Šumava.cz

Buquoyové jsou starý francouzský rod z hrabství Artois, který se původně psal jako de Longueval či de Vaux. V 16. století se hrabství Artois stalo součástí španělského Nizozemí, kde byl Maxmilien de Longueval roku 1580 povýšen do hraběcího stavu. Jeho syn, císařský generál Karel Bonaventura hrabě Buquoy přichází do Čech s katolickými vojsky v roce 1618, v době třicetileté války, a dostává v únoru 1620 zkonfiskovaný majetek Petra ze Švamberka jako úhradu císařova dluhu za nevyplacený žold. Založil tak českou větev rodu a úspěšně vedl císařská vojska v bitvě na Bílé hoře. Od počátku 18. století pak tento prohabsburský rod stále více přesouval svůj zájem z držav ve Španělském Nizozemí na majetky ve střední Evropě, a v Českém království se tak Buquoyové stali jedním z nejvýznačnějších rodů. Karel Bonaventura Buquoy (1571 - 1621) se narodil se v rodinném paláci v Arrasu, vystudoval universitu v Douai a po skončení studií se stal komorníkem na královském dvoře v Madridu. Už jako devatenáctiletý se zúčastnil bojů a ve 25 letech velel vlastnímu oddílu valonských pěšáků. Roku 1597 úspěšně bránil Arras proti nizozemským povstalcům. Roku 1598 je jmenován guvernérem Emmerichu v Porýní, kde je zajat Nizozemci. Prodán rodině byl za výkupné 20 000 dukátů. Ve 32 letech je generál - kapitánem dělostřelectva a spravuje značný rodinný majetek na 12 panstvích. 15.června 1606 se žení s Marií Magdalenou de Biglia (1573 - 1653), dcerou hraběte di Saronno a jeho choti Giustiny Visconti, hraběnky Carbonaro. Nevěsta dostává od své rodiny obrovské věno 55 000 zlatých a panství Farciennes ve vévodství Lutych. Roku 1613 je Charles Bonaventura jmenován velkým bailli a suverénním velitelem provincie Hainaut a dostává Řád zlatého rouna jako 327. rytíř řádu. Roku 1614 vstupuje do rakouských služeb a 15.července 1618 přebírá vrchní velení císařské armády v hodnosti polního maršála. V červnu 1619 poráží Petra ze Švamberka, jednoho ze třiceti protestantských zemských direktorů. Dne 6. února 1620 (9 měsíců před bitvou na Bílé hoře) darovací listinou císaře Ferdinanda II. psanou česky písařem Fabriciem, vlastnoručně signovanou císařem a kontrasignovanou kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, získává polní maršál hrabě Bucquoy jako náhradu za dlužné peníze a nevyplacený žold pro své vojáky od roku 1618 panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice a statky Žumberk, Chválkov a Cuknštejn z bývalého Švamberského majetku. Charles Bonaventura umírá 10. července 1621 ve věku 50 let u pevnosti Érsekújvár (Nové Zámky) v bitevní šarvátce. O sto let později se Buquoyové dostali do tak silných finančních nesnází, že byli nuceni vyhlásit roku 1732 bankrot a se splácením dluhů měli potíže ještě několik dalších desetiletí. Významní představitelé tohoto rodu na novhoradsku: Karel Bonaventura Buquoy (1571 - 1621)  byl zkušený francouzský válečník, který vstoupil do služeb Habsburků, aby jako císařský generál v Čechách potlačil stavovské povstání proti rakouskému císaři. Je tak prvním členem rodu, který roku 1618 přichází do Čech a od roku 1620 se zde usazuje. K rozhodujícímu střetu mezi Katolickou ligou vedenou hrabětem Buquoyem a protestantskými stavy došlo v Bitvě na Bílé hoře, dne 8. listopadu 1620. Buquoy, který byl při obléhání Rakovníku, 4. listopadu 1620 těžce raněn, řídil tuto bitvu v leže. Ferdinand II. Habsburský mu jako odškodnění za válečné výlohy 6.února 1620 daroval panství Nové Hrady, Rožmberk, Libějovice a tvrze Žumberk a Cuknštejn. / Jan Nepomuk Buquoy (1741 - 1803) byl významný český šlechtic. Na popud své manželky Terezie, hraběnky Paarové, založil kolem roku 1756 u říčky Stropnice pod Novými Hrady přírodní park Tereziino (pův. Krásné) údolí. Na jeho popud byl postaven poutní kostel Panny Marie Dobré Rady v dnešním Pohoří na Šumavě. Známý byl i svou charitativní činností - zakládáním ústavů pro chudé a nemocné, stejně jako škol. / Jiří František August Buquoy - synovec J.N. Buquoye - celým jménem Georg Franz August de Longueval hrabě von Buquoy baron von Vaux. Sice se narodil 7. září 1781 v Bruselu, avšak po strýci zdědil rozsáhlá lesnatá panství Nové Hrady, Rožmberk nad Vltavou a další majetky v severozápadních Čechách, což mu zajišťovalo možnost věnovat se nerušeně svým vědeckým a uměleckým vlohám. Zabýval se matematikou, praktickou mechanikou, chemií, národohospodářstvím, přírodní filozofií, medicínou, poezií a literaturou. Na svém panství dal v letech 1811 - 1814 podle vlastních návrhů zbudovat a používat dva originální dřevěné parní stroje, první v Čechách. Zmodernizoval výrobu křišťálového skla a ve svých sklárnách v Jiříkově Údolí vynalezl a vyráběl dva druhy neprůhledného hyalitového skla, černý (1817) a červený (1819), jehož tajemství dodnes zaměstnává znalce a ve srovnatelné kvalitě se nepodařilo vyrobit. Pěstoval styky s F. A. Gerstnerem, s nímž mimo jiné plánoval plavební propojení Vltavy a Dunaje. Sám Goethe nazýval Buquoye "svým věrně spjatým přítelem a bratrem". Roku 1838 založil svého druhu nejstarší přírodní rezervace v Evropě, Žofínský (28.8.1838) a Hojnovodský prales (30.8.1838). V roce 1840 odmítl módní socialistické utopie a státní zásahy do soukromého vlastnictví. Jako zemský vlastenec se stavěl proti vídeňskému centralismu a není divu, že za revoluce 1848 se ocitl v řadách Národního výboru vedle Palackého a Riegra, Deyma a Eberta. Zemřel 19. dubna 1851. / Ludvík Arnošt Buquoy (1783 - 1834) byl známý grafik a malíř krajinář první poloviny 19. století. Specializoval se na malby krajin v okolí Nových hradů. / Jiří Jan Buquoy (1814 - 1882) provedl v roce 1848 přestavbu hradu Rožmberk nad Vltavou do dnešní podoby. Interiéry vybavil tak, aby mohlo vzniknout rodové muzeum. Byl velmi populární a v revolučním roce 1848 ho žádal pražský lid za českého krále. On sám však nic netušil a byl zatčen v pražském Buquoyském paláci a obviněn z velezrady. / Karel Jiří Buquoy (1885 - 1952) byl posledním Buquoyem (přímým potomkem Karla Bonaventury Buquoye) v Čechách. Přestože jako člen SdP nevyvíjel žádnou politickou činnost a příliš se neangažoval, byl v květnu 1945 zatčen, obviněn z kolaborace za loajální proněmecký postoj a odsouzen ke konfiskaci majetku a k těžkému žaláři, kde v roce 1952 zemřel.