Šumava: prášilsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Píseň Cestářská, často užíváno také pouze Cestář je původně francouzská lidová píseň z 18. století, její český text pochází z knihy Zpěvy sladké Francie, kterou z francouzštiny přeložil Hanuš Jelínek. Píseň se ve francouzském originále jmenuje "La belle et le canntonier, "Le cantonnier" nebo také "Sur la route de Louviers". Píseň pro svůj soubor upravil Jiří Straka, 29. dubna 1957 ji pod oficiálním názvem Cestářská nahrál Supraphon. Pan JUDr. Jiří Straka byl schopný právník, zaměstnaný u bývalých Státních silnic Plzeň a později u Krajského investorského útvaru - silniční oddělení Plzeň. Přesto, že povoláním právník, jeho velkým životním koníčkem byla hudba, které věnoval všechen svůj čas. Po roce 1948 musel mít každý amatérský soubor, který chtěl vystupovat veřejně takzvaného zřizovatele. Obvykle to byl závodní výbor ROH nějakého podniku. A protože dr. Straka pracoval jako podnikový právník u Státních silnic, staly se Státní silnice zřizovatelem souboru Cestáři. Cestářská se během let 1957-58 se stala nejprodávanější písní na gramofonových deskách! Prodalo se jich tenkrát 167 727 kusů a ve statistice prodeje desek v letech 1949 až 1965 se pak s počtem 273 030 kusů dostala na 6. místo. V roce svého vzniku předehnala Cestářská (anebo prostě Cestář, jak se jí říkalo častěji) největší šlágry té doby, jako byly Tina Marie, Příběh naší lásky, Arrivederci Roma, O Cangaceiro, Příliš mlád, Krokodýlí slzy či Lavička v jasmínu. Její interpret Jiří Straka se tak znenadání zařadil vedle zpěváků tak zvučných jmen, jako byli Rudolf Cortés, Richard Adam, Milan Chladil či Gustav Brom. A jak to bylo se vznikem? Někdy v roce 1955 předala manželka známého plzeňského herce Zdeňka Kryzánka Jiřímu Strakovi papír s primitivním, neúplným notovým záznamem písně o cestáři. Nikdo nevěděl, kde k záznamu přišla, ale text pochází z knížky Zpěvy sladké Francie, kterou z francouzštiny přeložil Hanuš Jelínek a která obsahuje přes sto pikantních a veselých francouzských písniček z 15. až 18. století. Cestář je lidová píseň z 18. století a původní text zněl: „…na silnici do Damville…“ Protože cenzura by nepovolila zpívat o zemi za železnou oponou, zaměnili tak Damville za Prášily a protože byli souborem Státních silnic, začali ji hrát na podnikových večírcích opravdovým cestářům. V Plzni ve veřejném nahrávacím studiu vznikla první nahrávka Cestáře na skleněných deskách. Byl o ni ohromný zájem. Odtud se dostala do různých jiných podniků, do plzeňského rozhlasu a stala se hymnou plzeňského zimního stadionu, kde se hrála v přestávkách každého hokejového utkání. Nakonec se dostala za hranice západočeského kraje a tehdejší firma Supraphon tak měla vydlážděnou cestu k nahrávce nejprodávanější gramofonové desky roku. JUDr. Jiří Straka zemřel opuštěn 9. července 1986 ve věku 64 let.
