nejstarší autokemp v České republice - Annín zajímavosti ze Šumavy
jediná česká tiskárna do roku 1533 - Plzeň zajímavosti ze Šumavy
ochranářský koutek Hamižná hora zapsán 16.6.1985 na seznam IUCN - první v ČSSR zajímavosti ze Šumavy
nejvýše položená románská památka v Čechách - kostel sv. Martina, Nicov zajímavosti ze Šumavy
nejmodernější a největší stroj v roce 1911 na výrobu novinového rotačního papíru na světě - Větřní zajímavosti ze Šumavy
druhý největší hrad v Čechách po Pražském hradu - Český Krumlov zajímavosti ze Šumavy
největší a nejkrásnější rašeliné jezírko v České republice - Chalupská slať zajímavosti ze Šumavy

Preclík Vladimír

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: táborsko
GPS: 49°17'34.622"N, 14°28'5.964"E Zobrazit na mapy.cz

popis

Vladimír Preclík (23.května 1929, Hradec Králové – 3.dubna 2008, Praha) byl významný český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog, předseda uměleckého spolku Mánes. Během svého života vytvořil přes 800 soch, napsal 12 knih. Na zámku v Bechyni je ze sýpky otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice jeho prací je i v jeho rodném Hradci Králové. V tamější katedrále sv. Ducha je umístěna Preclíkova busta čtvrtého římského papeže sv. Klimenta. Narodil se v Hradci Králové a pocházel z rodiny strojvůdce a lidového řezbáře. Po ukončení měšťanské školy v Jaroměři v roce 1942 se vyučil v Hradci Králové řezbářem (1946) a navštěvoval Vyšší průmyslovou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích v Podkrkonoší (maturoval 1950). Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (ateliér prof. Josefa Wagnera) absolvoval 1955 (akademický sochař). Poté byl ve svobodném povolání. Jeho život výrazně ovlivnilo onemocnění tuberkulózou (1956 pobyt v sanatoriu) a těžký úraz ruky (1972). Vystavoval od roku 1958 (již tehdy zaujaly jeho dřevěné moderní perfektně provedené sochy Dopravní prostředek, Staré provensálské město, Ježek, portréty Jana Wericha, Jaroslava Ježka a další) a uspořádal více než 80 samostatných výstav doma i v cizině. Získal řadu ocenění a uznání. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní jury mezi největších 50 sochařů světa. V témž roce byl jeho více než čtyřmetrový dřevěný "Strom života" vystaven mezi uměleckými díly na světové výstavě EXPO´67 v Montrealu, kde se vedle sebe octlo jméno Preclík a Picasso. V letech 1990 - 1992 byl poslancem České národní rady. Od roku 1990 byl profesorem Vysokého učení technického v Brně. V roce 1992 zde spoluzaložil samostatnou Fakultu výtvarného umění VUT a stal se jejím proděkanem, v roce 1993 děkanem. V roce 1997 Brno opustil a nadále žil a tvořil v Praze. Od roku 1959 byl členem avantgardní skupiny TRASA, v letech 1990–93 předsedou Unie výtvarných umělců. Od roku 1958, kdy začal vystavovat na veřejnosti, uspořádal přes sedmdesát samostatných výstav, je autorem mnoha sochařských realizací, výtvarných cyklů (Klenotnice, Antistroje, Stará provensálská města aj.) a jeho sochařské dílo je zastoupeno v českých i zahraničních galeriích. Připravil řadu autorských výstav doma i v cizině. Je držitelem mnoha ocenění (Bronzová plaketa rektora Masarykovy univerzity, Cena města Brna, Zlatá medaile rektora VUT aj.). Literatuře se věnoval od roku 1982. Časopisecky publikoval jen příležitostně, především články o výtvarném umění. Svými kresbami, plastikami či sochařskými portréty doprovodil řadu publikací: Domácí přítel (1985, + Jiří Žáček, Jan Pohribný, Vladimír Macura); Preclíkova generace avantgardy (1987 + Jiří Hek a Igor Zhoř) aj. Jeho tvorba je zahrnuta v desítkách katalogů z výstav či muzeí (Muzeum Vladimíra Preclíka v Bechyni, Vladimír Preclík - 60. a 70. léta aj.). Vybrané části textu Smírčí kříže byly vydány v audio verzi v roce 1995. Na CD též vyšla Dřevěná knížka (v audio podobě s názvem Dřevěné CéDéčko; + Jitka Molavcová, Alfred Strejček a Štěpán Rak, 2003) a záznam jeho rozhovorů a vzpomínek Jak jsem portrétoval Českou avantgardu (Lenka Jaklová, Pavel Soukup, 2004). V roce 1998 Josef Šťáva otevřel v Bechyni Muzeum Vladimíra Preclíka. Vladimír