Šumava: srňsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
V roce 1710 začínalo osídlení v těchto místech. Tehdy získalo 8 prvních sedláků vypálením části koupeného lesa první půdu pro svá chudá políčka. Odtud pochází také název pro nedaleký vrch Spálený. Tak byla založena osada Sedlo. Dle kroniky obce Srní byla obec Sedlo založena trubačem Johanem Hofmanem a dalšími skláři z obce Paště (Joachim Staler, Haas, Hnüsl), kterým roku 1710 povolil usídlení hrabě Kolowrat. Spisovatel Karel Klostemann v románě Kam spějí děti (vydán 1901) uvádí vznik obce do roku 1720, kdy rodiny Hofmannova, Pauknerova, Raabova a Gruberova vkročili jako první osadníci na pustinu Sattelberskou, což je dnešní Sedelský vrh. Uvádí jejich původ ze Stodůlek (Stadeln) a koupili si pozemky od panství štubenbašského (v originále „Herrschaft Stubenbach“, tj. „panství Prášily“), jež tehdy patřilo hraběti Mansfeldovi. Obec Sattelberg (dnes Sedlo) byla založena z divočiny na Geigersbergu, na Schusterpetrnbergu (v originále „Geigerberg“ a „Schusterpeternberg“, ani jeden z obou vrchů neměl a nemá české jméno) i u řeky na úpatí Spáleného vrchu, a tak asi byla znovu zalidněna ves Rehberg, která tu již dříve stávala, vzniklá nejspíše kvůli dolování zlata a která potom byla opuštěna. Stěhovali se sem i další obyvatelé, vnikali i jinde v hluboké hvozdy a zakládali nové usedlosti, k nim se družili zakladatelé skláren, měnících místo, později také dřevorubci, kteří byli v panských službách, a uhlíři. Sedlo je ohraničeno řekami Vydra, Křemelná a Sekerským potokem. Nedaleko Sedla se nachází Zaječí mlýn a kaňon řeky Křemelné. Německý název Sattelberg.
Šumava je ideální lokalita pro příznivce hor. V této krásné české krajině si jistě vybere každý bohatý program, a to v jakémkoli dni v roce. Šumava je velmi pestrým ekosystémem, kde naleznete kromě lesní zvěře i různé a vzácné druhy rostlin. Na kole, pěšky nebo na běžkách se vydáte po některé z šumavských tras. Dovolená na Šumavě je pravá česká dovolená za rozumné peníze. Ubytování na Šumavě nabízí mnoho horských chat, četné hotely, penziony, apartmánové domy. Z apartmánových domů doporučujeme Rudík (Železná Ruda) http://www.rudik.sumava.cz/ a Stará Pošta (Hartmanice) http://www.staraposta.sumava.cz/. Pro nadšené lyžaře a milovníky zimních sportů je Šumava pravým rájem, neboť na skvělých sjezdovkách šumavských hor si perfektně zalyžujete, na jezeře Lipno pak můžete vyzkoušet brusle či si pronajmout sáně tažené koňmi a udělat si romantickou vyjížďku po tomto krásném kraji. Pro ty nejnáročnější jsou moderní wellness centra, kde lze po náročném dni příjemně relaxovat. Na své přijdou nadšení houbaři, myslivci a rybáři. Prostředí je vhodné zejména pro rodiny s dětmi či domácím mazlíčkem. Lipno je největší vodní plocha v České republice a díky svému umístění uprostřed krásné šumavské přírody přitahuje návštěvníky už mnoho let. Malebná nedotčená šumavská příroda nabízí téměř neomezené možnosti trávení volného času pro všechny, kdo sem zavítají a stráví zde svou dovolenou. Relaxační pobyt v přírodě, turistika, krásné pláže nebo cyklistika jsou jen jednou z mnoha variant, jak zde aktivně odpočívat.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Strýčku!" zvolala dívka, zoufale štkajíc, „pro všecky svaté… vás... prosím!... neříkejte..."
Tak pojď domů a nech těchhle bláznivých komedií!" přerušil přísným tónem její vášnivé výbuchy, „vedeš si jako zoufalá a máš věru málo příčin k tomu. My jsme osudem zcela jinak trestáni a jsme klidni a oddáni do vůle boží. Václav se vrátí, jeho nevina se prokáže, ale naše lopota, naše naděje jsou zmařeny. Pojď domů! Projít nemůžeš těmito vodami; pomůžeš mu, postojíš-li tu déle v tomto dešti?"
Uchopil ji za rameno, drsnou mocí ji odváděl. Nevzpírala se, nebránila, ale bez ustání opakovala:
„Musím domů, musím! Stůj co stůj!" —
A doma k bábě, svíjejíc se v zoufalém pláči: „Mou vinou se to stalo! Václav je v kriminále — umře tam hanbou a hrůzou. Když jsem to zavinila, musím se přičinit, aby byl vyproštěn... Bábo, vy neznáte Vojtu... Vy snad myslíte, že... že — jako strýček, ale já vám povídám, že Vojta dokáže všecko... Vojta ho vysvobodí, domluvím-li mu, aby mu pomohl..."
Bába plakala taky, její oči byly zaníceny od pláče.
