nejvýše položená synagoga v Česku a střední Evropě - Hartmanice zajímavosti ze Šumavy
největší krytý hotelový bazén 25m dlouhý v Čechách - Srní zajímavosti ze Šumavy
jedno z nejstarších slovanských osídlení na našem území - Tasnovice zajímavosti ze Šumavy
nejstarší lyžařská škola založena 1975 - sportovní areál Špičák zajímavosti ze Šumavy
největší obec v Čechách - Stachy zajímavosti ze Šumavy
nejvyšší kopec na území bývalého protektorátu Böhmen und Mähren - Javorník 1089 m zajímavosti ze Šumavy
po Praze bývala rozlohou druhá největší obec na území Čech - Stodůlky zajímavosti ze Šumavy

Smudek Nepolapitelný Jan

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: domažlicko
GPS: 49°26'41.868"N, 12°47'16.005"E Zobrazit na mapy.cz

popis

Jan Smudek (8. září 1915, Bělá nad Radbuzou – 17. listopadu 1999, Díly (Horní Postřekov)) byl český hrdina protinacistického odboje. Inspiroval v roce 1942 filmové tvůrce k natočení amerického filmu Casablanca a gruzínského filmu Nepolapitelný Jan. V noci ze 7. na 8. června 1939 zastřelil, zřejmě při přetahování o pistoli, opilého německého policistu Wilhelma Kniesta, následně se ukrýval v Domažlicích a v nich při pokusu o zadržení postřelil příslušníka gestapa. Během ukrývání v Praze na různých místech (Roztylské náměstí) se opět musel prostřílet… Jan Smudek byl ve své době nejhledanějším mužem protektorátu Čechy a Morava a stal se symbolem aktivního odboje. Na jeho dopadení byla okupační správou vypsána stodvacetitisícová odměna a vyhlášky s jeho podobiznou byly vylepeny po celém protektorátu. Smudkův příběh se stal dokonce námětem několika hraných filmů - amerického filmu Casablanca a gruzínského filmu Nepolapitelný Jan. Osoba Jana Smudka byla později vnímána poněkud kontroverzně, neboť jeho odbojové činy vyvolaly rozsáhlá represivní opatření a na tomto pohledu měla zájem pozdější komunistická ideologie… Jan Smudek se narodil 8. září 1915 v Bělé nad Radbuzou v rodině železničního zaměstnance. Po absolvování obecné školy započal studium na gymnáziu, kterého však po dvou letech zanechal a poté vychodil domažlickou měšťanku. Od školních let měl Jan konflikty s autoritami a byl klasifikován trojkou z chování. Svůj učňovský poměr v jedné domažlické strojírně musel ukončit pro trvalé rozpory s mistrem. Nakonec se vyučil elektroinstalatérem a zároveň absolvoval odbornou živnostenskou školu. Od roku 1936 pokračoval ve studiích na dvouleté průmyslovce v Plzni. O prázdninách pak příležitostně pracoval v muničním oddělení plzeňské Škodovky, kde se patrně i naučil zacházet se zbraněmi. Ve svém volném čase se Smudek angažoval ve skautskému hnutí - byl jeho funkcionářem (rádcem) a odborným instruktorem ve třetím skautském oddíle v Domažlicích. Smudek vynikal tělesnou zdatností, fyzickou silou a také nevšední statečností, také byl též náruživým radioamatérem. Zároveň aktivně působil v domažlickém Sokolu a národněsocialistické mládežnické organizaci. Tuto politickou orientaci „zdědil“ Smudek po svém otci, který v roce 1929 zemřel. Prvorepublikové vlastenecké prostředí, v němž Jan Smudek vyrůstal, mělo zásadní vliv na formování jeho názorového a hodnotového systému. Když byla v květnu 1938 vyhlášena vojenská pohotovost, přihlásil se Smudek dobrovolně do československé armády, ačkoliv měl ze studijních důvodů povolen odklad základní vojenské služby. Po odvolání mobilizace se Smudek navrátil do Plzně a po několik týdnů zde zasedal do školních lavic ve vojenské uniformě. Po úspěšně složené maturitě nastoupil ve školním roce 1938/39 na vyšší mistrovskou školu do Kladna. Tam ho zastihl i příchod německých okupačních vojsk 15. března 1939. Během jednoho z následujících víkendových pobytů v Domažlicích se pak Jan Smudek zúčastnil tajného zasedání místního skautského oddílu, kde jeho členové přísahali, že budou aktivně