Šumava.cz

Zikmund Winter (27.prosince 1846, Praha - 12.června 1912, Bad Reichenhall, Německo) byl český spisovatel (prozaik, autor historických próz), historik a učitel. Narodil se v rodině Antona Wintera, zvoníka kostela sv. Ducha na Starém Městě v Praze a Marie, rozené Procházkové. Rodina se stěhovala podle otcova působiště v různých pražských kostelech. Toto povolání zastával sám po otcově smrti, aby pomáhal uživit rodinu. Vystudoval Akademické gymnázium, po němž se rozhodl stát knězem a začal studovat teologii pod záštitou rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Po roce těchto studií zanechal a začal studovat historii na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity (FF UK). Navštěvoval mj. přednášky V. V. Tomka, J. Kalouska, A. Gindelyho a Josefa Emlera, u kterého si přivydělával v archivu jako kopista a zdokonalil se tak v paleografii. Po absolvování studia nastoupil 1. října 1873 na své první učitelské místo na reálku v Pardubicích, kde jako jednoroční suplent vyučoval dějepis, zeměpis, češtinu, němčinu a logiku. Zde se seznámil a 7. ledna 1876 oženil s Marií Annou Šedou (*1852). Na závěr pardubické suplentury složil státní zkoušku a dosáhl tak učitelské způsobilosti. Od 1.října 1874 deset let učil na reálce v Rakovníku. Významné bylo Wintrovo působení v Rakovníku, kde mu bylo umožněno studium archivních materiálů. Z nich získal látku nejen k četným odborným studiím o kulturním životě českých měst v období 14. – 17. století, ale i pro svou činnost beletristickou. Roku 1884 přesídlil do Prahy, byl jmenován c.k. školním radou a jako středoškolský profesor češtiny a latiny vyučoval na Akademickém gymnáziu. Od roku 1895 rodina Winterových se synem Jaroslavem (*1877) a dcerou Josefou (*1883) bydlela na Vinohradech v domě čp. 618 (617), dnešní Legerově ulici. Zikmund Winter patřil k okruhu spisovatelů sdružených kolem časopisu Zvon, kde působili i Alois Jirásek a Karel Václav Rais. Rodina žila poklidným životem a Winter si několikrát na gymnáziu vzal dlouhodobou tvůrčí dovolenou, aby se mohl věnovat psaní. V umělecké próze, již začíná Winter tvořit od poloviny osmdesátých let 19. století, zobrazuje nejčastěji život řemeslnických vrstev nebo studentů a inteligence předbělohorského období. Zprvu se uspokojuje s drobnějšími příběhy, často anekdotické povahy, později je prohlubuje psychologicky. Všímá si osudů jedinců zápasících o vymanění z osudového nebo společenského předurčení. Zikmund Winter zemřel v bavorských lázních Reichenhallu, kam každým rokem jezdil. Jeho nejznámějším a jediným románem je Mistr Kampánus (1909), který je jeho vrcholným beletristickým dílem. Zobrazuje poměry na pražské univerzitě kolem roku 1620 - hrdinou je Jan Campanus Vodňanský, rektor univerzity, který usilovně hájí její svobodu před jezuity. Jejich proniknutí na univerzitu nezabrání ani Kampanův přestup na katolickou víru. Vědomí, že zradil zbytečně svoji víru a ničeho nedosáhl, ho přivede k sebevraždě. Sedmnáct roků trávil letní měsíce Zikmund Winter v Novohradských horách v obci Hojná Voda, kde právě mimo jiné napsal (1903 až 1905) i svůj nejznámější román Mistr Kampanus. Do Novohradských hor přijel Winter poprvé v létě roku 1894 a zůstal jim věrný až do konce života, našel zde krásu přírody i přátelství s lidmi tohoto horského koutu a inspiraci k některým postavám jeho díla. Byl to právě zdejší kněz Jakub Farka, pocházející z Todně na Doudlebsku, člověk ryzího charakteru, který byl vzorem pro Witrovu postavu Kampána. Byl po celý ten dlouhý čas Wintrova pobytu na Hojné Vodě spolu s profesorem vídeňské konzervatoře Františkem Bláhou důvěrným přítelem. Dne 28. srpna 1905 píše Alois Jirásek Wintrovi: Milý příteli. Milý Váš lístek došel. Doufám, že před tím můj se neztratil. Četl jsem Vaše lamento. Což by nebylo možné tu kapitolu o řemeslnících poodložit a napsat asi do třech až čtyř čísel Zvonu Kampána? Rais mi onehdy psal a silně touží, abyste Zvon neopouštěl.... Prosím Vás, neodkládejte Kampána zase na rok. Je už loni ohlášen a Zvon musí mít něco většího...." V posledním čísle literárního měsíčníku Zvon v roce 1904 slibuje redakce, že v příštím roce se čtenáři shledají s pracemi Jiráskovými, Raisovými, Thomayerovými a Wintrovými. A oznámení pokračuje: "Zikmund Winter podle jiných prací koná pro Zvon přípravy k historickému obrazu z doby bělohorské, jehož děj se kupiti bude kolem osoby znamenitého básníka Kampána, profesora hynoucí university pražské...." V té době trpí už Winter silně se zhoršující nemocí. Na radu svého žáka profesora Jiřího Brdlíka zajel si v létě 1907 na čas na léčení do alpského Reichenballu, ale už 8. 8. se hlásí Jiráskovi dopisem z Hojné Vody, po které se mu stýskalo a kde vždy pookřál a si odpočinul. V roce 1911 vyšla ve Zvonu poslední větší Wintrova práce "Kratochvíle panny Filipínky" a rok na to nejel Winter poprvé na Hojnou Vodu, ale přes varování profesora Thomayera do alpských lázní Reichenhallu. A zde 12. června 1912 umírá. Zikmunda Wintra pochovali v Praze na Vinohradském hřbitově. Hojnovodští vypravili zvláštní povoz s velikým balvanem z kamenného pole na jeho hrob jako vděk za dobrotu, o kterou se s lidmi horské obce dělil. Z iniciativy Bohumila Šindeláře byla v neděli 13. června 1937 odhalena na domě, kde Wintrovi bydleli, pamětní deska. Dlouho tam však nezůstala. V říjnu 1938 před záborem pohraničí byla odvezena do Trhových Svinů a pozdější pátrání po ní bylo bezvýsledné. Ani Wintrův domek už neexistuje. Byl zbořen začátkem padesátých let tak jako polovina domů a kostel.