Šumava.cz

Kostel svatého Jiří v Plzni-Doubravce, je patrně nejstarším dochovaným kostelem na území dnešní Plzně. Leží na vyvýšenině na břehu u soutoku řek Berounky a Úslavy nedaleko zaniklé středověké obce Týnec. Okolnosti založení kostela jsou plné nejasností a legend. Existuje celá řada variant o jeho vzniku. Nejčastěji je vznik kostela spojován s návratem pražského biskupa Vojtěcha z exilu v listopadu roku 992. Legenda praví, že při návratu z Říma zanechal v Kostelci Panny Marie nedaleko Plzně (dnešního Starého Plzence) dvanáct bratrů benediktinů, pro které následujícího roku založil v Břevnově první mužský klášter v Čechách, kam bratři odešli v únoru 993. Dosud se však nepodařilo prokázat či vyloučit, že Kostelcem zmiňovaným v Pulkavově kronice ze 14. století, byl dnešní kostel sv. Jiří. Je ovšem nereálné, aby za čtyři zimní měsíce mezi příchodem bratří a jejich následným odchodem do Břevnova byl postaven klášter s kostelem. Objevila se hypotéza, že kostel byl součástí středověké tvrze. Ovšem nález cca 40 hrobů z poloviny 11. století v okolí hřbitova tuto domněnku víceméně vyvrací, neboť by tyto hroby byly situovány přímo do prostoru tvrze, což je krajně nepravděpodobné. Další verze navazuje na svatovojtěšskou legendu s tím rozdílem, že předpokládá, že kostel s klášteříkem zde již stál. Josef kardinál Beran ztotožňuje např. zmiňovaný kostel s kostelem Panny Marie v dnešním Starém Plzenci. Nejpravděpodobněji původní malý obdélníkový kostel vznikl na konci 12. století a byl snad i s oratoří a věží. Samotná ves či spíše svobodný statek Doubravka – na jejímž katastru se kostel nachází – vznikl až někdy na začátku 14. stol. na staré obchodní cestě Norimberk – Plzeň – Praha (první písemný záznam z roku 1338). Doubravka dala také jméno plzeňské erbovní rodině z níž nejvýznamnějším byl Jan Skála z Doubravky řečený Dubravius (1486 - 1553) diplomat, olomoucký biskup, známý též svým hospodářským spisem o rybnících. První písemná zmínka o kostelu pochází až roku 1361, kdy na něm byl 31. března ustanoven farářem Frána z Chrástu. V tomto období (kolem roku 1350) byla provedena první významná přestavba kostela, kdy došlo k prostorovému rozšíření kostela posunutím severní zdi. Otisk původního umístění této zdi je patrný dodnes na podlaze kostela. Z původního kostela se dochovala apsida. Z doby této první přestavby se dochovaly i dva sanktuáře. Nově vzniklo i gotické presbyterium. Za husitských válek, a zejména tak v době obležení Plzně v letech 1433–1434, byl kostel těžce poškozen a po dlouhou dobu ležel v rozvalinách. 26. srpna 1475 byly kostelu uděleny odpustky na opravu a přestavbu tohoto kostela, se kterou bylo započato v roce 1480. Během těchto oprav byla vybudována věž při jižním boku lodi kostela. Věž byla kamenná, s navazujícím dřevěným patrem se zvonovou stolicí. Podobu kostela zachycuje vyobrazení na antipendiu oltářní mensy. Kostel byl vybaven novým oltářem, jehož kamenný sokl byl zachován i při stavbě nového barokního oltáře. Konec 15. století je ve znamení sporu o patronátní právo nad kostelem, které bylo dosud v držení opatů břevnovského kláštera. Vleklé spory, které ústily i v bránění opravovat kostel apod., byly skončeny roku 1540, kdy město Plzeň vykupuje majetky od svárlivých majitelů obce Týnec, obec vysidluje a ta zanedlouho poté zaniká. Roku 1565 kupuje Plzeň patronátní podací právo ke kostelu sv. Jiří od břevnovského kláštera. Proto je zrušena zdejší fara a kostel se stává filiálním kostelem chrámu sv. Bartoloměje. V období před třicetiletou válkou vzniká i dřevěný kůr (nahrazuje původní, předrenesanční řešení kůru), který zde byl až do přestavby v letech 1912 až 1914. Královské město Plzeň, které rozšiřovalo své panství o blízké vsi a dvorce zde zakládá panský hospodářský dvůr - v pol. 17. stol. pak