Zelené srdce Evropy - tak se nazývá jeden z největších lesních porostů ve střední Evropě – ŠUMAVA. Ona Šumava jsou rozlehlé náhorní planiny, vrcholy, rašeliniště, ledovcová jezera, hluboké lesy, divoké bystřiny, ale také lidová architektura, kaple, Schwarzenberský či Vchynicko-Tetovský kanál a to vše je třeba chránit. To si uvědomovali již naši předci, když před sto lety - v roce 1911 podali první žádost o vyhlášení národního parku na Šumavě. Ovšem teprve až v roce 1991 se stala Šumava s rozlohou 680 km2 největším národním parkem v ČR. Šumava jako typická lesní oblast středohorského charakteru je dodnes domovem původní středoevropské lesní zvěře. V lesích Šumavy se volně pohybuj losi a rysi, kteří byli do volné přírody vráceni v 80. letech. V potocích žije populace raka říčního. Na rašeliništích se vyskytuje vzácný tetřívek, v horských oblastech mohou i běžní návštěvníci zaslechnout tokání tetřeva a na otevřených mokřadech mohou pozorovat jeřábka lesního. Šumava ale není jen přírodním rájem vhodným jen pro milovníky aktivní dovolené, ale je místem, kde mohou krásy přírody poznávat opravdu všichni. Rozsáhlá síť cyklotras láká pak na Šumavu každoročně tisíce turistů stejně tak, jako stále populárnější vodácký sport. Horní tok Vltavy, Otava a Vydra jsou splavné od jara do podzimu a sjet je může opravdu každý a nemusí vlastnit loď. Šumava díky vysoké nadmořské výšce má ideální podmínky pro zimní sporty. Většina běžeckých tratí je v poloze nad 1000 m n. m. Běžecké stopy se upravují od poloviny prosince do konce března, což můžete on-line přes net sledovat na informačním serveru Bílá stopa. Milovníci sjezdového lyžování jistě ocení vysokou kvalitu služeb, které poskytují ski areály Zadov – Churáňov, Železná Ruda, Špičák, Lipno Kramolín a další. Lipno nabízí celoroční koupaní, ať už v přehradě nebo v aqvaparku. Dovolená v Železné Rudě, v Hartmanicích, na Zadově, na Špičáku, v Hojsově Stráži, na Modravě, na Lipně, na Churáňově či Kvildě a kdekoliv jinde na Šumavě přinese každému návštěvníkovi přesně to, po čem touží, neboť každý si může vybrat a je z čeho vybírat. Rekreační střediska, apartmány, hotely, horské chaty a horské hotely, chaty a chalupy, pensiony jsou po celý rok připraveny vám nabídnout kvalitní a levné ubytování, ať už přijedete na dovolenou, na víkend s přáteli nebo budete chtít na Šumavě oslavit Silvestr či osobní výročí.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Když bral se cestou z Pašic domů, prchly mlhy, jasno bylo; když četník odváděl jeho syna, obviněného z těžkého zločinu, nové mlhy se hnaly od západu, hustší, dusivější těch, jež prchly, šedými perutěmi letěly za odváděným, za urvaným od krbu rodinného. Zahalily Blata i ves kraj ve chmurné stíny své a těžce lehly na srdce rodičů.
„Já jsem se ničím neprovinil," pravil Václav, opouštěje rodný práh; „já toho člověka neznám, jen jsem ho viděl, jak se sbíral a vlasy jeho byly krví slepené."
„To se ukáže," odvětil četník, „jen pojďte a nezdržujte mě! Kdyby vaše svědomí bylo čisté, nebyl byste před ním utíkal."
„Bůh suď!" pravil otec. „Jdi!" —
Asi hodinu po zatknutí Václava vrátil se Vojta z Blat. Když slyšel zvěst, trhl sebou. „Není možná," pravil, „Václav onoho člověka neuhodil, tím méně obral."
Bylo znát, že je rozechvěn, ale jen na okamžik. Pak usedl za stůl, pojedl večeři, a nepromluviv slova, šel poklidit v maštali, načež ulehl. Už ležel na své posteli, když pacholek k němu přistoupil a zašeptal:
„Vojto, spíš ?"
„Dej mi pokoj!" odbyl ho nevrle hoch.
Pacholkovi se zdálo, že z očí hříbkových vyšlehl zelenavý, fosforeskující svit. Měl na jazyku otázku, ale zadržel ji zpět, tou měrou jej překvapil tento pohled hochův. Odešel mlčky na své lože. Vojta sebou ani nepohnul, ticho bylo, jen tu a tam kůň zafrkal nebo zadusal.
Venku valily se němé mlhy; zpočátku jen hustě mžil drobný déšť, ale k půlnoci se spustil strašný liják, jehož příval vztekle bušil do poloslepých okének maštale.
Pacholek se vzpřímil na svém loži a poslouchal; hříbek ležel jako mrtvý, ani dechu jeho nebylo slyšet.
„Ten kluk spí!" zabroukal čeledín, „on jediný na celém statku spí!"
