jediný výskyt Šídlatky jezerní v ČR - Černé jezero zajímavosti ze Šumavy
první rektorkou Univerzity Karlovy jako první žena od jejího založení - prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D. zajímavosti ze Šumavy
přední evropská seismologická stanice v počtu záznamů – štola Kristýna zajímavosti ze Šumavy
první česká vytištěná kniha byla „Kronika Trojánská“ roku 1468 - Plzeň zajímavosti ze Šumavy
jediná česká tiskárna do roku 1533 - Plzeň zajímavosti ze Šumavy
nejkratší mezinárodní železnice na světě 105 m - Nové Údolí zajímavosti ze Šumavy
nejvýše položený rybník v Čechách - Olšina zajímavosti ze Šumavy

Metternich Klemens Wenzel

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°56'2.246"N, 13°23'24.672"E Zobrazit na mapy.cz

popis

Klemens Wenzel von Metternich (15. května 1773, Koblenz – 11. června 1859, Vídeň) celým jménem Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Königswartu byl rakouský šlechtic, politik a diplomat. Jeho otec byl diplomatem trevírského dvora a Klemens Wenzel vyrůstal ve šlechtickém prostředí v Porýní. Mladý Klemens Metternich studoval dva roky ve Štrasburku, mimochodem v době, kdy ve stejném městě své vojenské vzdělání právě dokončoval Napoleon Bonaparte... Studia Klemens dokončil v Mohuči. Po obsazení Porýní francouzskou republikánskou armádou v roce 1794, uprchli Metternichové na své panství Kynžvart v západních Čechách. V Rakousku byli ale považováni za cizince a navíc se tehdy ocitl tento rod na dně i finančně. Klemensův otec ale záhy vstoupil do diplomatických služeb habsburské monarchie a postavení rodiny se zlepšilo. Klemens Metternich se oženil s bohatou moravskou šlechtičnou Eleonorou Kounicovou, vnučkou bývalého kancléře knížete Václava Antonína Kounice. Svatba s kněžnou Eleonorou Kounic - Rietberg, dcerou knížete Ernsta Kounice, se uskutečnila 27. září 1795 na zámku ve Slavkově. Metternich se stal po sňatku finančně nezávislým. Léto trávil na Kynžvartu nebo na statcích své ženy na Moravě, zimu ve Vídni. Do diplomatických služeb vstoupil až v roce 1801, kdy se stal nejprve vyslancem monarchie u saského dvora v Drážďanech, pak u pruského dvora v Berlíně a nakonec u Napoleonova dvora v Paříži. V roce 1809 se stal rakouským ministrem zahraničí a tento úřad vykonával až do roku 1848. Roku 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu a roku 1821 se stal rakouským státním kancléřem. Metternich byl obratným politikem, protože na jeho radu bylo po porážce Rakouska v roce 1809 zpečetěno nové spojenectví s Francií svatbou rakouské arcivévodkyně Marie Luisy s císařem Napoleonem. Podařilo se mu udržet i náklonnost ruského cara Alexandra I. Po Napoleonově neúspěšném ruském tažení Metternich nejprve vyčkával a teprve v roce 1813 vstoupil do nové protinapoleonské koalice, která zvítězila v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska a posléze obsadila i Paříž. Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal kníže Metternich ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance jako spojenectví tří křesťanských panovníků - rakouský císař František I., pruský král Friedrich Vilém III. a ruský car Alexandr I. - proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Ke Svaté alianci později přistoupili všichni křesťanští vládci Evropy s výjimkou britského krále a papeže. Jako strážce nového evropského pořádku uskutečnil kníže Metternich se svolením a s pomocí ostatních panovníků trestné výpravy za účelem rychlého pokoření revolučního hnutí na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853-1856). Kníže Metternich řídil rakouskou zahraniční politiku téměř čtyřicet let. Za tu dobu nezměnil své politické zásady. Byl zapřisáhlým monarchistou odchovaným rokokovým vestfálským dvorem v Koblenzi na soutoku Mosely a Rýna. Měl osobní negativní zkušenosti s revolucí, před kterou musel uprchnout z Porýní do Vídně. Zastával názor, že prosazení liberálního a nacionálního principu by vedlo k rozkladu monarchií v Evropě. Zastával rovněž zásadu konzervativního pořádku a legitimity, i když například v nástupnické otázce Františkova nemocného syna Ferdinanda byl ochoten z této zásady z praktických důvodů ustoupit. Jeho zahraničněpolitickým ideálem, k němuž neustále směřoval, byla evropská rovnováha ve formě velmocenské pentarchie. Za doménu rakouské politiky považoval severoitalský a západobalkánský prostor. Usiloval o zachování převládajícího vlivu Vídně