Preclík vstoupil do literatury až v druhé polovině 80. let po čtenářském úspěchu osobitého korespondenčního triptychu Trojhlas, v němž trojice přátel (Vladimír Preclík, Miroslav Horníček a Ilja Hurník) uvažovala vážně i s vtipným nadhledem o životě a umění. První autorovou samostatnou literární prací je Dřevěná knížka, soubor esejisticko-meditativních úvah o dřevu, vnímaném z nejrůznějších, a nejen sochařských, aspektů a pohledů. Také v další literární tvorbě, pro niž je charakteristické mísení autobiografických faktů a historických reminiscencí s hodnotícím pohledem výtvarníka, je Preclík cele ovládán svou profesí sochaře. Pohled na sochařská díla rodného kraje (Tiše se přemisťovati), ale zejména jeho bezmála celoživotní okouzlení tajemnými výtvarnými objekty tzv. smírčích křížů (Smírčí kameny, Kameny pokání), v něm vyvolává řadu vzpomínek a asociací, z nichž vyrůstají romanticky fabulované příběhy lidských osudů tak, jak mu je symbolicky zosobňují díla dávných neznámých kameníků a sochařů. Pozdější Preclíkova tvorba bohatě čerpá z autobiografických zdrojů a osobní úvahy či vzpomínky přirozeně vytvářejí pandán k jeho projevům výtvarným. Z životních prožitků vychází jak v autobiografické próze Holomráz, ve které seznamuje čtenáře se svými výtvarnými počátky, osudově poznamenanými závažnými zdravotními problémy, tak v knize Sochařům se netleská, v níž rozhovory doplňuje osobními vzpomínkami na těžkou dobu komunismu, na svou rodinu a tvorbu manželky, sochařky Zdeny Fibichové. Rovněž převážně obrazové publikace doprovází obecnými úvahami o vlastní umělecké tvorbě (54 týdnů dobrého roku, Paměť sochařského portrétu), či rozsáhlejšími portéty přátel sochařů, kteří jej ovlivnili (Přišel jsem pozdravit sochy). Zážitky z cestování po Americe vložil do knihy Americký kolotoč. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí (Centre Pompidou v Paříži, Middelheim v Antverpách...). Jeho první manželkou byla akademická sochařka a malířka Zdena Preclíková - Fibichová, jejímž dědečkem byl hudební skladatel Zdeněk Fibich. Na svých dalších plastikách pracoval zejména ve svém novém atelieru v Praze 4 - Braníku, kde rovněž převážně s manželkou bydlel až do jejího předčasného úmrtí. Jako jeden z prvních podepsal v roce 1989 petici kulturních a dalších známých osobností "Několik vět" na podporu iniciativy Václava Havla. V roce 1990 byl jmenován profesorem sochařství na Vysokém učení technickém v Brně a spoluzakládal Fakultu výtvarných umění, jejímž se stal prvním děkanem. V tomto roce realizoval též pomník s bronzovou sochou T.G. Masaryka (Vincenc Makovský) v Bystřici nad Pernštejnem a zvítězil v soutěži na návrh Památníku amerických osvoboditelů města Plzně 6. května 1945. Masarykův pomník v nadživotní velikosti s podstavcem v Preclíkově úpravě byl předtím postaven v ose Václavského náměstí a pěší zóny v Praze na "Můstku", u příležitosti tehdejší více než půlroční výstavy k výročí vítězství demokracie v Československu, konající se Na příkopě a v paláci "U Hybernů". Postupně byl poslancem ČNR za OF Východočeského kraje, předsedou Unie výtvarných umělců ČR, předsedou Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska, prezidentem Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, založil Interlignum (sympozium pro dřevo v Deštném v Orlických horách) a Letní školu pro mladé sochaře na Orlíku. V roce 1998 mu bylo otevřeno muzeum v Bechyni, byl předsedou S.V.U. Mánes, předsedou Občanského sdružení Křížová cesta a předsedou PEN klubu. Na jeho pohřbu v dubnu 2008 pronesl poslední rozloučení pan Dominik kardinál Duka, v němž vyzdvihl nejen Preclíkovo umění, ale i lidské a morální vlastnosti.

Preclík Vladimír na mapě

místa v okolí

Alšova jihočeská galerie, Bechyně

Alšova jihočeská galerie, Bechyně

kategorie: kultura a památky / muzea, expozice
lokalita: táborsko
GPS: 49°17'36.013"N, 14°28'2.236"E

zobrazit více
pomník padlých WWI i II, Bechyně

pomník padlých WWI i II, Bechyně

kategorie: vojenské / pomníky
lokalita: táborsko
GPS: 49°17'37.512"N, 14°28'7.802"E

zobrazit více

další místa v okolí