bojovat proti okupantům. Podobné přísahy se v emotivní atmosféře po 15. březnu 1939 odehrávaly poměrně často, a to především v legionářských kruzích. Přísahalo se na československé prapory či legionářské zástavy, domažličtí junáci pro změnu stvrzovali své odhodlání padnout v boji na zásobník nábojů. Jedním z prvních úkolů, který si mladí takto orientovaní Chodové zvolili, bylo obstarávání zbraní a střeliva. A skutečně brzy poté se skutečně Janu Smudkovi podařilo s pomocí svých dvou přátel obstarat německou armádní pistoli. Stalo se tak v pražském hostinci „U čísla“ při taneční zábavě, na níž byli přítomni němečtí poddůstojníci. Jan Smudek jednomu z nich odcizil služební zbraň (Parabellum, ráže 9 mm) z opasku odloženého na židli. Po válce Smudek přiznal, že jej při tomto činu pravděpodobně sledovali hrající hudebníci a on spoléhal, stejně jako v několika dalších podobných situacích, na jejich vlastenecké cítění. Dne 7. června 1939, v předvečer církevního svátku Božího těla, pak navštívil Jan Smudek se svými spolužáky kladenské kino „Korzo“. Po skončení představení, asi tak v půl jedenácté, se odebral spolu s dalším studentem mistrovské školy Františkem Petrem do restaurace „U Šamsů“ ve Váňově ulici. Tento lokál, stejně jako celá Váňova ulice, byl místem s nevalnou pověstí, kde bylo možno zastihnout lehké ženy. Smudek s Petrem si objednali pivo a pozorovali, jak se u protějšího stolu baví německý policista s mladou dívkou, šatnářkou zdejšího podniku. Byl to vrchní strážmistr německé pořádkové policie Wilhelm Kniest. Němec za svoji společnici platil a byl značně podnapilý. Smudek chtěl údajně policistovi odcizit jeho služební zbraň podobným způsobem, jako to učinil před nedávnem v Praze, ale nenaskytla se mu k tomu vhodná příležitost. Oba mladíci pak chtěli překvapit německého strážmistra na cestě do policejních ubikací, vzdálených od restaurace několik stovek metrů. Smudek i Petr bydleli totiž nedaleko těchto míst a tudíž výborně znali terén. Kromě toho byli oba ozbrojeni – Smudek měl připravenou svoji německou armádní pistoli, Petr zase pro změnu bubínkový revolver ráže 6,35 mm. Těsně před jednou hodinou po půlnoci pak Kniest opustil lokál, a zamířil, jak studenti předpokládali, k policejním kasárnám. Oba mladíci, kteří odešli z restaurace těsně před ním, kráčeli pomalým krokem před policistou. Na rohu Váňovy a Hruškovy ulice se znenadání otočili a Smudek jej vyzval, aby zdvihl ruce. Kniest se chtěl bránit a sáhl po služební pistoli. Po chvíli leže Kniest s prostřelenou hlavou na zemi... Co přesně se stalo, nevíme, známa je jen výpověď Františka Petra z vyšetřovací vazby na Gestapu a Smudek líčení s několikaletým odstupem. Patrně byl Kniest zabit Smudkovým výstřelem do levého horního rtu, načež padl na znak k zemi. Možná před vlastní střelnou ranou dostal pěstí. V každém případě byly na německého policistu vypáleny celkem tři rány – dvakrát střílel Smudek, jedenkrát jeho druh. Petrova střela prolétla hřbetem policistovy pravé ruky, zatímco Smudek jednou Kniesta minul a jednou jej smrtelně zasáhl do obličeje. Zdá se tedy, že Smudek německého policistu napoprvé netrefil. Nejspíše k němu poté přiskočil a ranou pěstí do obličeje jej srazil k zemi a omráčil, svou roli zde mohl sehrát i Kniestův podnapilý stav. Smudek poté zdvihl policistovu čepici a chtěl mu odebrat i zbraň, ale v tom okamžiku vyšla z jeho vlastní pistole další rána, která zasáhla německého strážmistra do levého horního rtu a způsobila mu okamžitou smrt. Smudek zpanikařil a utekl - aniž by Kniestovi zbraň skutečně odebral. Oba studenti poté uprchli z místa činu do nedalekého Smudkova podnájmu v Hrabětově ulici. Smudek s Petrem nezamýšleli Kniesta zavraždit, nýbrž pouze připravit o služební zbraň. Na místo aktu zanedlouho dorazil i major Wallesch, velitel Kniestovy jednotky, který