Šumava: sušicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
Hasičská zbrojnice SDH Hartmanice.
Šumava, jako součást Českého masivu, vznikla v důsledku variských horotvorných pochodů v době mezi 380 až 310 miliony let kolizí dvou kontinentálních desek. A sice Gondwany z jihu a Laurusie ze severu. Je tvořena zejména žulami, rulami a svory. Vlivem alpinského vrásnění došlo k vyzdvižení okrajové části Českého masivu včetně dnešní Šumavy. Erozí a klimatickými změnami byla dále modifikována. Je to lesnaté pohoří s rozsáhlými náhorními plošinami (zvané pláně) s místy výrazněji vystupujícími vrcholy v centrální části a hlouběji vyerodovanými údolími vodních toků (Vydra, Křemelná) . Atraktivní jsou pozůstatky činnosti ledovců v podobě 8 ledovcových jezer (5 na české - Černé jezero, Čertovo jezero, Jezero Laka, Plešné jezero, Prášilské jezero a 3 na německé straně Großer Arbersee - Velké javorské jezero, Kleiner Arbersee - Malé javorské jezero, Rachelsee - Roklanské jezero) uzavřených čelními morénami s přibližně stejnou nadmořskou výškou 1000 – 1100 m. Jedná se o jediné úkazy tohoto typu v České republice. Šumava (Boehmerwald, Böhmerwald) je ideální pro turistické výlety, sportovní aktivity jako sjezdové a běžecké lyžování, snowboardování, cyklistiku, golf, plavání, relaxaci, in-line bruslení, turistiku, letání, rybolov či hipoturistiku. Ubytování můžete vybírat z celé škály ubytovacích kapacit, jako jsou kempy, chatové osady, horské chaty, prastaré chalupy, ubytování v soukromí, rodinné penziony a hotely, hotelové komplexy, apartmánové byty a domy.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Namouduši, Jouzo," ozval se Krušnej, „tohle je moudrá řeč! — Že jsme na tohle my sami hned nepřipadli! Neřekl jsem ti, že pan notář každému dobře poradí! Pojď, přeptáme se u sádek, kde bychom toho chlapa našli. Možná že není daleko..."
Mnul si ruce, zářil radostí. Než Potužák stál jako sloup, obličej jeho byl strnulý, jako z kamene vytesaný, jenom rty jeho se chvěly křečovitě, jako by chtěl promluviti a nemohl, ježto i jazyk se mu v kámen proměnil.
„Poděkuj se, Jouzo, a pojď!" opakoval Krušnej.
„Ne!" vydralo se posléze Potužákovi slovo; „ne! Takhle to neudělám! Můj chlapec je nevinen, ručím za něho jako za sebe, ale tímhle bych jeho nevinu neprokázal, a ta se prokázat musí a žádným uskokem, žádným šmejdem. Není-li na světě spravedlnosti, ať raděj umře. Žil u nás na Blatech Kubáta, hlavu dal za naše práva, ale práv nám uhájil. A tuhle chlapec je z jeho krve a tu nezradí-. Před takovým člověkem, jakým je ten, který ho nařknul, my se nesnížíme. Nedovoluje-li zákon, aby byl propuštěn, dobře, zůstane ve vězení, až se jeho naprostá nevina dokáže, a potom se nůž obrátí proti těm, kteří ho zostudili. Spánembohem!"
Obrátil se, a neohlédnuv se více ani po notáři, ani po Krušném, vyšel hrdě vzpřímen z pokojíku, prošel úřadovnou i tmavou předsíní, v níž tak dlouho byl trpělivě čekal, a po chvíli jeho pádné kroky duněly po dlouhé chodbě a po schodech; snad ani neznamenaje, že Krušnej nebyl po jeho boku, zamířil přímo k soudní budově.
Krušnej jej doběhl teprve asi na půl cestě k této.
„Copak jsi se zbláznil, Jouzo?" oslovil ho; „copak sršán ti dal žihadlo ? Rozhněvals toho pána — omlouval jsem tě..."
Potužák stanul.
„Jakube," pravil vážně, „mám tě rád, ale musím ti říci, že na tohles mě k tomu pánovi vodit nemusel. Rozhněval jsem ho, jakáž pomoc! Omlouvats mě nemusel; mohl jsi mu říci: Potužák jiný není! Má to v krvi. Ví-li že je v právu a že chce věc spravedlivou, neustoupí a nepodleze..."
„Ale kamaráde, vždyť pan notář ti dobře mínil. Chlapce doma potřebuješ; nemůže ti býti jedno, budou-li ho tahat třeba tři čtyři neděle po všech kriminálech, krásně ti ho potom pustí, protože mu nedokážou, že by byl vinen tím skutkem. A řekne-li ten člověk: Mohl jsem se mýlit, mohl to býti taky jiný, pustí ho hned a máš po starosti... a venkoncem neřekne lež, ten chlap."
„Takhle se na tu věc díváš ty," odpověděl rozhorleně Potužák, „já zas se na ni dívám jinak. Ten pěšák se — řekněme — zmýlil. Pak to bud přizná při výslechu, a chlapce mi musí pustit; anebo se k tomu nepřizná a bude stát na svém, že nikdo jiný to neudělal, pak se věc ovšem protáhne. Ale kupovat si proto jeho výpověď a tím jaksi doznat, že by můj chlapec přece se byl mohl dopustit loupežného přepadení, rozuměj: doznat to nikoli soudu, ale tomuto člověku a všem, jimž on to neomylně poví — toho se svět na mně nedočká. Jak jsem řekl: mám jen toho syna, ale raděj ať mi umře, než aby s touhle pohanou byl na světě. Pomyslím si, že v tom byla vůle boží a Krista Pána taky nevinně ukřižovali..."
„Ale Jouzo, pomysli přeci; cožpak lidé tak jako tak nebudou říkat, že ho uplatil? Těm řečem se neubráníš..."
„Ale nebude to pravda, a proto je snesu."
„Na mne se nehněvej, Jouzo, já jsem dobře smýšlel s tebou..."
„Nech být, Jakube," odtušil Potužák, podávaje mu ruku a dobrácky se usmívaje, „jakž bych se na tebe hněval? Ty mluvíš, jak rozumíš a taky se na mne nehněváš, že jinak rozumím. Nepustí-li mi dnes nebo zítra chlapce, podrží-li si ho tam, dá Pánbůh, že to vydrží, a já a máma — nu, jakáž pomoc! — když to jinaké není, taky to snad nějak vydržíme."
Už se blížila čtvrtá hodina, když vcházeli do okresního soudu. Zašli do bytu úředního sluhy; nezastavše jej dali se nahoru do prvního patra a tam čekali na chodbě, přišel-li by; přímo vejiti do úřadovny pana sudího se neodvážili, pamětlivi jsouce jeho slibu, že je ohlásí.