Šumavský rozcestník: Brčálnické údolí

Brčálnické údolí

detailní info

kategorie: příroda / přírodní krásy, úkazy
lokalita: špičácko
GPS: 49°11'30.070"N, 13°12'42.665"E

popis

Brčálnické údolí je nejhlubším údolím Šumavy a považováno za jedno z nejkrásnějších údolí a míst vůbec. Jde o rozlehlé údolí s prameništěm horní Úhlavy (která pramení na západním svahu Pancíře) mezi svahy Můstku, Pancíře, Špičáku a Svarohu s několika samotami a chatami. Toto údolí odděluje Pancířský (Můstecký) hřeben a hřeben Královského hvozdu. Nachází se zde přírodní rezervace Brčálnické mokřady a prochází tudy NS Brčálník. Na Brčálníku je vlaková zastávka Hojsova Stráž - Brčálník železniční tratě 183 z Klatov do Železné Rudy. Před vjezdem do špičáckého tunelu stával rozáhlý Stornův dvorec - Storngut. Nedaleko železniční zastávky Hojsova Stráž - Brčálník stávaly budovy bývalého skautského střediska Dakota. Na cestě k chatě Rudolfovna stojí umrlčí prkno skauta Šedého Vlka.V sedmdesátých letech minulého století zde byl vybudován rekreační komplex Svazu družstevních rolníků, dnes hotelové komplexy. Technické památky: Elektrárna Černé jezero, železniční tunel pod Špičákem, železniční propustky z ručně tesaných kamenných kvádrů. Chata Rudolfovna dostala své jméno v polovině minulého století podle svého obyvatele - lesního pana Rudolfa. Nachází se zde také několik památných stromů, například Jasany na Brčálníku či Brčálnický buk. České jméno osady Brčálník (jméno pro oba svahy údolí kolem Úhlavy) se začalo užívat koncem devatenáctého století, kdy sem přicházeli první turisté z vnitrozemí. Jméno se však vžilo až po druhé světové válce. Do té doby tady bylo odpradávna téměř stoprocentní německé osídlení a byla používána německá jména. Pro oblast nad tratí, bylo vžité jméno Frischwinkl a pro oblast od Srubů kolem Rudolfovny dolů k elektrárně se užíval název Storn. Osada nikdy nebyla uzavřenou vsí, ale sestávala z usedlostí a samot roztroušených po svazích hor, tak, jak to v Královském hvozdu bývalo zvykem. První osídlené místo bylo v místech, kde bývala usedlost Frischhof, která vznikla zhruba kolem roku 1400. Později se osídlení rozrostlo na deset usedlostí roztroušených v údolí. Na nich hospodařili v drsných klimatických podmínkách se svými rodinami svobodní královští sedláci – Králováci. Frischwinkel a Storn patřil ke svobodné rychtě Eisenstrass (Hojsova Stráž). Oblast Královského hvozdu se dělila na osm rychet. Králováci měli od českých králů privilegia, která jim zaručovala určité svobody a právo volit si v každé rychtě vlastního rychtáře a rovněž jednoho vrchního rychtáře, který je zastupoval v jednání s vrchností a hájil jejich práva. Velký rozmach údolí nastal po třicetileté válce, kdy v údolí vznikaly především sklářské provozy (Fürstenhütte, Stornské sklárny). V té době se významně využívala k výrobě síla vodních toků – ve sklárnách byly mlýny, pily, hamry. Na začátku 19. století veškeré místní sklárny zanikly a lidé se živili zemědělstvím a dřevařstvím. V roce 1849 se změnilo obecní zřízení – z rychty vznikla obec a poslední Eisenstrasský rychtář Adam Oberhofer se stal starostou. Hospodářská situace pohraničních oblastí nebyla nejlepší a koncem 19. století se odtud vystěhovalo několik tisíc lidí do Ameriky. Kolem roku 1860 byly postaveny dvě nové silnice. Silnice Špičák - Hojsova Stráž (tehdy Spitzberg, nebo také Dorf Eisenstein - Eisestrass) a silnice Špičák – Hamry (Dorf Eisenstein – Hammern). V roce 1877 byla dostavěna železnice a také tunel pod Špičákem - na svou dobu unikátní dílo, které nemělo v obdoby v celém Rakousku – Uhersku. Do údolí začali proudit první turisté - převážně čeští lidé z vnitrozemí. V okolí vznikaly penziony a hospody a místní lidé dostali nový zdroj obživy. V roce 1936 byla postavena kasárna Sruby pro složky Stráže obrany státu, jako reakce na politiku Německa. V údolí žilo poměrně velké množství lidí, v roce 1939 tu bylo chováno 26 koní, 626 kusů hovězího dobytka a 1100 slepic. Po Mnichovu byla oblast zabrána Německem a místní muži museli narukovat do Německé armády a policejních složek. V květnu 1945 byla oblast Železnorudska osvobozena Americkou armádou pod vedením generála Pattona. Německé obyvatelstvo bylo omezeno v pohybu, nemělo dostupné sdělovací prostředky a v roce 1946 bylo odsunuto do Německa. Po nástupu socialismu v únoru 1948 byla hranice neprodyšně uzavřena nejdříve elektrickými zátarasy a hraniční pásmo sahalo téměř až k železniční trati. Opuštěné usedlosti v pásmu byly převážně strženy, Frischof byl přeměněn na kravín Státních statků Dešenice, vše chátralo a život se tu zastavil. Elektriku na hranicích v roce 1965 nahradily elektronické signální stěny a atmosféra v údolí se částečně uvolnila (hraniční pásmo začínalo nad hamerskou silnicí). Po roce 1970 bylo umožněno kupovat pozemky a na místech základů starých usedlostí si postavit chaty a chalupy. Průvodce po Šumavě z roku 1878 popisuje údolí takto: „Za Eisenstrassem súžuje se údolí Úhlavky v úžlabinu, po jejíž východní straně v úžasné výši nad hučivým potokem vedena jest dráha ,odkuž arci krásný máme pohled dolu do úžlabiny a na mlýn na potoce ležící, na strmé stráně, vysoko nad námi témě své povznášející Jezerní Stěnu u Černého jezera a nad touristům známou myslivnou pod jezerem, kolem níž běží silnice do Eisensteina. „Za úžlabinou touto spatřujeme kotlinu Frischvinkl zvanou, kterouž tvoří svahy hor Brückel(Můstek) a Panzer, pak sedlo Ostrohorské a Ostrá hora (Spitzberg -Špičák), které pak ji uzavírají, že se maně ptáme: Jak se odtud dostaneme? Parostroj však nalezne si cestu a táhne vlak do dlouhého tunelu středem vrchu prokopaného…“ Německý název Frischwinkel, Höllwinker, Hollgut.