začal podnikat první investigativní kroky - dvě hodiny po Kniestově zatčení vyrozuměl telefonicky o tomto činu pražskou služebnu gestapa a žádal ji o zaslání speciální vyšetřovací komise. Ta se v průběhu několika hodin skutečně zformovala a odebrala do Kladna. Vedl ji kriminální komisař Werner Michaelis, dále ji tvořili vrchní kriminální asistent Tischler, kriminální asistent Heinz Diabo a tlumočník dr. Hermann Feikus. Tým vyšetřovatelů záhy doplnil SS-Obersturmführer Harald Wiesmann, který se později stal velitelem nově zřízené venkovní služebny gestapa v Kladně. Již v 8 hodin podával vedoucí vyšetřovací komise první telefonické hlášení svým nadřízeným. Ve stejnou dobu byl také o Kniestově zavraždění informován říšský vedoucí SS a šéf nacistické policie Heinrich Himmler. Vyšetřovací komise záhy na místě konstatovala skutečnost, kterou nacisté tušili již od samého počátku – Kniestova vražda má zřejmě politický podtext (Kniest neměl žádný osobní konflikt). Motiv, kvůli němuž byl Kniest napaden vzal za své - pistole zůstala v jeho pouzdře. V dopoledních hodinách 8. června se do Kladna dostavil také státní tajemník při úřadu říšského protektora a velitel německé policie a SS v protektorátu Karl Hermann Frank. Patrně z jeho podnětu vyhlásil kladenský oberlandrát dr. Meusel pro obce Kladno, Kročehlavy, Rozdělov, Dřín a Dubí stanné právo. Represivní opatření prvního německého stanného práva v protektorátu však dopadla i na konkrétní osoby. Německou okupační správu incident rozzuřil. Vyšetřování se samozřejmě ujímá Gestapo pod vedením SS-Obersturmführera Haralda Wiesmanna. Dochází k zatýkání mnoha občanů města, celkem 105 občanů, všichni jsou naprosto nevinní a nikdo z nich nemá ani ponětí o noční střelbě. Jeden z prvních kdo byl zatčen je starosta František Pavel, téměř sedmdesátiletý muž a pak i celé městské zastupitelstvo. Všichni jsou stlučeni a převezeni do školy v Amálské ulici. Nacisté ale neznají ani se stařičkým pánem slitování. Dobírají si ho kvůli jeho otylejší postavě a neušetří ho ani fyzickému týrání. František Pavel se z vězení už nikdy nevrátí. Správou města byl pověřen vedoucí místní organizace NSDAP ing. Steindörfer. Kromě toho bylo kladenskému obyvatelstvu dáno ultimátum – pokud nebudou pachatelé činu dopadeni do 20 hodin následujícího dne, měla následovat další opatření. Hněv okupantů dopadl i na českou policii. Její kladenský oddíl byl za dohledu K. H. Franka odzbrojen, jeho činnost zastavena a nahrazena jednotkou říšskoněmecké policie. Z dokumentů německé vyšetřovací komise vyplývá, že „kladenský případ“ nebyl okupační mocí vnímán jako vražda jednoho Němce, nýbrž jako útok na nové státní uspořádání českomoravského prostoru: „Čechové všeobecně v této době doufali, že se jim za pomoci povstání, případně se zahraniční pomocí, podaří svrhnout německou nadvládu. Počítali též s nějakou Bartolomějskou nocí, jak dokazují četné v této době zadržené letáky a od Čechů zjištěné výroky. (Vražda jako signál k povstání?) Večer 7. 6. 1939 vyšel v kladenském vydání Českého slova článek, který poukazoval na to, že na svátek Božího těla (8. 6. 39 – den vraždy) došlo před 50 lety ke srážkám mezi Němci a Čechy, které si vyžádaly dokonce i oběti na životech. Nacisté vnímali Kniestovo zavraždění v širším kontextu tehdejší silně protiněmecké nálady českého obyvatelstva a že tvrdá opatření proti kladenským občanům měla tuto náladu mírnit. Dne 8. června 1939 tak vypsal vrchní státní návladní při Německém zemském soudu odměnu 100 tisíc korun za zprávy, které povedou k dopadení Kniestových vrahů. Vyhláška již výslovně uváděla, že z činu jsou podezřelí dva muži, kteří seděli nedaleko zavražděného krátce před činem v restauraci „U Šamsů“. Vyšetřovatelé vraždy se totiž domnívali, že pachatele musel při činu nebo následném útěku některý z kladenských