Šumavský rozcestník

stručně

název: vodárenská věž, Tábor
kategorie: kultura a památky
podkategorie: architektura
lokalita: táborsko
GPS: 49°24'54.09"N 14°39'37.50"E

popis objektu:
Vzácná technická stavba technického charakteru zdobená obloučkovými štíty - vodárenská věž stojí v Žižkově ulici, pří východním okraji centra města Tábor nad rybníkem Jordán. Město Tábor, jedno z nejlépe opevněných měst v Čechách, trpělo v 15. stol nedostatkem vody a proto byla v roce 1492 vybudována nádrž Jordán. Dostala podle biblické řeky Jordán. U výtoku z nádrže vznikl přepažením Tismenického potoka 18 m vysoký vodopád. Již někdy na přelomu 15. a 16. století byla vybudována u hráze Jordánu vodárna. Její čerpací zařízení vytlačovalo vodu do vodárenské věže, která se nachází 32 m nad hladinou Jordánu. Z vodárenské věže byla pak voda dřevěným potrubím rozváděna do městských kašen. Věž v roce 1559 vyhořela, ale byla obnovena a dnes je tato technická památka jako galerie.

stručně

název: řetězový most Lužnice, Stádlec
kategorie: kultura a památky
podkategorie: technické
lokalita: táborsko
GPS: 49°22'2.319"N, 14°30'53.056"E

popis objektu:
Unikátní technická památka je řetězový most (řetězák, Stádlecký most) na řece Lužnici pod obcí Stádlec, neboť je posledním empírovým mostem tohoto druhu v Evropě. Původně most překračoval řeku Vltavu u Podolska (pod hradem Orlík) asi 10 km východně od Písku, kde byl postaven českobudějovickým podnikatelem Vojtěchem Lannou v letech 1847 - 1848. Vyprojektoval ho Bedřich Schnirch (a Gassner), autor řady podobných mostů nejen u nás, ale i v zahraničí. V plném zatížení most sloužil přes 90 let. Roku 1942 byla automobilová doprava převedena na nový železobetonový most, který překlenul celé vltavské údolí. Řetězový most sloužil dál místní přepravě až do roku 1960. Když se v roce 1957 začalo budovat naše největší vodní dílo Orlík, bylo o tři roky později rozhodnuto tuto unikátní technickou památku přestěhovat, rok po jejím vyhlášení za národní technickou památku. S napouštěním přehradního jezera by došlo k zatopení mostu, proto byl celý rozebrán, jednotlivé díly byly označeny a uloženy. Ze třinácti vytypovaných míst se jako nejvhodnější jevilo umístění na řece Lužnici, u Stádlece v místech, kde se řadu let přes řeku převáželo (spojovala se tak obec Stádlec a Dobřejovice). Řečiště i silnice zde byly obdobně široké jako na místě, kde most původně stával. Podle dokumentace byly originální části znovu sestaveny a 25. května 1975 byl most otevřen. Celková délka mostu od kotevních bloků je 157 metrů, šířka 6 metrů a výška pylonů nad vozovkou 10,5 m. Ty jsou spojeny s dřevěnou mostovkou vertikálními táhly. Řetězy jsou protaženy otvory ve dvou kamenných pylonech ohraničujících most a zakotveny do vyzděných kamenných bloků. Když byl most rozebírán, byl každý ze 2.000 žulových kvádrů očíslován - kamenné bloky z jednoho pylonu byly očíslovány arabskými číslicemi jinou barvou než kvádry z pylonu druhého, které byly očíslovány číslicemi římskými. Barvy však nevydržely přechodné desetileté uskladnění a nastal problém jejich opětovného složení. Dokonce se uvažovalo o jeho zkrácení o 30 metrů, protože některé ocelové části z celkového počtu 1.100 chyběly nebo byly poškozeny. Ze 102 tun celkové hmotnosti mostu muselo být 14 tun nahrazeno novými prvky a dokonce i některé kamenné kvádry musely být zhotoveny nové. Dílo se však přes všechny problémy podařilo dokončit a tak most slouží od slavnostního otevření dne 24. 5. 1975 omezenému provozu na silnici III. třídy pro osobní motorová vozidla do hmotnosti 2 t a šířce 2 m. V roce 2006 proběhla rekonstrukce mostu, zakončená slavnostní přestřihnutí pásky dne 28. listopadu 2006. Při rekonstrukci byla vyměněna mostovka ze smrkového dřeva za odolnější dřevo dubové a v roce 2007 byly vyspárovány kamenné bloky a sanovány bloky kotevní. Celková délka mostu 147,16 m; světlá délka přemostění 86,26 m; šířka mostu 6,8 m; šířka průjezdného profilu 3,82 m; dovolené zatížení 1,5 t.