Ba, mýlil se! Hříbek spal právě tak málo jako kdo jiný na statku; ležel jen a přemýšlel. Snad poprvé v jeho životě ozývalo se v jeho nitru něco jako svědomí, něco jako strach před následky toho, co učinil...
A v sednici, v bytě hospodářově, jen dopola svlečena, choulila se selka na svém loži, štkajíc a plačíc ve strašných duševních mukách.
„Bože, můj Bože, mne trestej za moje hříchy, ale nad dětmi se smiluj, chraň je a opatruj!" drala se jí z hrdla dušená modlitba.
Hospodář, střídavě přecházeje blikavým světlem lampičky mdle ozářenou světnicí a posedávaje na židlích, na lavici, na posteli, neplakal, nevzdychal, nemluvil, leda tu a tam pronesl kratičké slovo rezignované útěchy:
„Jakáž pomoc! Člověku je souzeno trpět a reptat nemá! Dá Bůh, i tomuto bude konec!"
„Mé dítě! Mé ubohé dítě!" zalkala matka.
Stanul před štkající ženou, jeho těžká, tvrdá ruka se položila na její rámě.
„Upokoj se přece a přestaň plakat," jal se jí domlouvat; „už jsem ti řekl, že dojdu zítra na Hlubokou a nabídnu loudu kauci, aby ho propustili a na svobodě vyšetřovali. Za dva, za tři dni snad se vrátí..."
„Ale ta hanba, ta strašná hanba! Že mu vzal peníze, ten i člověk ho nařkl..."
„V tom je to; proto ho vzali do vazby. Jinak by ho byli prostě obeslali. Ale ta hanba bude krátká. Kdopak by uvěřil?..."
„Krátká, pravda... ale přece se nesmyje ani za deset let! Můj Bože, můj Bože dobrotivý a spravedlivý! Ty ztrestáš vinu toho, kdo uvalil na nás a na moje dítě tuhle strašnou hanbu..."
„Mlč a nesvolávej boží trest na nikoho! Už se stalo, že nevinní byli i na hrdle trestáni a museli to snésti..."
Zaburácel venku vítr, snášel se prudký liják, jako by vodopád se lil se střechy, vztekle šuměl a hrčel příval.
Tu Potužák odstoupil od lože plačící ženy, k oknu se přiblížil ven se zadíval.
Ještě tohle!" zasténal. „Ustrň se, Bože náš, nad naší těžkou prací! Před samými žněmi tohle! Úroda polehne, zle bude, zle!..."
A té chvíle strach sedláka, jehož čáka po celý rok a rok od roku se vznáší za odměnou lopotné práce své, zvítězil nad bolem otcovským...
A v maštali čeledín zase se probudil.
„Boží dopuštění! Vojto, spíš ? Vojto, zítra celá Blata budou pod vodou!"
„To ať se kdo podívá! Ten kluk spí, ani probudit ho nelze... a potopa vůkol... a Černík odvedl Vášu!... A ten zmetek dovede spát!"
Když nazejtří se rozednilo pod širými zbudovskými Blaty, pohoda nebyla lepší. Prudký liják sice přestal, než se ještě rozbřesklo, ale drobný, hustý déšť padal, šedé mlhy se valily a po slunci nebylo potuchy. Nebe a země v jedno splývaly, v cosi neurčitého, pohyblivého, vše pohlcujícího.
Apolena prohlásila, že půjde domů.
„Nemůžeš, dítě! — Blata jsou pod vodou, ani loďkou bys neprojela, strhl by tě proud."
„Babičko moje zlatá, nezdržujte mě! Kdyby Zbudovský rybník, Vohlanov a Volešek v jednu hladinu se byly slily, šla bych přece, a kdybyste mi nedali, soužením bych umřela."
Strýc hospodář přistoupil.
„My tě nezdržujeme," pravil, „jdi dolů k stoce a podívej se! Uvidíš, bude-li možno dostat se do Plástovic. Možná dost, že ani k té stoce nedojdeš. Bláta po kolena všude, půda rozmočená na kaši a za pět minut promokneš až na kůži. Nebuď bláhová a seď; však doma vědí, kde jsi. Či myslíš, že jim tam pomůžeš ?"