občanů vidět. O dva dny později pak vypsalo další padesátitisícovou odměnu na údaje o kladenských střelcích také protektorátní ministerstvo vnitra. Smudek s Petrem, nacházející se pouhých 235 metrů od místa činu ve Smudkově podnájmu, se ráno vypravili na vlak do Prahy, aniž by byli cestou kontrolováni. Smudek měl přitom s sebou v aktovce jak obě pistole, tak Kniestovu čepici. Po příjezdu do Prahy navštívil Smudek svého přítele, domažlického rodáka Jaromíra Hánu, u něhož obě střelné zbraně uschoval. Policejní čepici pak v zatěžkaném balíčku spustil na dno Vltavy. Ještě téhož dne večer se Smudek do represemi postiženého Kladna vrátil. Vyšetřování tehdy již běželo na plné obrátky. Byli zatčeni všichni lidé, o nichž bylo zjištěno, že se v pozdních nočních hodinách zdržovali v restauraci „U Šamsů“, a to včetně majitele a personálu. Vyšetřovatelé tak získali popis obou podezřelých mladých mužů. Přesto nelze vyloučit, že již zde někteří vyslýchaní záměrně sdělovali vyšetřovatelům zavádějící údaje. Tak například Grettl Škvárová, s níž Kniest těsně před smrtí flirtoval, označila oba pachatele za dělníky s odvoláním na jejich zanedbaný zevnějšek. Skutečnost, že gestapo nemělo kromě popisu podezřelých žádné další informace o pachatelích, vedla k přitvrzení represivních opatření. Nepomohlo ani politování, které nad „kladenským případem“ přišel vyslovit K. H. Frankovi samotný předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš. Byli zatčeni další významní kladenští občané jako rukojmí, celkový počet internovaných tak dosáhl počtu 111 osob. Dne 9. června 1939 kladenský oberlandrát vyhlásil, že osoba, která pachatele Kniestovy vraždy zná a neoznámí, bude zastřelena. Lhůta pro vydání pachatelů byla prodloužena o 24 hodin, tedy do 10. června do 20 hodin, pak měla přijít další výstražná opatření. 16 hodin před vypršením ultimáta však došlo na druhém konci protektorátu k události, která podstatně ovlivnila vývoj situace i v samotném Kladně. V Náchodě se opila skupina říšskoněmeckých policistů a zaútočila na zdejší synagogu. Když se jim pokusili ve výtržnostech zabránit čeští policisté, zaútočili Němci na jejich služebnu. Dva z útočníků, Georg Bull a Paul Stehr, poté vyraženým oknem vnikli do policejní budovy a zastřelili zde spícího českého strážmistra Jaroslava Müllera. V této situaci nebylo tedy možné nadále pokračovat v politice represí. Říšský protektor Konstantin von Neurath tak 10. června 1939 oznámil, že opouští v souvislosti s „kladenským případem“ od dalších plánovaných opatření, a to s odvoláním na vstřícné chování českého obyvatelstva a protektorátní vlády. O dva dny později pak pro změnu navštívil K. H. Frank generála Eliáše a omluvil se za chování svých podřízených. Pohřeb strážmistra Müllera se pak stal vlasteneckou demonstrací, zúčastnilo se jej údajně na 25 tisíc lidí. Jan Smudek mezitím dokončil druhý ročník kladenské mistrovské školy a odjel na rodné Chodsko na prázdniny. Zde pokračoval v odbojové činnosti, a to především v opatřování a ukrývání zbraní a munice. Během letního stanového tábora se pak Smudek s dalšími domažlickými skauty zdokonaloval v branném výcviku, neboť se všeobecně předpokládalo, že brzy dojde k vypuknutí válečného konfliktu a tudíž i k českému povstání. Ilegální buňka domažlických skautů, vedená účetním Karlem Mathesem, navázala kontakty i s ostatními odbojovými organizacemi v tomto regionu. Především se jednalo o skupinu kolem českobratrského evangelického sboru v Domažlicích, kterou řídil koncipient berní správy Antonín Žlábek spolu s evangelickým farářem Milošem Bičem. Žlábek zprostředkoval junákům určité vojenské znalosti, neboť byl záložním podporučíkem československé armády, domažličtí evangelíci zase měli zájem o Smudkovy radioamatérské zkušenosti. Podstatnější (a pro Smudkův osud rozhodující) byly