stručně

název: Vchynicko-tetovský plavební kanál
kategorie: kultura a památky
podkategorie: technické
lokalita: srňsko
GPS: 49°6'17.78"N, 13°27'44.323"E

popis objektu:
Plavební kanál z let 1799 - 1801 byl vybudován podle návrhu ing. Josefa Rosenauera. Finančně náročnou stavbu zajišťoval tehdejší majitel panství kníže Josef Schwarzenberg. Kanál, který umožnil plavit dřevo do Otavy, obejitím nesplavného úseku Vydry, začíná asi 2 km od Modravy pod bývalou dřevařskou osadou Vchynice - Tetov, podle níž dostal svůj název. Šířka 4 až 5 m, hloubka 1,6 m. V místě odbočení kanálu byla řeka Vydra přehrazena jezem s hradlovým mostem, zařízením, které sloužilo jako hráz zabraňující pronikání dřeva do nesplavného balvanitého koryta Vydry. Hradlový most byl v roce 2000 opraven. První 2 km vede kanál podél Vydry až nad královácký dvorec Antýgl, kde se prudce stáčí zpět a vede podél Rokyty a úpatím Kostelního vrchu až k osadě Mosau, části obce Srní. Původně pokračoval kanál dále a pod Spáleným vrchem končil v řece Křemelné. Ve 30. letech 20. století byl přestavěn a v závěrečné fázi sveden do betonového potrubí. Poslední plavba se zde uskutečnila v roce 1958. Dnes je celé dílo používáno jako přivaděč vody do malé vodní nádrže vybudované na Sedle (dostavěna v roce 1949). Odtud přes tzv. Vodní zámek padá voda potrubím se spádem 235 m na lopatky turbíny elektrárny Vydra a vrací se tak do mateřského koryta Vydry. Část plavebního kanálu je nyní využívána jako přepad s napojením do Sekerského potoka. V současné době činí délka kanálu 14,4 km.

stručně

název: Schwarzenberský plavební kanál
kategorie: kultura a památky
podkategorie: technické
lokalita: volarsko
GPS: 48°48'52.623"N, 13°52'50.87"E

popis objektu:
Jedna z největších a nejkrásnějších dochovalých technických památek na Šumavě. Vybudován počátkem 19. stol. k plavení dřeva. Začíná na bavorské hranici pod horou Steinberg (1021 m n. m.) Rosenauerovou nádrží a ústí zhruba po 52 km do řeky Mühl. Před nádrží pomník zakladatele a stavitele Josefa Rosenauera. Spojuje povodí řek Vltavy a Dunaje. Podél části kanálu vede naučná stezka Schwarzenberský plavební kanál, která seznamuje návštěvníky s historií plavení dřeva na Šumavě. Nenáročné pro pěší, vhodná i pro cyklisty. Myšlenka spojení vodních cest Vltavy a Dunaje původně vznikla dříve, než na návrhu velkolepého vodního díla začal pracovat schwarzenberský lesní inženýr Josef Rosenauer. Touto myšlenkou se zabývali stavitelé již v dobách Karla IV. a největší překážkou v cestě stálo rozvodí tvořené hlavním šumavským hřebenem. Na projektu schváleném v roce 1779, jehož realizace byla započata až v roce 1789 (využívajíce ukončení výhradního práva plavby dřeva v povodí Mühlu uděleného pasovskému biskupství) započal Josef Rosenauer pracovat již v roce 1775. Tisícovka najatých dělníků během prvních dvou let vystavěla první, tzv. "starý kanál" vedoucí od Jezerního potoka vytékajícího z Plešného jezera (na tomto místě je vybudovaná kaplička nesoucí název Rosenauerova) až k ústí Světelského potoka do Mühlu. Od roku 1793 byla započata plavba a zároveň kanál prodloužen až dosáhl Jeleního potoka.

stručně

název: horní mlýn Bechyně
kategorie: kultura a památky
podkategorie: mlýny
lokalita: táborsko
GPS: 49°17'46.427"N, 14°28'36.511"E

popis objektu:
Horní mlýn na řece Lužnici v Bechyni dnes slouží jako malá vodní elektrárna a ubytovací zařízení.

