Šumava: železnorudsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Osvobozování Československa americkou armádou v roce 1945 začalo vstupem 90. americké pěší divize 18. dubna 1945 jejím vstupem v ašském výběžku na československé území. Na samotné evropské území vstoupili vojáci této divize 7.června 1944 na pláži Utah v Normandii a zúčastnili se všech důležitých bojových operací ve Francii, Lucembursku, Belgii, Německu a jejich dramatická cesta skončila v Československu. bojové ztráty divize patřily za druhé světové války k nejtěžším, bylo 3 930 padlých a 14 386 raněných! 90. pěší divize je organizačně začleněna do XII. sboru legendární 3. armády generála Pattona a právě její vojáci sváděli na přelomu dubna a května poslední boje při zajišťování a vyčišťování hlubokých lesních masivů a průsmyků v jižní části Českého lesa a Šumavy. Během bojů v okolí Lískové, Hartmanic, Všerubského průsmyku, Svaté Kateřiny a prostoru Strážného se zbytky Wehrmachtu, SS a jednotkami 7. německé armády zažila divize na konci svého bojového poslání velký úspěch. Veliteli 90. pěší divize generálmajoru Earnestovi se vzdal 4.května přímo ve Všerubech samotný velitel obávané německé 11. tankové divize generálporučík von Wietersheim a s ním jeho 9 050 plně vyzbrojených, zkušených vojáků. V prostoru Železné Rudy, směrem do vnitrozemí, kde byla situace nejtěžší, připravoval bezproblémovou cestu 4. obrněné divizi při její cestě na Prahu 357. pluk 90. pěší divize společně s 2. jízdní průzkumnou skupinou XII. sboru. VE směru na Hartmanice kladli Američanům poslední houževnatý odpor také němečtí důstojničtí kadeti Školy praporečníků, kteří obsadili Prášily a Srní. Dne 4. května fanatičtí mladí nacisté přepadli četu jízdního průzkumu a ukořistili Američanům dva kolové obrněnce M8 a čtyři jeepy. Nikdo z velení XII. sboru ale netušil, že právě tato událost vyústí následující den v tragédii. 5. května brzy ráno vyrazili do hustého deště vojáci 90. pěší na průzkum směrem do vnitrozemí, kde byla v té době ještě nejasná situace. Úkol byl jasný, zajistit hlavní a přístupové cesty a prohledat tamní samoty a německé vesnice. Právě v horské vesnici Zhůří. Když američtí vojáci postupující od Starého Brunstu zjistili, že jsou v poloprázdném Zhůří ověšeném bílými prapory jejich kolegové z průzkumné kavalerie, vyrazili bez obav vpřed. Překvapila je však střelba z jejich vlastních zbraní a deset Američanů tu na samém konci války padlo. Roztrpčení pěšáci, vědomi si léčky, do které padli, ani nepožádali o dělostřeleckou podporu a v krátké době zahájili protiútok. Došlo k tvrdému boji muže proti muži, bojovalo se téměř o každý dům, sedm stavení zcela vyhořelo a o střechu přišel i kostel Nejsvětější trojice. 24 německých důstojnických kadetů a příslušníků Hitlerjugend v boji přišlo o život, 76 bylo zajato. Na straně Američanů bylo kromě 10 padlých dalších 10 zraněných. 90. pěší divize splnila svůj poslední těžký úkol, zažít největší slávu a nadšené vítání v českém vnitrozemí bylo však paradoxně přisouzeno jiným zkušeným jednotkám, 2.pěší a 4. obrněné divizi. Válka skončila a Zhůří zažilo, jako ostatní německé vesnice v českém pohraničí, odsun německých obyvatel, které vystřídalo několik českých a slovenských rodin. V dubnu 1952 byla odsloužena v kostelíku Nejsvětější trojice poslední bohoslužba a celý prostor pohltil vojenský prostor Dobrá Voda. Místo, kde se odehrál na konci války tragický střet, na mnoho desítek let osiřelo a po vesnici, která měla v době války 96 stavení, zbyly jen skupinky stromů a holé pusté pláně.
