Šumava: sušicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Jan Werich (6.února 1905 Praha – 31.října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Obrovský obr, který ujížděl z Prahy na Šumavu do údolí pod Velhartice, kde měl chatu a chodil na ryby. Spolu s J. Voskovcem, J. Honzlem a J. Ježkem tvořil jednu z hlavních postav meziválečného Osvobozeného divadla. Jan Werich se narodil 6. února roku 1905 v Praze -Dejvicích, v rodině úředníka pojišťovny. V letech 1916 - 1924 studoval na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, zde se seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Odtud Werich přešel na Reálné gymnázium v Husově ulici na Smíchově, kde odmaturoval. Po maturitě v letech 1924 -1927 studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy, kterou nedokončil. Spolu s ním se na práva zapsal i J. Voskovec. V roce 1926 spolu Jan Werich s J. Voskovcem poprvé autorsky spolupracovali. Nějaký čas působili v redakci časopisu Přerod. Tato spolupráce stálá u vzniku prvního společného Werichova a Voskovcova úspěšného divadelního kusu, který se nazýval „Vest Pocket Revue", (malá revui do kapsičky u vesty). Premiéra této slavné hry, či spíše pásma, ovlivněného dadaistickou hravostí a poetikou, byla uvedena na scénu Osvobozeného divadla v pražské Umělecké besedě 19. dubna roku 1927. Po odehrání slavil Voskovec s Werichem obrovský úspěch. Na scéně Osvobozeného divadla pak Jan Werich společně s J. Voskovcem působili až do uzavření divadla v roce 1938. Společně vytvořili mnoho nezapomenutelných divadelních her, k nimž hudební doprovod a písně složil další z výrazných osobností Osvobozeného divadla klavírista a skladatel J. Ježek. V listopadu 1938 byla Osvobozenému divadlu úředně odebrána koncese a divadlo bylo uzavřeno. J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor J. Ježek byli nuceni opustit Československo. Všichni společně odešli do emigrace do Spojených států amerických. Ve Spojených státech Jan Werich s Voskovcem vystupovali satirickými verzemi svých her a strávili zde celou druhou světovou válku. Od roku 1942 pracovali pro Americký úřad pro válečné informace, v lednu roku 1945 pak dvojice debutovala na Broadwayi v adaptaci hry W. Shakespeara „Bouře". V roce 1945 se Werich s manželkou Zdeňkou a dcerou Janou (narozena 1935) vrátili do Československa. V roce 1945 po návratu do Čech Werich společně s Voskovcem obnovili Osvobozené divadlo, a to jako Divadlo V+W. Obnovená scéna nesloužila divákům dlouho. Po komunistickém puči v roce 1948 už nebylo možné vzhledem k politické situaci dělat politickou satiru. Poté co v roce 1950 emigroval Werichův partner Jiří Voskovec do USA, divadlo skončilo. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Po roce 1968, kdy se v období tzv. pražského jara postavil za demokratické síly, které chtěli nastolit změny ve společnosti, byl Jan Werich za husákovské éry postaven mimo hlavní proud tehdejší československé kultury a až do své smrti byl pak záměrně komunistickým režimem opomíjen. Rozhodl se pro druhou emigraci a s manželkou přešel hranici. Na počátku roku 1969 se vrátil do Prahy. Na podzim roku 1974 se naposledy setkal s přítelem Jiřím Voskovcem ve Vídni. V roce 1977 odehrál Jan Werich poslední veřejné vystoupení v sále pražské Lucerny. Poslední, co ve svém životě Jan Werich viděl, byla jeho chata u Velhartic na Šumavě. Tady v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici už se neprohrál. Do nebe si tedy nesl obraz místa, které si kdysi sám vybral a měl nade vše rád. Jan Werich byl vášnivý rybář. Potok - nejlépe pstruhový - byl základní podmínkou, když si s manželkou Zdenou hledali místo, kde by si postavili chatu. Pozemek v krásném údolí koupila Werichova žena v roce 1938 za 27 335 korun od Václava a Alžběty Hanzíkových, kteří měli vedle mlýn a pilu. Jen pár metrů od Werichova pozemku teče řeka Ostružná. Na jejím břehu, v meandru, kudy proplouval jeden pstruh za druhým, prostál slavný muž kus života. Mezi ramenem říčky Ostružná a širokou mlýnskou strouhou, odvádějící vodu od mlýna a pily, na prostorné, rovné louce stavbu navrhl architekt František Zelenka, který dělal v Osvobozeném divadle scénické výpravy divadelních her. Těsně před německou okupací bylo úředně zavřeno Osvobozené divadlo a Werich v roce 1939 utekl před Němci do Ameriky. Do krásné dřevěné chaty, se nastěhoval bývalý československý konzul v Berlíně doktor Zelinka. Teprve po válce nastal pravidelný každoroční rituál: Werichovi přijížděli do Velhartic na celé prázdniny. Často s dcerou Janou a pak i s vnučkou Zdeničkou, které se říkalo Fanča. Naposledy sem přijel Jan Werich v roce 1980, kdy zemřel. Právě zde upadl do bezvědomí, když mu praskl žaludeční vřed. Sanitka ho převezla do nemocnice v Klatovech a odtud do pražské nemocnice Na Františku, kde zemřel. Jan Werich zemřel 31. října roku 1980 v Praze.