stručně

název: lázně Bechyně
kategorie: zábava
podkategorie: odpočinek
lokalita: táborsko
GPS: 49°17'54.197"N, 14°28'34.273"E

popis objektu:
Lázně Bechyně jsou jedny z nejstarších lázní v Čechách, jejich tradice sahá do první poloviny 17. Století. Dříve i dnes známé pro svůj vysoký léčebný standard a proklientský přístup. Léčí především artritidy a artrózy, Bechtěrevovu chorobu, metabolická onemocnění s postižením kloubů, bolestivé syndromy šlach a svalů, předoperační a pooperační stavy (TEP), osteoporózu, nemoci nervové a další. Slatina, dovážená z vlastního rašeliniště na nedalekých Komárovských blatech, je naším hlavním přírodním léčivým zdrojem. Osvědčené lázeňské procedúry, jako např. slatinné, perličkové a přísadové koupele, slatinné, medové i čokoládové zábaly, podvodní, klasické, relaxační, antistresové i aromatické masáže, masáže lávovými kameny a mořskými lasturami, fyzioterapie, mechanoterapie, elektroléčba, parafin, suché uhličité koupele, plynové injekce, lymfodrenáž, plavání a léčebný tělocvik v bazénu, skupinový i individuální léčebný tělocvik, aquaaerobik, finská a parní sauna, solárium, nordic walking, jsou doprovázeny stravou sestavenou nutričním terapeutem.

stručně

název: nádraží Bechyně
kategorie: doprava
podkategorie: nádraží
lokalita: táborsko
GPS: 49°17'59.707"N, 14°28'38.896"E

popis objektu:
Nádraží Bechyně je konečná stanice na elektrické trati Tábor – Bechyně (také Bechyňská dráha, Bechyňka, Elinka) značené do poloviny 80. let minulého století číslem 22e, do roku 1999 trať 224 a nyní trať 202 o délce 24 km. Trať byla první elektrifikovanou tratí v Česku a je v provozu od 20. června 1903. V roce 1889 vídeňské ministerstvo železnic zamítlo projekt železnice z Vodňan přes Týn nad Vltavou, Bechyni, Tábor a Vlašim do Kutné Hory. Následně vzniklo družstvo, které neúspěšně prosazovalo alespoň část z Vodňan do Tábora. Teprve nové Družstvo bechyňské dráhy prosadilo z původně zamýšlené trasy úsek z Tábora do Bechyně. Bechyňská dráha byla první železniční dráhou ve střední Evropě, která byla od počátku stavěna i provozována jako elektrická. Na podnět vládního rady Marka, který přesvědčoval koncesionáře o výhodách elektrických drah, Družstvo bechyňské dráhy zahájilo roku 1898 jednání s firmou František Křižík. Ta úřady přesvědčila, že vyhrazení dráhy jen pro elektrický provoz zlevní stavbu i vozidla, usnadní práce a umožní větší počet zastávek. 29. prosince 1900 bylo povoleno vypracování projektu dráhy pro elektrický pohon. 4. září 1901 bylo vydáno stavební povolení. 19. dubna 1902 byla udělena koncese pro stavbu a provoz dráhy s termínem zahájení provozu do konce roku 1904. Stavbu traťového spodku a svršku prováděla firma J. Kubíček a spol. z Královských Vinohrad, železné konstrukce dodala firma bratří Prášilů z Libně. První zkušební jízda proběhla 1. června 1903, 10. června 1903 proběhla zátěžová zkouška železničního mostu v Táboře, pravidelný provoz byl slavnostně, za účasti místodržitele království, předsedy zemského výboru i nejvyššího maršálka království, zahájen 21. června 1903. Trať v Bechyni původně končila na levém břehu Lužnice. Roku 1928 byla po nově otevřeném bechyňském mostu nazývaném Duha prodloužena až do města, čímž se délka trati prodloužila z 23 na 24 kilometrů. Zpočátku se do Bechyně jezdilo přes staré nádraží úvraťově, ale od 15. května 1929 byl zprovozněn oblouk pro nový směr a část tratě ke starému nádraží byla změněna na vlečku, napojenou na vlastní trať směrem k Bechyni, a staré nádraží bylo změněno v nákladiště dřeva. V roce 1953 byla u Sudoměřic vybudována vlečka Dolina k vojenskému letišti u Bechyně. Od jízdního řádu 1953/54 byla na trati zastavena osobní doprava (později byla znovu obnovena), nákladní doprava naopak nabývala na intenzitě. Po zrušení vojenského letiště byla trať zrekonstruována na traťovou rychlost 50 km/h. Na trati jsou pořádány pravidelné nostalgické jízdy historickým elektrickým vozem. Napájecí systém navrhovali konstruktéři Křižík, List a Rosa. Původní systém byl třívodičový, 2x 700 V stejnosměrného napětí, přičemž středním vodičem byla kolejnice, zatímco nad kolejemi vedly souběžně dva trolejové vodiče s opačnými póly napájení, vzdálené od sebe 1,2 metru. Trolejové vodiče byly zavěšeny svorkami na amberitových izolátorech na drátových převěsech mezi dřevěnými sloupy, prosté a nenapínané. Podélná vzdálenost závěsných bran byla 16 až 20 metrů. Třívodičové stejnosměrné napájecí systémy, avšak s nižším napětím, byly v té době již v Olomouci a Bratislavě. Elektrickou energii vyráběla elektrárna v Táboře (umístěná u Lužnice 1,2 km od začátku tratě) pomocí 3 dynam poháněných parními stroji. Zálohově byla dodávka jištěna sadou akumulátorů. Elektrárna dodávala energii i pro souběžně zřizované veřejné osvětlení města Tábora. Bližší polovina tratě byla napájena přímo, k začátku druhého úseku u Malšic bylo z elektrárny vedeno samostatné dvoupólové vedení, to však bylo roku 1914 sejmuto z důvodu válečného nedostatku materiálu. V roce 1929 byla táborská elektrárna propojena s celostátní rozvodnou sítí. V roce 1938 bylo při rekonstrukci napájení změněno na dvojvodičové o napětí 1500 V a trolej byla zavěšena na ocelové sloupy.