krčmu a kovárnu. Dle tereziánského katastru z roku 1714 byla při kostele farní škola s bytem učitele, hrobníka a jednou třídou. Při kostele žil rovněž poustevník, který se o něj staral. V roce 1662 byl pro kostel ulit nový malý zvon, který se jediný, jako umíráček, dochoval dodnes. Má v průměru 41 cm a váží 38 kg. Během třicetileté války dochází opět k úpadku kostela a tak je roku 1700 opět započato s opravami. Z tohoto období pochází hlavní portálový oltář, který se přes drobné úpravy dochoval dodnes. V roce 1719 ulil Jan Perner pro kostel zvon o průměru 112 cm a váze 784 kg. Ten byl bohužel za 1. světové války zrekvírován. K další významné přestavbě dochází kolem roku 1730 provedené barokním architektem Matějem Ondřejem Kondelem. Trámový malovaný strop lodi byl vyměněn za prostý, rákosový, stejně tak jako úzká gotická okna za oválná. Úprav doznala podlaha kostela. Věž kostela byla o patro zvýšena a zakončena barokní bání s lucernou. V přízemí je vsazen nový portálek s bohatě profilovanou římsou. Přistavěna byla i sakristie s kulatými zamřížovanými okny, klenutou křížovou klenbou, zakončenou štukovými čabrakami. V této době vzniká na přilehlém hřbitově i barokní kostnice. V druhé polovině 18. století došlo k vybourání kamenné kazatelny. Na jeho místo byl umístěn rokokový oltář. Vedle něj přiléhala k vítěznému oblouku dřevěná kazatelna. Oltář byl umístěn do prostoru mezi vítězný oblouk a apsidu. V roce 1810 ulil zvonař P. P. Perner dva oltářní zvonky. V roce 1839 dochází k výměně pestře pomalované střešních šindelů za prejzy, báň věže byla natřena a na vrchol osazena koule a vztyčen kříž. V roce 1863 byla střešní krytina vyměněna za břidlicovou, kostel byl vymalován a provedeny i další úpravy a opravy. Původní obrazy na bočních oltářích byly nahrazeny novými od plzeňského malíře Jana Herzoga. V letech 1904 až 1905 dochází v souvislosti s rozšířením a úpravou hřbitova k významným archeologickým nálezům z poloviny 11. století. Nejstarší známky pravidelného osídlení na katastru dnešní městské části Doubravka jsou rozsáhlá žárová pohřebiště lidu milavečské kultury datovaná do období 13. – 10. stol. př. Kristem a jejich sídliště, z nichž některá se nachází na říčních terasách poblíž lokality sv. Jiří. Další vlna osídlení, tentokrát v pozdní době halštatské v 6. – 5. stol. př. Kr., se ohlašuje nástupem Keltů a budováním výšinných sídel – hradišť. Nejbližší, na místě zvaném Holý vrch, bylo nad nedalekou obcí Bukovec. Sem spádově patřilo i území Doubravky. V 1. – 2. stol. př. Kr. zasahují až do údolí ke sv. Jiří osady středočeského kmene Bójů. Mnohonásobně obydlená poloha ostrožen u sv. Jiří nese též stopy po germánském osídlení v mladší době římské ve 3. stol. po Kr. V období stěhování národů v 5. – 6. stol. nejsou z území Doubravky žádné doklady o obydlenosti zdejší krajiny. Až ve starší době hradištní v 7. – 8. stol. dochází k nové kolonizaci slovanským lidem z jižních Čech, který se usazuje opět na bývalém hradišti na Holém vrchu. To bylo obnoveno asi v 2. pol. 8. stol. a svoji roli plnilo ještě v 9. stol. Jeho úlohu přebírá na počátku sjednocování české země plzeňský přemyslovský knížecí hrad, dnes ve Starém Plzenci (první zmínka roku 976). Na poli u řeky Berounky severovýchodně od kostela sv. Jiří pak bylo ještě nalezeno slovanské sídliště z přibližně 10. stol., které již mohlo být současníkem této předrománské církevní stavby. Z předešlého vyplývá, že území Doubravky spolu s údolím u kostela sv. Jiří, bylo takřka po celé tisíciletí př. Kr. nepřerušeně osídleno a již v dobách prehistorických bylo starobylou kulturní krajinou. Dalším přímým archeologickým dokladem stáří kostela jsou nepatrné raně středověké nálezy. Avšak bez dalších rozsáhlejších terénních výzkumů celého hřbitovního areálu není možné