Ubytování na Šumavě najdete v mnoha v prastarých šumavských chalupách, nově vybudovaných chatách, malých rodinných penzionech, farmách a to velmi levně. Ubytování Šumava – to je ubytování levně. K dispozici je také nepřeberné množství apartmánů, malých horských hotelů i rozsáhlých komplexů budov. Objekty již bývají plně vybaveny a počet lůžek je uzpůsoben přesně Vašim potřebám. Šumava, to jsou hluboké lesy, stinné silničky, cesty a pěšiny, horské pláně a slatě. Zajímavé je poznávání kdysi zakázaných míst Šumavy a také jejich porovnání s Bavorskou Šumavou, kde se čas na 40 let nezastavil. Šumava je více jak 120 kilometrů dlouhé, nádherné pohoří při hranici České republiky s Rakouskem a SRN. V roce 1991 byla pro svoje výjimečné přírodní hodnoty vyhlášena národním parkem (NP Šumava), a již v roce 1990 jí byl světovou organizací UNESCO přiznán statut biosférické rezervace. Šumava skýtá velkolepé možnosti pro pěší i cyklo turistiku, pracovníci Národního parku Šumava udržují stovky kilometrů turistických cest, budují přístřešky, informační tabule, přírodní poznávací okruhy na obou stranách hranice. Komunikace pro cykloturistiku jsou ve velmi dobrém stavu a na kole je možno se dostat k mnoha lákavým cílům. Pracovníci Národního parku Šumava vytipovali a vyznačili nádherné trasy. Síť web kamer vás přes net informuje o počasí, sněhu, sněhových podmínkách pro lyžování, pro běžkaře navíc šumavský informační server Bílá stopa (odkaz i na jiné hory jako Beskydy). Hitem posledních let je Lipenská přehrada, skiareál Lipno, kde došlo k prudkému rozvoji turistických služeb. Aktuální informace mimo náš nejstarší šumavský net přináší Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy. Šumavu proslavil i pašerák, o němž vznikl film Král Šumavy. Králem Šumavy se dnes rozumí ale i Author Král Šumavy – vítěz cyklo maratonu MTB, ROAD.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Pocházela ze Zbudova, po přeslici z příbuzenstva kubatovského a zachovala si věrně tradice svého rodu, k němuž se hlásila s hrdostí nikoli ukázalou, ale zato přímo tklivou. „Kubáta dal hlavu za Blata! — kdyby dnes o Blata šlo, dala by svou hlavu Potužákova," říkali o ní ve všech devíti blatských vsích.
„Och, bude to nevěsta, ta její Apolena!" mluvilo se na míle daleko; „ta dostane věcí do výbavy! A peněz na hotových! Osm tisíc nanejmíň!"
„Jen toho Vojty kdyby nebylo v domě!" dodávali mnozí pěkně zticha, aby řeč nezabředla do nebezpečných kolejí. „Proč a nač ho trpí sedlák? Proč selka se neopře ?" —
O Krušném veřejné mínění soudilo přísněji. Vpravdě, zlého se o něm nevědělo, co by za nehet vešlo, ledaže se opíjel tu a tam kořalkou, ale i když byl opilý, nikomu neublížil, jen hlouposti mluvil a za humny sedaje plakal. K smíchu, opilý člověk, který usedavě pláče a z něhož kořalka na svět žaluje! Směšný dvojnásob starousedlý, vážný, zámožný sedlák, jehož rozum takovým způsobem zasvé bere a na němž pak kdekdo vtip svůj brousí. Nu, smáli se a nejvíce se smáli, když Krušná pro to láteřila a štěkala, že večer její křik se rozléhal po celých Blatech a na Volešku rybníku poděsil a pobouřil racky, že tito též se dali do povykování a jako stonásobná ozvěna odpovídali na její ryčné hafání. Nakonec přicházely tři dcery matce na pomoc a štěkaly také. A Krušnej potom plakal ještě více a pil a plakal třeba celou noc, až tou měrou ho pálená přemohla, že zalezl do stodoly, usnul a třeba dvacet čtyři hodiny se neprobral. Ačkoli takové výjevy se neopakovaly každý den ani každý týden, přece ty, které proskočily do veřejnosti, stačily úplně, aby podkopána a zlehčena byla vážnost, které jindy se těšil zámožný, poctivý, bezúhonný a jinak pracovitý sedlák.
„Ať teď nese, co se naň svezlo!" zněl všeobecný soud po všech Blatech; „neuposlechl rodičů, kteří nechtěli, aby si bral tu hubatou horačku odněkud až u Prachatic, kterou spatřil a do níž se zamiloval jako blázen o kterémsi koňském trhu v Netolicích."