stručně

název: vila Vendelína Máchy, Bechyně
kategorie: kultura a památky
podkategorie: architektura
lokalita: táborsko
GPS: 49°17'56.562"N, 14°28'20.669"E

popis objektu:
Dnes vila Vendelína Máchy v Bechyni slouží jako hotel, který nabízí komplexní služby pro klasické lázeňské, relaxační a rehabilitační pobyty, ale také pro rekreační a rodinné pobyty. Objednavatelem této vily původním jménem „Vlasta“, vzniklé dostavbou staršího domu v letech 1902-1903 podle projektu zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry, se stal majitel velké pekárny na Arbesově náměstí v Praze-Smíchově Vendelín Mácha - mecenáš umění a příslušník pražské intelektuální společnosti U dlouhého stolu. Mezi ně nepatřil nikdo menší než spisovatel Jirásek, vynálezce Křižík, cestovatele Kořenský, architekt Roštlapil a i tři příznivci mladého Jana Kotěry, který v roce 1898 získal profesuru na Uměleckoprůmyslové škole v Praze - advokát Leopold Katze, divadelní režisér Jaroslav Kvapil a historik umění Karel B. Mádl (ten v časopise Volné směry v roce 1899 Kotěru uvítal jako spasitele české architektury). Vykladači Kotěrova díla, počínaje Mádlem, se shodli v názoru, že právě Máchova vila v Bechyni představuje Kotěrovo dílo nejvíce poučené anglickou vilovou architekturou. Vliv Angličanů se tu projevil v malebnosti spojení mezi starou a novou částí domu, v zaobleném rizalitu, který vrcholí hrázděným štítem, v motivu arkýře pro někdejší jídelnu, jemuž se v Anglii říká „bay window“, i v motivu vysokého komína pro krb. O anglickém bydlení měl však především promlouvat interiér Máchovy vily, který se dodnes zachoval jen sporadicky. Pýchou majitele Máchy byla veliká knihovna v přízemí Kotěrovy přístavby - rozlehlý, pilíři členěný prostor se štukovými kazetami na stropě a s krbem ve výklenku. Zachované architektonické detaily vnitřku se podobají nejranějším Kotěrovým stavbám, spodním interiérům Peterkova domu na Václavském náměstí v Praze (1899-1900) a vile inspektora Františka Trmala v Praze-Strašnicích (1902-1903).

Šumava.cz