datovat počátky vzniku stavby samotné. Nalezené předměty pocházejí z kostrových hrobů objevených při rozšiřování hřbitova u sv. Jiří v r. 1905. Jednalo se o tzv. bronzové záušnice a denár knížete Oldřicha (1012 – 1034). Uložení těchto milodarů lze předpokládat v pol. 11. stol., potvrzují tak existenci hřbitova v okolí kostela. Následně v letech 1912 - 1913 dochází k zásadní a diskutované rekonstrukci kostela. Z původních dvou návrhů arch. Jana Kotěry, jenž plánoval kostel prakticky zbořit a vystavět znovu v secesním stylu a městského architekta Farkače, jenž navrhoval přestavbu v novogotickém slohu a prodloužení kostelní lodi až k hranici hřbitova, byl z především finančních důvodů realizován upravený návrh arch. Farkače. V rámci těchto oprav bylo odkryto i románské zdivo. Následně bylo rozhodnuto, že takto odkryté již zůstane s tím, že v duchu zlepšení vizuálního dojmu, bylo toto místy přezděno a to jak materiálem původním, tak především novým, z již výrazně méně kvalitním. Dopad na autenticitu stavby byl fatální. Mimo uvedené byla postavena schodišťová věžička, přestavěn kůr, vyměněny krovy, vytvořen nový dřevěný strop. Původní varhany byly přesunuty do dnes již neexistující kaple sv. Jana Nepomuckého v Doubravce a nové dodala firma bratří Paštiků z Prahy. Osazena byla i barevná okna. Po opravách byl kostel znovu vysvěcen 23. března 1914. Poslední etapa oprav probíhá na konci 20. století. V roce 1997 bylo provedeno zavedení elektřiny, opravy vnitřních omítek a řešení odvodu dešťových vod. V roce 2001 provedena oprava fasády věže kostela, opravy krovu a krtiny, v letech 2006–2009 pak byla opravována zbylá fasáda kostela. Při opravách bylo zakonzervováno degradované pískovcové zdivo, přičemž nejexponovanější západní stěna byla opětovně omítnuta. Kostel je tvořen jednou lodí téměř čtvercového půdorysu, který se od východu k západu mírně zužuje a tato osa se mírně odchyluje k severu. Na východě navazuje na loď přes vítězný oblouk presbyterium tvořené pěti stěnami osmiúhelníku se čtyřmi gotickými okny. Původně bylo presbyterium plochostropé s barevnými freskami na stěnách, zaklenutí žebrovou klenbou spojenou do ozdobného svorníku se znakovým štítkem bylo provedeno až dodatečně. Na severní stěnu presbyteria navazuje barokní sakristie. K jihozápadnímu okraji přiléhá apsida, která je prolomena románským okénkem a s presbyteriem propojena rovněž okénkem. Hlavní vstup byl v západním průčelí prostřednictvím lomeného článkovaného pískovcového portálu. K jižní stěně lodě přiléhá předsíň, z níž vede točité schodiště na kůr. Z období přestavby kostela na konci 17. století pochází i raně barokní portálový oltář se sochou Madony, která pochází z Německa z okruhu děl Víta Stosse. Socha madony stávala již na původním oltáři z konce 15. století. Nejstarší památkou kostela je renesanční osmiboká křtitelnice z roku 1539, kterou kostelu věnoval plzeňský arcijáhen Václav Křakovský. Z raně renesančního období pocházela i kazatelna, která byla umístěna v severovýchodní části lodi. Vlevo stojí rokokový oltář se sochami sv. Václava a sv. Vojtěcha a obrazem sv. Cyrila a Metoděje, vpravo pak rokokový oltář se sochami sv. Víta a sv. Zikmunda a obrazem sv. Jana Nepomuckého. Oltářní obrazy byly vytvořeny plzeňským malířem Janem Herzogem a instalovány v rámci oprav v roce 1863. Oltářní obraz sv. Cyrila a Metoděje se dnes nachází na jižní stěně lodi, o něco starší oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého se nachází na stěně severní. V apsidě vedle vítězného oblouku je umístěno sousoší sv. Anny Samotřetí z roku 1900 od sochaře Jana Kastnera, který ji údajně vytvořil dle téměř rozpadlé gotické předlohy. Kostel obklopuje hřbitov s několika cennými náhrobky a barokní kostnicí. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.