší čeřeny a sítě. To všecko stojí peníze. Bude třeba ještě dlouho pracovat, než se zmohu na tohle všecko."
Žár nelíčeného obdivu vyšlehl z očí dívčiných.
„A co teď chytáš do oka, budeš střílet, vid?" pravila. „Umíš přece střílet, ale nikdy jsi nám o tom nepovídal..."
„Kdo má dobré oči a pevnou ruku, umí také střílet," odpověděl Vojta... „Ještě jsem nestřílel, ale nestarej se! — Až bude čas, budu to umět! Umím rozebrat flintu a zase ji složit. Vím dokonale, jak to v ní vypadá. Lochmout sám mi to ukázal. Ostatně, vždyť budu vojákem a na vojně se vycvičím; podíváte se, až se vrátím."
„Na vojnu půjdeš za dva roky," pravil Václav; „já za tři."
„Tři roky tam bude," vece Apolena; „bude mi tu smutno bez tebe."»
„Smutno — nesmutno," odtušil velkopanským tónem; „jakáž pomoc! Musíš to vydržet!"
Neodpověděla, hlava sklesla trochu níže k zemi. Mlčeli chvíli všichni; bylo slyšet jen jemné, vysoko naladěné bzučení komárů, poletujících jim okolo hlavy, a šustění o sebe se otírajících bosých nohou Apoleniných.
„Ty potvory mě zrovna žerou," zašeptala dívka.