Charakteristickým reliéfem Šumavy je střídání rozsáhlých hřbetů s neméně rozsáhlými pláněmi. V jejich nejnižších částech bývají rašeliniště - slatě - s reliktní ledovcovou květenou. Původní smrčiny hlubokých šumavských hvozdů byly poničeny již v 19. století během větrných a kůrovcových kalamit. Nově vysázené monokultury smrku nebyly dobře adaptovány na horské prostředí, a když se kůrovcové kalamity vrátily v 90. letech 20. Století, zdecimovaly velké plochy lesů. Mimo kůrovec zničil les vítr (jen v říjnu 2002 padlo téměř 200 000 stromů za jediný den!) nebo člověk (neuvážené zákroky při těžbě dřeva a následná eroze). I přes to všechno je Šumava největším lesním komplexem střední Evropy, zařazeným do sítě biosférických rezervací UNESCO. Výchozími místy pro poznávání Šumavy jsou střediska přímo v nitru hor - například Kašperské Hory, Hartmanice, Vyšší Brod, Volary, Vimperk, Železná Ruda. Šumava je ideálním místem pro Vaši rodinnou dovolenou na horách, s dětmi, plnou sportu, odpočinku, rekreace, poznávání přírody a historie kraje. Využijte široké nabídky levného ubytování - v nabídce jsou apartmány, apartmánové domy, farmy, horské chaty, hotely, chaty a chalupy k pronajmutí, kempy, rodinné penziony, rekreační střediska, ubytování v soukromí. Síť webových kamer vás přes net informuje o počasí, množství sněhu, sněhových podmínkách pro sjezdové lyžování, pro běžkaře navíc šumavský informační server Bílá stopa (odkaz i na jiné hory jako Beskydy). Znovuoblibu v posledních letech zažívá Lipenská přehrada, zmodernizovaný skiareál Lipno, kde došlo k prudkému rozvoji turistických služeb Lipno servis. Rozmanité informace přináší nejstarší šumavský net sumava.cz. Mezi nejznámější místní rádia patří Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy. Šumavu proslavil i pašerák, o němž vznikl film Král Šumavy. Králem Šumavy se dnes rozumí ale i Author Král Šumavy – vítěz cyklo maratonu MTB, ROAD.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Uběhlo asi pět neděl. Bylo po žních na Blatsku a sklizeň vcelku nebyla špatná. Po osudné velké vodě v červenci nastalo počasí tak příznivé, že odčinilo mnohou škodu, již voda na polích způsobila; i žito, o němž se soudilo, že vzalo největší pohromu, utrpělo jen v nejnižších polohách, kde stály lány delší dobu pod vodou; pšenice také tu a tam slaběji sypaly, ale ječmene a ovsa byla velká úroda a kvalita ukázala se přímo výbornou. Brambory, o nichž se předpovídalo, že shnijí dočista, zotavily se úplně a bylo lze očekávati bohatou sklizeň, také jetele a polní pícniny stály dobře, dokud vůbec ještě sklizeny nebyly, a v příčině otav naděje byly nejlepší. Vody potoku Soudného jevily se býti jakýmsi miniaturním Nilem; sebraly ohromné spousty ornice a mrvních látek v hořejším svém toku a složily je na blatských lučinách, jež zavlažily, a když pak se vytratily a paprsky blatského slunce zapřály do pažitů, vybujela na těchto bohatá tráva. „To je pastva!" libovali si hříbkové a hospodyně litovaly, že nesvěřily Blatům dvojnásobný počet hus. Než, mezi hospodáři dostala se do proudu otázka rozdělení Blat. Ve všech vesnicích se o něm už rozjímalo a mluvilo a domácí vzpoury a rozepře následovaly vzápětí. Hospodyně jevily se většinou daleko konzervativnějšími hospodářů a málo přály této novotě. V Pašicích u Krušných bylo boží dopuštění: hospodář a nejstarší jeho syn Jakub zasazovali se o pokud možno rychlé provedení dělby, Krušná zase ze všech sil se mu stavěla na odpor a všecky její děti, pokud byly doma, nevyjímajíc nastávajícího pana doktora a nejmladšího, ve čtvrté třídě německé reálky budějovické propadlého Frantíka, kteří oba přišli zavítat na prázdniny do Pašic, se přidaly na její stranu. Jakuba se všichni báli — vědě-liť, že s ním nejsou žerty; zato si zchlazovali zlost na starém, zvláště nebylo-li Jakuba doma. Konec těchto šrůtek a slovních bitek býval ten, že Krušnej se uchyloval k svému příteli Potu-žákovi do Plástovic. Tam jako by nových sil byl čerpal: když se vrátil — a vracel se pravidelně, když věděl, že Jakub je doma —, on to byl, který útočil najmě na děti.
„Ty věčně nedopečený doktore!" osopil se kdys na Josefa, „ty, počkej, uhlídáš, jak s tebou zatočím a do jaké výšky ti pověsím žlab! Ty se zadívej do svých lejster a uč se, abys do listopadu byl hotov! Co se ty pleteš tady do našich věcí a zastáváš se mámy, která nemá za krejcar rozumu?"
„Je to, mordyje, pravda!" přisvědčil mu Jakub, „ty nás jen okrádáš. Já být tátou, hnůj bys nakládal. Za tvou učenost nedám fajfku tabáku!"
