Šumava: železnorudsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Rybník na řece Ostružná u obce Keply.
Na počátku 20. století doznívá na Šumavě kulminační vlna kolonizace hvozdu. Ta ale začíná zároveň odeznívat díky vyčerpání přírodních zdrojů a zvýšeného stěhování do větších sídel. Druhá světová válka znamenala pro Šumavu obrovské změnu. Nejprve odsun Čechů (zbavení je občanských práv na území Sudet a nucený zanechání jejich majetku) z území prohlášené za Sudetské, připojené k Německu a následující odsun Němců po druhé světové válce... Nutno podotknout, že těch Němců, kteří nebojovali proti nacistickému Německu, což bylo minimum. Tyto obyvatelé svůj vzdor vůbec nepřežili. Následné politické rozdělení světa vedlo ke zřízení hraničního pásma a dvou vojenských újezdů. Výsledkem byl masivní odliv zbytku obyvatel, zpomalení hospodářského vývoje, vylidnění a zánik řady vesnic. Řada osad a vesnic nezanikla jen díky transformaci na rekreační lokality bez trvalého osídlení. Počet domů poklesl v řádech na 1/3 maxima z přelomu století. V posledním století zanikla velká část objektů původní venkovské architektury. Sídla změnila svůj charakter i hlavní funkce. Ze samozásobitelských, zemědělských a dřevozpracujících sídel se stala sídla s převážně rekreační. Původní cestní síť se redukovala na hlavní dopravní tahy, které významně pozměnily krajinu. Se změnami funkcí objektů se mění i jejich vzhled. Svůj vliv na to měla řada módních stavebních stylů, střídajících se v průběhu celého století. Na bavorské straně Šumavy se rozvíjí původní alpsko-bavroský dům téměř v uniformí estetice bez kreace, zástavba zde volně expanduje do krajiny, takže se místy stírají hranice mezi původními sídly a samotami. Paradoxně tento vývoj měl i pozitivní stránky, zachoval nedotčenou přírodu pyšnící se množstvím zachovalých historických památek. Na Šumavě jsou Vám k dispozici při objevování historie i krás přírody kempy, chaty, chalupy, ubytování v soukromí, rodinné penziony a hotely, rozsáhlé hotelové komplexy, apartmány uzpůsobené pro turisty, cykloturisty, dovolené s dětmi. K výbavě běžně patří zahrady s posezením, úschovny kol a lyží, parkoviště. Využívat můžete husté a velmi dobře značené sítě cyklostezek. Síť webových kamer přes net informuje o počasí, množství sněhu, sněhových podmínkách pro lyžování, pro běžkaře. Běžecké stopy navíc mapuje šumavský informační server Bílá stopa. Lipenská oblast je také místem celoroční rekreace díky Lipenské přehradě, skiareálu Lipno a službám Lipno servisu. Server http://www.sumava.cz/ je nejstarší šumavský net, Rock Radio Šumava nejstarším komerčním rádiem v lokalitě a Author Král Šumavy je nejstarší cyklomaraton v šumavském terénu.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
V tomto sadě, dosti rozložitém, ale nijak vzorně nehleděném — zahradnictví a sadařství není nejsilnější stránkou jihočeských hospodářů — stálo velké množství ovocných stromů, hruší, štěpů, švestek i třešní, ponejvíce starých, namnoze již i odumírajících. Půda byla porostlá zčásti hojným šťavnatým trávníkem, ale místy také různým vysokým býlím, neskytajícím nižádného užitku, a nadto křovinami, polozdivočilého rybízu, malin, potměchuti a trnitého hloží, jež tvořily téměř neprostupné houštiny. Asi uprostřed sadu, vroubena takovými křovinami, byla nádržka vody, jakýs druh bahnitého rybníčku, travou zarostlého, namnoze řasami a žabincem pokrytého. Sbíraly se v něm vody dešťové a okapové, hnijící v neustálém klidu svém. Nač předkové Potužákovi zřídili tuto nádržku, věru těžko si domysliti: ubrala sadu asi čtyřicet čtvercových sáhů a neměla, na ten čas aspoň, žádného zřejmého účelu a příjemnou nebyla ani očím, ani nosu. Zjara v ní křehotaly nesčíslné žáby a s nastávajícím létem utvářilo se z ní pravé pařeniště dravých komárů, kterých se tu líhaly děsné zástupy. Vody nemile páchnoucí neužívalo se ani na napájení dobytka, ani na zavlažování, ačkoli zbytek shnilého, zbortěného čapu při nízké hrázi a pod touto bahnem naplněná strouha, vedoucí k prolomené hradbě a za hradbou do polí, zřejmě tomu nasvědčovaly, že před časy voda se vypouštěla a ze sadu odtékala; možná že místo nynějších polí zaujímaly kdysi louky. Potužáka mrzela odedávna tato hnijící voda v jeho sadě; nejednou vyslovil úmysl vypustiti ji, vyvoziti bahno na jejím dně nahromaděné, které představovalo několik set for výborné mrvy, a vysušiti nadobro pak rybníček; než pro neustálé jiné nutné práce rok za rokem odkládal provedení tohoto svého úmyslu.
Zde, v houštině na břehu neladných vod tohoto rybníčku, scházívali se v noci Vojta s Václavem, a k těmto schůzkám dostavovala se, pokud jen možno jí bylo, i Apolena. Upravili si tu jakés loubíčko ze spoutaných větviček křů, a ležíce podle sebe na zemi, vodili svoje besedy. Cítili se bezpečnými: místo bylo odlehlé; ani ve dne sem nikdo nepřicházel. Pravda, výpary rybníčku nebyly příjemné, ale toho oni nedbali, a proti sosákům komárů, kteří se zuřivou krvelačností na ně doráželi, byli dosti otužilí; pouze Apolena si tu a tam na ně zatoužila, ale přes všecka muka neoddávala zvláštnímu půvabu, který jí plynul z řečí Vojtových.
Když Václav došel místa obvyklého dostaveníčka, zastal tam už Vojtu a svou sestru.
„Kde ses tu vzal?" tázal se všecek udiven hříbka; „vždyť jsi byl ještě v komoře na trávu, když jsem já odtamtud vyšel..."
„Hádej!" vece Vojta s úsměškem; „myslíš snad, že jsem se udělal neviditelným a neviditelný tě předběhl ?" „Řekni mi to, prosím tě!"
„Nu, čarami ne! Oknem konírny jsem skočil do sadu..."
„Jak to ? Okna jsou zamřížená, jedva kočka by prolezla..."
„Nelam si hlavu! Až bude na čase, povím ti to, ale nevím, bude-li ti to co plátno."
„Ale mně to pověz, Vojto!" ozvala se polou šeptem Apolena, ležící na břiše těsně podle něho. Pruh měsíčního světla našel si cestu skrze proutí a listí klenoucích se nad nimi křů a rozlil se po hustých, rozcuchaných, skoro černých vlasech dívčiny, po jejím osmahlém obličeji, z něhož vyzíraly velké černé oči, na Vojtu upřené, po bílé šíji, neúplně a nedbale zahalené režnou košilkou, staženou pod krkem tkanicí; lokty měla podepřené o zem, obě dlaně držely bradu a líčka; nohy, ve tmu pohroužené, pohybovaly se bez ustání, stírajíce s kotníků a lýtek usazující se tam děsně štípající tiplice.
„Tobě bych to marně neřekl," smál se Vojta, „tys svižnější než tenhle nemotora. Ale musíš ještě počkat. Dnes nemám mnoho času na výklady."