To bylo rámusu tenkrát! Sotva dvacet let mu minulo, z vojny ho rodiče vykoupili za dvanáct stovek, když slíbil, že ji nechá; ale jak to bylo urovnáno, na slib zapomněl, žádné rady nedbal, a jeho být musela, tato zlostnice, o dva roky starší než on, která ani hezká nebyla a sotva tisíc zlatých věnem dostala. Přes třicet let je ženat, přes třicet let to peklo v domě snáší. Pět synů má a tři dcery, a za nic ty děti nestojí, všecky jsou po mámě. Ta si je k sobě a pro sebe vychovala. Pravda, silné jsou všecky jako buky a dobře vykrmené a zvysoka se dívají na svět; ze slepic, kuřat, kachen a hus je ta jejich tloušťka, zpupnost a pýcha. Tři sta hus se pase přes léto na Blatech a na podzim, co z nich handlíři nekoupí a do Bavor neodhoní, doma se vykrmí s ostatní nesčíslnou drůbeží, která se cpe z nakradeného, koňům odňatého ovsa, a pak na zimu do Budějovic prodává. Husy, kachny a kuřata jsou jako buchtičky; zato koně vypadají, jako by pocházeli ze sedmi hladových let egyptských, odchová-li si hospodář přece nějaké lepší hříbě, hospodyně ho nechá jen proto, že ví, kam stržené za ně peníze se dostanou — synům totiž.
Dlouhá kapitola v příčině synů Krušného: Nej starší, Jakub, čítá třicet let. Odbyl si vojnu, sedí doma a převezme hospodářství, udrží-li je totiž starý, o čemž se začíná pochybovat, ježto každý a každá z něho utrhávají; zlobí se na své bratry, protože těmto dává vinu všech přítomných i budoucích tísní a starostí.
Rád by se již byl oženil, ale máma brání, protože nechce do výminku, jak říká, až všecky děti budou zaopatřeny; dokud sama hospodaří, nevěstu v domě nestrpí. — Druhému, Josefovi, je dvacet osm let, študuje devátý rok v Praze na „doktora", neboť na kněze nechtěl, jak původně se s ním zamýšlelo. Spotřebuje každým rokem pět až šest set zlatých, a když o svátcích a prázdninách zavítá do Pašic, ohromuje svým velkopanským chováním veškera Blata a hašteří se s Jakubem, který tvrdí, že o takovém věčném studentu nikdy neslýchal. Starý nesmí slova říci a musí se mlčky obdivovati věhlasu, učenosti a velkoměstským způsobům tohoto svého letorostka, jenž mámě přede všemi přirostl k srdci a kvůli němuž by tato potahy z polí prodala. — Třetí, Ferda, o rok mladší, také studoval, ale když to nijak nešlo a on v nižším gymnasiu důkladně propadl, začež máma veškery profesory celého světa do horoucích pekel proklela a jmény všech užitečných i dravých zvířat označila, byl dán na učení, vyučil se zámečníkem, odbyl si vojnu a dostal se pak k železnici. Jezdí prozatím jako brzdař po trati mezi Cmuntem a Vídní, stane se — máma o tom nepochybovala a tátovi v té příčině se odňalo slovo — co nevidět konduktérem a v dohledné době velkým pánem na dráze. Prozatím mu služné nestačilo a bylo třeba mu přidáván, aby již nyní tohoto velkého pána dělat mohl. — Čtvrtý, jménem Matouš, čítal dvacet tři jara a sloužil u dragounů, kde se domohl hodnosti desátníka. Až se vrátí, oslní samého knížete svou mužnou krásou, takže tento jej vezme do svých služeb a udělá ho hajným nebo spíše ještě lokajem, aby mohl při stole přisluhovati samé paní kněžně a urozeným princeznám a hraběnkám, které k ní zavítají návštěvou. Toť stálo psáno zlatým písmem v knize řízení světového a běda tomu, kdo by se byl opovážil o tom pochybovat. — Rozumí se, že Matouš lokajem nezůstane, nýbrž že postoupí buď na štalmajstra nebo na správce zámku na Hluboké nebo v Libějicích nebo v Třeboni. Dbá-li kníže pán své cti a slávy, není možno, aby jinak učinil. Dočká-li se toho panímáma Krušná, bude si připadat jako sama paní kněžna. — Pátý a nejmladší, Frantík, čítající věku svého patnáct let, měl náramnou chuť na vojančinu, a proto už ničemu se nechtěl učit na německé reálce v Budějovicích, kde prozatím ještě studoval. Po prázdninách vstoupí do kadetní školy a za pět nebo šest let bude z něho oficír, který každého dne bude beze všeho moci zasednout k tabuli císaře pána na vídeňském hradě. Vsugeroval toto pomyšlení mámě tak, že tato sebe samu přímo viděla sedící podle země královny v pozlacené dvoraně, a na pojídala ze stříbrných talířů a popíjela vína ze zlatých pohárů, a předem se tou svou slávou pávila.