Otci by se byl Josef vysmál, neboť věděl, že nikoli tento, nýbrž matka mu bude posílat peníze do Prahy, ale staršího bratra se bál jako ohně; tomu odmlouval vždy jenom šetrně a skrovně. Ani tentokrát jinak učinit se neosmělil.
„Bratře," pravil vlídně, „ty mluvíš, jak tomu rozumíš. Kdybys měl tušení, jak těžce hlava pracuje, nemluvil bys takhle. Kdybys přišel do Prahy a viděl, jaké úctě a vážnosti se tam těším, věru, že bys byl hrdým na svého bratra..."
„Tak to dodělej a já budu mluvit jinak," vpadl mu do řeči Jakub; „nejsi jediný selský synek, který se dal na studie, ale tolik času na studie žádný ze všech, co jich znám, nepotřeboval. Ostatně, to je tvá věc, já se ti do toho nepletu, já tě vydržovat nebudu, nepochodíš-li! A teď nás nech na pokoji a svého si hleď! Co ty tu budeš plísnit tátu, že je pro rozdělení Blat? O máminy husy ti jde, viď? — aby i nadále cpala do tvých děravých kapes všecky peníze, které za ně trží! Ba, zlatky trží a desítky z hospodářství ubírá! Člověk ti to musí jednou strčit pod nos, abys nemyslil, že jsme tak hloupí! Jdi se podívat, co je trávy všude, kam se ty potvory nedostanou, a kde jsou, všecko je po nich jakoby spáleno. Pět až deset kusů dobytka víc by každý sedlák odchoval, kdyby se Blata rozdělila a každý si své spravoval. Nevěříš-li tátovi, jdi se zeptat Potužáka a ten není marný, rozumíš!"
„Tak! Tak!" přisvědčil Krušnej.
Zočiv pak Frantíka, který se povaloval na lavici v samé zahálce, zle se na něho obořil. „A ty, co tu lelkuješ, darmožroute! Jedeš mi na vodr rovnat snopy! Zapřáhnu tě teď, kluku, a oficíra ti vyženu z hlavy. Učit ses nechtěl, dři se tedy!"
Výrostek se klackovitě zvedl s lavice a hodil po otci vzdoro-vitým, urputným pohledem.
„Však řeknu mámě, jak se mnou nakládáte, táto!" zabručel. „Já..."
Nedomluvil. Jakub přiskočil, chytil ho levicí za pačesy a tvrdá jeho pravice ráz na ráz třeskně dopadala na tváře, šíji i záda hochova, který se jal řvát, jako by na noži visel.
„Já ti dám, zmetku smělý!" opakoval několikrát po sobě, neustávaje bušit do kluka, načež ho vystrčil ze dveří.
„Uvidíte, táto, že ho jednou zabiju," pravil, když kluk byl venku, „ať mě potom třeba oběsí. Nevycepoval-li jste ho vy, dohoním já, co jste zameškal."
„Pomoz Bože, to zas bude rámus!" vece s povzdechem Krušnej; „co cepovat ho, když máma zase všecko pokazí."
„Jen nechte, s mámou si promluvím já," odpověděl Jakub.
Tomuto podobné výjevy byly u Krušných na denním pořádku. U Potužáků bylo jinak; tam zajisté bylo ticho a vše bez křiku a nevůle se obcházelo. A přece cosi viselo ve vzduchu, cosi neviditelného, tísnivého, něco jako skrytě působící otrava. Vycházelo to z Václava. Tento hoch, zajisté přírodou již značně nesmělý a váhavý, z času svého vězení na Hluboké stal se ještě daleko plašším a zádumčivějším. Všickni v domě záhy to zpozorovali a otec i matka nejednou se ho ptali, chybí-li mu něco, ale pokaždé se jim dostávalo krátké odpovědi, že nic, co by věděl. Konal svou práci jako dříve a tělesně vcelku nescházel, ale nápadno bylo, jak často se zadíval do prázdna, jako by jeho oči bloudily jinými světy.
„Ten chlapec se mi nelíbí," zasteskla si kteréhos večera matka, rozmlouvajíc s hospodářem, „připadá mi jako ztracený, jako by pořád přemýšlel a hloubal o něčem, co před námi tají."
Potužák pokrčil ramenoma.
„Nevěděl bych, co by mohl tajit. Nemocen není, to je jisto; tož myslím, že mu to přejde." Selka potřásla hlavou.
„Uchovej nás Pánbůh!" pravila a slzy se jí vkradly do očí, „ale chvílemi se mi vkrádá myšlenka, že to dítě se nám zblázní. Ta věc tenkrát ho tak poděsila, mozkem mu pohnula, není to jinaké, z toho času je to."