ovšem odbojové kontakty, kterými Žlábkova skupina disponovala. V prvé řadě se jednalo o napojení na odbojové pracovníky z okruhu pražské YMCY, konkrétně Jaroslava Šimsu a Jaroslava Valentu, kteří již v letních měsících roku 1939 patřili k vůdčím osobnostem odbojové organizace Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ). Když začal Smudek v září 1939 opět jezdit do Kladna do školy, byl Antonínem Žlábkem představen právě sekretáři YMCA dr. Valentovi. Jan Smudek poté působil jako spojka mezi těmito dvěma muži. S vypuknutím druhé světové války začali domažličtí odbojáři svoji rezistenční činnost stupňovat. Budovali úkryty pro získané zbraně (např. v městské elektrárně nebo ve vodárenských šachtách) a plánovali provádění sabotážních akcí. Rozhodující se v tomto ohledu stalo seznámení s nadporučíkem Otto Bartoškem, pracovníkem vojenské odbojové organizace Obrana národa, který junákům zprostředkoval předání většího množství trhavin. Skauti ve spolupráci se Žlábkovou skupinou připravovali zničení muničního vlaku při průjezdu tunelem do nedalekého německého městečka Fürth im Wald. Tento plán se nakonec stal domažlickým odbojářům osudným. V rámci odhalování ilegálních struktur Obrany národa v prvních měsících roku 1940 došlo i k prozrazení odbojových aktivit Otty Bartoška. V polovině března se vlna zatýkání přenesla do Domažlic - jako první byl 15. 3. 1940 zatčen klatovským gestapem Antonín Žlábek, brzy následovali i další. Zbylí odbojoví pracovníci tak mezitím odklízeli kompromitující materiál, mimo jiné i z domku Smudkových v domažlické Máchově ulici. To se však již gestapo dozvědělo o podílu Jana Smudka na práci domažlické odbojové skupiny a požádalo své kladenské kolegy o jeho zadržení. Smudek se však právě nacházel v Brně, kam byl patrně vyslán coby spojka Jaroslavem Valentou. Poté se zdržoval v Praze a do Domažlic přicestoval 20. března 1940 o jedné hodině ranní. Když se v dopoledních hodinách dozvěděl o zatýkání probíhajícím v chodské metropoli, rozhodl se spolu s vedoucím skautské odbojové skupiny Karlem Mathesem uprchnout do zahraničí - někteří zatčení začali vypovídat… Ve středu 20. března 1940 asi dvě hodiny odpoledne, je poměrně teplý den a bývalí domažličtí skauti staví u Smudků na dvoře kanoi. Před domem zastavuje velký automobil a z něj vystupují příslušníci klatovského Gestapa a čeští četníci. Jdou sebrat jakéhosi Smudka a zajímá je kufr, který včera Honza přivezl domů. Údajně by měl obsahovat letáky, ale hledali především trhaviny. Gestapo nenapadlo, o jak moc nebezpečnou postavu jde, jdou ho sebrat v klidu, bez příprav a bez jištění. Kdyby si mysleli, že je nebezpečný, šli by brzy ráno. Vedoucí skupiny Jakob Neubauer se chlapců zeptal kdo z nich je Jan Smudek. Mladý muž, který se přihlásil, nevypadal nijak nebezpečně a na gestapáka působil spíše ustrašeným dojmem… Neubauer se povýšeně zeptal na onen kufr a Honza tichým, bázlivým hlasem odpověděl, že je na půdě. Němec Honzu vyzval k cestě na půdu pro kufr a šel tam s ním sám. V šeru půdních schodů šáhl Honza tajně za trám, kde měl jednu ze svých pistolí a již s němcem neviděnou zbraní v ruce postupoval nahoru. Na půdě se ke gestapákovi, který ještě šel po posledních schodech, otočil, hleděl mu klidně do očí a natáhl závěr pistole. Konsternovaně hleděl do ústí Honzovi pistole, zřetelně viděl jeho prst tisknoucí spoušť. Příslušník SS Jakob Neubauer se zřítil pozpátku po dřevěných schodech, dopadl do předsíňky a cítil neuvěřitelně silnou bolest uvnitř břicha. Jan vyskočil na opačnou stranu půdy, otevřel vikýř a jeho výskočil na zahrádku. Když ostatní gestapáci doběhli k ječícímu veliteli, svíjejícímu se ve stále rozrůstající kaluži krve, byl již Honza mimo dům. Všichni, kteří zůstali v domě, byli okamžitě zatčeni, brutálně zbiti a skončili v koncentračním táboře