v jihoněmeckých a středoněmeckých státech a snažil se prosazovat společné kroky s Pruskem při řešení politických a hospodářských problémů. Díky Metternichově politické obratnosti a také díky schopnostem jeho osobního tajemníka Friedricha Gentze prožila habsburská monarchie dlouhá desetiletí nebývalého klidu na velmocenském výsluní. Kníže Metternich pocházel z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát hodnotou nadřazenou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic toleroval, dokud nezjistil, že se kříží s jeho zahraničněpolitickými záměry. Tento zlom nastal na počátku 40. let, kdy došlo k nacionalistickým rozhodnutím uherského sněmu a protipolskému haličskému rolnickému povstání. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně-hospodářské sjednocování německých států pod patronací Pruska. Metternichovým heslem byla - jednota v různosti - a onu jednotu mu symbolizovala především osoba schopného monarchy, pod jehož vládou bylo jedině možné udržet pohromadě heterogenní a proti sobě brojící národy. Takováto sjednocující síla ale nebyla po smrti Františka I. k dispozici. Kníže Metternich potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii. Proto se po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue studentem Sandem zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která omezovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, bojujícího proti vlastnímu národu. Po smrti své první ženy Eleonory Kounicové, roku 1825, se znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala v roce 1827 Antoinette Leykamová, baronka von Beilstein, která byla o víc jak třicet let mladší (jemu bylo tehdy 54 let, jí 21 let). Antoinetta ale zemřela pouhé dva roky po svatbě. Již koncem roku 1830 nabídl čerstvý vdovec ruku šestadvacetileté hraběnce Melánii Zichy-Ferraris z uherské magnátské rodiny Zichyů, se kterou udržoval dlouhá léta přátelské styky. Melánie zemřela po 23 letech manželství roku 1854. Metternich přežil svou třetí ženu o pět let. Se svou první ženou (Eleonora Kounicová) měl sedm dětí, ale svého otce přežily jen dvě – dcera Leontina a Hermína. S druhou ženou (Antoinette Leykamová) měl syna Richarda a s třetí ženou (Melánie Zichy-Ferraris) dceru Melánii a syny Pavla a Lothara. Dne 13. března 1848 došlo ve Vídni k ozbrojeným srážkám lidu s vojskem, které si vyžádaly několik desítek mrtvých. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby kancléře Metternicha propustil ze svých služeb. Ten vzápětí dobrovolně odešel do Anglie. Na sklonku života se vrátil a žil střídavě ve Vídni a na svém dědičném panství a zámku Kynžvart. Metternich zakoupil v roce 1826 celé plaské panství od Náboženského fondu. V Plasích se mu zalíbilo tak, že hledal vhodný objekt pro rodinnou hrobku. Nalezl jej v neužívaném kostele sv. Václava, který nechal posléze přestavět architektem Josefem Ondřejem Krannerem. V roce 1828 byly do rodinné hrobky převezeny pozůstatky členů knížecího rodu z Kynžvartu. V letech 1827-29 vystavěl Metternich v Plasích železárnu, původně zvanou Viktorova, která se sestávala z vysoké pece, kuplovací pece s parním strojem, slévárny kovů, sedmi bucharů, táhla a cánovny, mechanické dílny se šesti soustruhy, hoblíky, šroubořezy a lisy. Patřila k typu dřevouhelných pecí s otevřenou hrudí, zvaných belgické. Vyráběla se zde strojní, užitková, funerální a umělecká litina. Při velké povodni byla v roce 1872 huť značně poškozena a o tři roky později byl provoz železárny zastaven. Při procházce po Plasích je možné zhlédnout litinovou kašnu, kandelábry a lucerny, domovní čísla na některých budovách, náhrobky a kříže na hřbitově, výzdobu metternichovské hrobky. Pozitivní přínos Metternicha byl v tom, že zprůmyslněním podpořil rozvoj města, negativním byla destrukce klášterního komplexu... Metternicha zemřel roku 1859 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.

doplňující info

odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Klemens_Wenzel_von_Metternich

Metternich Klemens Wenzel na mapě

místa v okolí

pomník padlých WWII, Plasy

pomník padlých WWII, Plasy

kategorie: vojenské / pomníky
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°56'1.834"N, 13°23'27.338"E

zobrazit více
galerie Stretti

galerie Stretti

kategorie: kultura a památky / galerie
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°56'4.198"N, 13°23'24.130"E

zobrazit více

další místa v okolí