Potřásla hlavou:
„Marně mluvíš, dítě," pravila, „už to musíš nést jako tvůj táta a tvá máma. Václavovi nikdo nemůže přijít na pomoc. Budou-li chtít, pustí ho; nebude-li jejich vůle, podrží ho a my proti nim nezmůžeme nejmenšího. Na koho si knížecí zasednou, toho i zničí. Knížecí jsou jeden řetěz, každý hajný, každý šafář, každý pěšák je kroužek v tom řetěze, a nikdo proti nim nepořídí. A soud, moje dítě, ten dá za právo vždycky knížecím. Tak bylo odjakživa a s tím musíš počítat. Buď jen ráda, že tvůj táta a tvá máma dobře hospodařili a že ňáký ten groš ušetřili. Penězi se snad pomůže, ale jinak ne."
„Ale Vojta, babičko.. "
„Milé dítě, copak si myslíš ? — Copak je Vojta proti knížecím? — Nic víc než moucha, kterou třepačkou zabiješ."
„Ale babičko, já domů přece musím! Do večera tady nevydržím. Není-li možná projít rovnou cestou, dám se oklikami. Půjdu na Nové Sedlo, odtud na Novou hospodu, pak do Selců a ze Selců do Plástovic"
„Nikudy nemůžeš, mé dítě, v tom dešti, v tom blátě Odsud do Novosedla je zle a ze Selců do Plástovic bude ještě hůře. Strouhou neprojdeš, snad ani vůz by neprojel Tu seď a vyčkej. Prší pořád ještě a vody neustále přibývá."
Apolena neodpověděla, usedla na lavici, ruce zkřížila přes kolena a chvíli tiše plakala. Teprve když bába neustávala domlouvati, uvádějíc pořád nové důvody pro nezbytnost vyčkání, přerušila její povídání, řkouc nikoli bez vzdoru:
„Tak už přestaňte, bábo! Vím beztoho, co chcete říci. Vždyť vidíte, že už sedím."
„Nu, dyť už nemluvjím, dítě, dyť už mlčím," odtušila bába zaraženě, skoro polekaně. „Dyť vjím, že máš lítost, ale což je všechno plátno! Já bych taky ráda pomohla, a nemůžu. Tak musíš mjít strpení. Pomáhej trochu tetě, dělej něco, ujde ti chvíle a snáž se dočkáš. Pláčem a vzdorem čas neubiješ, to vjíš!"
Apolena vstala a vyšla ze světnice; bába za ní vybelhala a za chvíli se vrátila, znamenajíc, že dívka zašla do černé kuchyně, kde hospodyně se nějakou prací zaměstnávala. Patrně se tam domluvila s touto v příčině práce, neboť po chvíli se zase objevila, přeběhla do stodoly a přivlekla dvě velké otepi slámy, s nimiž zmizela ve stájích.
„Buď Pánbůh pochválen!" zašeptala bába, „utišila se trošku, chudinka."
Na selském statku není kdy zahálet; nutné práce třeba konat za všech okolností; ani hoře, ani sama smrt člena rodiny nezbavují díla. Každý člen rodiny, každý čeledín, kdekdo ví, co je mu vyměřeno a co ho čeká, a každý si spravuje své, neohlížeje se po druhém, leda když nastává společný výkon.
Ten a onen viděl Apolenu, ana přecházela, šukala, tu i onde ruce přikládala, ale asi po hodině ji hospodyně pohřešovala. Sháněla se po ní, volala, ale nedovolala se.
„Kam se ta holka poděla?"
Nikdo ji neviděl vycházet, nikdo pověděti nemohl.
„Vždyť jsem ji viděl ještě před půl hodinou," pravil hospodář, který spravoval pod kůlnou nějaký nákolesník; „zaběhla do stodoly..."
Když ji v domě nenašli, sháněli se po vsi. Zvěděli, že byla viděna, ana vyšedši ze záhumní, zabíhala po mezích do polí, směrem k rybníku. Bylo zjevno, že utekla.
„Ježíši na nebi!" zvolala hospodyně; „co jí to napadlo? Utopí se někde! To je nerozum!"
„E, nechte ji, ať jde ke všem čertům!" zlobil se hospodář; „já za ní nepůjdu! Měla to v hlavě, provedla svou. Nedostane-li se domů, však se vrátí!"
„Mjí dítě, mjí zlatý dítě!" hořekovala bába, „co jen to má za hlavu! K Novosedlu se dala a k Nové hospodě..."
„Nu, tudy dojde," vece hospodář; „zmokne a ubrouzdá se, lil utopil se zrovna nemusí..."
„Ale chlapče, ta strouha tam pod Selci k Plástovicům! Dyť neprojde."
„Projde — neprojde. Tak se vrátí do Selců! Na císařské silnici se jí nestane nic a most v Selcích voda nestrhá. Ten už něco vydržel!"
„Pusť se za ní, chlapče!" prosila bába.
„Nevydám se, mámo! Marně mi domlouváte. Mám jiných prací nazbyt než honit se za ztřeštěnou žábou. Mluvil jsem do ní jako do dubu, neuposlechla! Tak co ? — Ať si sní, co si nadrobila. Ostatek, nebojte se, však nezahyne a trochu zmok¬nutí jí neuškodí. Až přijde domů, máma jí uvaří lipové thé a uloží do postele. Tady bychom ji tak jako tak nebyli udrželi. — A potom, abych vám pravdu pověděl, myslím si, že něco vězí za jejím spěchem a že ví nebo se dohádla, co se událo s oním pěšákem. Do toho mi ovšem nic není a jen vám to tady povídám; prořekněte se potom někde a svezte na nás ňáké opletání! To by tak chybělo !"