Flossenbürg. Honzovi se podařilo uprchnout do vesničky Pila u Březí, kde se na pár dní ukryl. Ačkoliv Smudek gestapáka nezabil, ale těžce poranil, vyvolal jeho skutek mezi představiteli okupační správy veliké rozhořčení. To ještě vzrostlo poté, co na Bílou sobotu 23. března krátce po půlnoci byli zastřeleni dva příslušníci německé finanční stráže ve vesničce Březí, nacházející se asi 10 kilometrů od Domažlic. Expertíza však prokázala, že byli zabiti Smudkovou zbraní. Druhý den bylo v Domažlicích zatčeno 100 lidí jako rukojmí, přičemž 50 mužů bylo uvězněno již v noci z 20. na 22. 3. Na všech 150 zatčených Čechů byla uvalena tzv. ochranná vazba a byli také deportováni do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Část z nich byla od června 1940 postupně propouštěna, ale většina v něm setrvala až do konce války. Cílem těchto opatření bylo zastrašit české obyvatelstvo a znesnadnit tak Smudkovi jeho útěk. Nacisté se také pokusili Smudka před českým obyvatelstvem deklasovat na kriminální živel. Na plakátovaných vyhláškách tak byl domažlický junák líčen jako „bezohledný násilník, který proti každému ihned použije střelné zbraně.“ Na jeho dopadení byla vypsána 120ti tisícová odměna. V té době byla již nucena vyjádřit se k událostem na Domažlicku i protektorátní vláda. 23. března vydala prohlášení, které ostře odsuzovalo „tyto ohavné zločiny“ s odvoláním na odpor českého národa vůči násilným činům. V prohlášení dále stojí: „Pachatel neměl ani zlomku citu národní odpovědnosti, které je si národ tak disciplinovaně vědom.“ Podobnými slovy budou na Smudka útočit o několik let později i komunisté... Na Smudkův čin reagovali ovšem i složky zahraničního odboje. Na titulní straně časopisu Čechoslovák, který vydávalo exilové ministerstvo zahraničí, vyšel 29. března komentář, který označoval prohlášení protektorátní vlády za vynucené a Smudka nazýval hrdinou: „Student Jan Smutek a neznámí pachatelé zabili agenty Gestapo a německou stráž v sebeobraně a nedopustili se zločinu proti národnímu svědomí.“ I další čísla tohoto časopisu pak informují o Smudkovi. „Český lid udělá jistě vše, aby hoch nepadl do rukou nacistických zločinců,“ napsal časopis 26. dubna 1940. Jan Smudek se po svém útěku několik dní skrýval v lesích na Domažlicku. Jídlo a náhradní oblečení získával od svých příbuzných a známých, které navštěvoval výhradně v noci. Přespával pak v senících, stozích a lesních chatách. Poté, co zastřelil dva příslušníky německé finanční policie, kteří jej zadrželi a odváděli na strážnici, absolvoval Smudek několikahodinový útěk lesem s pronásledovateli v patách. Dne 24. března, tedy na Boží hod velikonoční, se Smudkovi konečně podařilo najít bezpečný úkryt. S pomocí spolužáka Karla Kuby jej u sebe ubytoval bývalý legionář Josef Sedláček z vesnice Černíkov u Kdyně. Sedláček pak obstaral Smudkovi náboje, barvivo na vlasy a brýle, takže pronásledovaný student mohl změnit svoji vizáž. Po dvoudenním odpočinku se pak Jan Smudek vydal do Švihova u Klatov na ranní vlak do Prahy. Tehdy se již vytvářila kolem Jana Smudka lidová legenda - byl nazván „Nepolapitelným Janem“ a jeho útěk byl, jak poznamenává jedno dobové hlášení Sicherheitsdienstu (SD), sledován českými obyvateli protektorátu s nevšedním zaujetím. Smudkovo nepolapení bylo považováno za velikou německou prohru, a proto si jej značná část Čechů přála. Plakátované výzvy ke Smudkově dopadení však vyvolaly kromě vlny solidarity s pronásledovaným mladíkem i vlnu nejrůznějších udání. Přicházela na četnické a policejní stanice ze všech koutů protektorátu. Část z nich tvořila vážně míněná udání loajálních občanů, některá měla zase čistě osobní podtext, jako následující případ: „Četnické stanici v Přešticích došel anonymní dopis z Příchovic, že u rolníka Kokošky v Příchovicích, č.p . 7, přespal poslední noc Jan Smudek. Na místo se dostavila četnická pátrací stanice z Plzně, nenápadně obsadila obec a 32 četníků provedlo v Kokoškově stavení zevrubnou prohlídku, jejíž výsledek je negativní. Jmenovaný je známý lakomec a pro svou povahu v obci velmi neoblíbený. Zdá se proto, že jde o akt pomsty. Po pisateli dopisu se pátrá.“ Po příjezdu do Prahy 27. března 1940 vyhledal Jan Smudek okamžitě v budově YMCY Jaroslava Valentu a požádal jej o pomoc. Ten se pokoušel Smudkovi zajistit bezpečné ubytování v Praze a zároveň zařizoval jeho odjezd za hranice po transportní lince vojenského odboje. Valentovi se však nepodařilo sehnat pro Smudka vhodné ubytování, a tak následující dvě noci strávil domažlický junák v nočních podnicích hlavního města. Teprve 29. března večer odvedl Valenta Smudka do konspiračního střediska ve Vodičkově ulici, které zde vybudoval pod krytím soukromé firmy bývalý tajemník Svazu záložníků Alois Bláha. Následujícího dne v šest hodin ráno pak nastoupil Jan Smudek spolu s několika dalšími příslušníky odboje cestu, která měla skončit v bezpečí za hranicemi okupovaného protektorátu. Podle vzpomínek Aloise Bláhy doprovodil „Nepolapitelného Jana“ na nádraží legendární štábní kapitán Václav Morávek. Smudek poté odjel do Veselí na Moravě, kde čekal až do 4. dubna na vhodnou příležitost k překročení hranic. V době, kdy Smudek překračoval na Moravě státní hranici na Slovensko, měly již nacistické bezpečnostní orgány o další důvod navíc, proč o jeho dopadení intenzivně usilovat. Bezprostředně po Smudkově útoku na gestapáka Neubauera se totiž rozběhlo vyslýchání Smudkových přátel a spolužáků z Kladna. Nejspíše z podnětu kladenského četnictva pak došlo k prověřování možnosti, zda Smudek nebyl jedním z pachatelů Kniestovy vraždy. Po zjištění, že Smudek v té době bydlel nedaleko místa činu, se kladenské gestapo zaměřilo na Smudkovy spolužáky. Tak byl 26. března vyslýchán i František Petr, který po několikahodinovém výslechu doznal, že se na Kniestově zavraždění podílel. Gestapo však mělo v rukou ještě jinou oběť, na níž mohlo koncentrovat svoji zuřivost za stálé unikání Jana - byl jí domažlický rodák Ladislav Vojtěch, taktéž příslušník skautského oddílu, který tehdy bydlel na pražském Spořilově. Stejně jako celá řada Smudkových pražských přátel byl i on hlídán protektorátní kriminální policií. Dne 29. března měl u jeho domovních dveří zazvonit Smudek, kterého Vojtěch údajně okamžitě varoval. Ačkoliv Smudek později tvrdil, že na Spořilově vůbec nebyl, Ladislav Vojtěch se k setkání s ním doznal. Smudek a někteří badatelé proto připouštěli i možnost, že zde gestapo nasadilo provokatéra, který byl Smudkovi podoben a Vojtěch jej skutečně za svého přítele považoval. Každopádně se Ladislav Vojtěch stal po svém doznání pro okupační představitele vhodnou osobou, na níž šlo demonstrovat nesmiřitelnost okupantů s lidmi, kteří napomáhali v útěku pronásledovanému Smudkovi. Proto byl Ladislav Vojtěch již druhého dne odsouzen zvláštním německým soudem k trestu smrti, který byl o několik dní později, 4. dubna 1940, vykonán v drážďanské věznici. Smyslem této popravy bylo bezpochyby zastrašení protektorátní veřejnosti a utlumení sympatií českého národa k „Nepolapitelnému Janovi“. Ladislav Vojtěch se tak stal prvním Čechem popraveným nacistickou okupační mocí. Na popraviště jej bude brzy následovat i další Smudkův přítel, František Petr - ten byl odsouzen německým lidovým soudem v Berlíně k trestu smrti 12. 7. 1940 a popraven byl o dva měsíce později. Tentýž den, kdy byl popraven v Drážďanech Ladislav Vojtěch... Janova pouť pokračovala dále přes Slovensko a Maďarsko do spřátelené Jugoslávie, přes Blízký východ odcestoval do Francie, kde vstoupil do československého zahraničního vojska. Ani další Smudkovy osudy nepostrádají určité dramatičnosti – po kapitulaci Francie absolvoval se skupinou několika krajanů neuvěřitelnou anabázi po francouzských koloniích. Ve Velké Británii byl pak Smudek na vlastní žádost přeložen od pozemního vojska k letectvu, kde pod krycím jménem Karel Doubek působil jako navigátor. Za svoji bojovou činnost byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939, Medailí za chrabrost a Medailí za zásluhy II. třídy. Na samém konci války se zde Smudek oženil s Margharetou rozenou Bushovou, která pocházela z Manchesteru. Smudkovy dramatické osudy se ještě během války staly předmětem filmového ztvárnění. Přímo o Janu Smudkovi byl natočen již v roce 1942 sovětským režisérem Vladimirem Petrovem gruzínský film Uchinari Jani (Nepolapitelný Jan). Film jasně ukazuje, že osoba Jana Smudka symbolizovala ve své době nejen pro českou společnost, ale i pro mezinárodní veřejnost československý domácí protinacistický odboj. Filmový „gaspadín Smudek“ je tak jedním z českých studentů, uvězněných 17. listopadu 1939, a po propuštění z koncentračního tábora se zapojuje do protinacistického odbojového hnutí. Jezdí pak po protektorátu s odbojovou vysílačkou, zabije několik Němců a v samém závěru střílí na uniformovaného SS-mana v jedoucím mercedesu... Kromě Sovětů se nechali Smudkovým nevšedním příběhem inspirovat i tvůrci slavného amerického filmu Casablanca, kteří tak jednu z hlavních postav označili za uprchlého českého odbojáře. K tomu je nutné podotknout, že Smudek se skutečně na svém útěku z Francie v Casablance zdržoval. Vystupoval zde pod jménem Charles Legrand. Po návratu do osvobozené vlasti se stal Jan Smudek v pravém slova smyslu hvězdou. V novinách vycházela na pokračování reportáž popisující jeho dobrodružnou cestu za svobodou, žurnalisté měli zájem o jeho rozhovory. I proto se Smudek, pracující jako správce strojírenského podniku v Hranicích u Aše, rozhodl pro politickou kariéru. Vstoupil do Československé strany lidové a stal se lídrem její kandidátky do parlamentních voleb v roce 1946 na Karlovarsku. Vystupoval také na předvolebních shromážděních lidové strany. Přes svoji značnou popularitu v letech války však Smudek v parlamentních volbách neuspěl. V únoru 1947 se stal Smudek obětí provokace Obranného zpravodajství (OBZ), ovládaného komunisty. Smudek byl vyzván k tomu, aby převedl přes hranice do západní zóny Německa údajné protikomunistické pracovníky, ve skutečnosti agenty OBZ. Díky zásahu jiných policejních složek nedošlo k dalšímu rozvinutí této zpravodajské dezinformační hry. Smudek byl na hraniční hoře Čerchov 17. 2. 1947 zatčen a za pokus o ilegální přechod hranic odsouzen k 14 dnům vězení. V důsledku toho opustila Smudkova manželka s dcerami Ilonou a Nikolou Československo. Po únorovém převratu je následoval i Nepolapitelný Jan. V druhém exilu se Smudek věnoval především soukromému podnikání, stýkal se též s lidoveckým politikem Ivo Ducháčkem. Pobýval převážně ve Francii. Smudek byl komunistickou propagandou označen za lehkovážného dobrodruha s individualistickými a sobeckými sklony. Rozporuplně byla přijímána Smudkova činnost především na jeho rodném Chodsku, kde v důsledku jeho útěku přišlo o život několik nevinných lidí. I to bylo zřejmě důvodem toho, proč Jan Smudek po svém návratu z exilu v devadesátých letech nevystupoval na veřejnosti. „Nepolapitelný Jan“ tak zemřel v Dílech u Domažlic 17. listopadu 1999. On sám řekl: „Kde jinde by měl zemřít?“

doplňující info

odkaz: http://www.obec-dily.cz/

Smudek Nepolapitelný Jan na mapě

Smudek Nepolapitelný Jan na fotografiích

místa v okolí

SDH Díly

SDH Díly

kategorie: instituce / hasičské sbory
lokalita: domažlicko
GPS: 49°26'45.675"N, 12°47'14.400"E

zobrazit více
vyhlídka Díly

vyhlídka Díly

kategorie: příroda / vrcholy, rozhledny
lokalita: domažlicko
GPS: 49°26'46.074"N, 12°47'14.748"E

zobrazit více

další místa v okolí