Šumavský rozcestník: Taaffe Eduard hrabě

Taaffe Eduard hrabě

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: horažďovicko
GPS: 49°19'55.422"N, 13°32'54.259"E

popis

Eduard hrabě Taaffe (24. února 1833, Vídeň – 29. listopadu 1895, Nalžovské Hory) byl český šlechtic, rakouský státník, konzervativní sociální reformátor a zemský prezident Salcburska, Horních Rakous a Tyrolska. Jeho rod pocházel z Irska, kde měl titul Viscount Taaffe of Corren and Baron of Ballymote. V letech 1868–1870 a 1879–1893 byl Taaffe předsedou předlitavské vlády císaře Františka Josefa I. Taaffeho jako předsedu vlády podporovali polští velkostatkáři, stoupenci rakouských křesťanských stran a staročeši. Jeho vláda byla konzervativní, ale snažila se vyhovět národnostním požadavkům. Roku 1882 jeho vláda provedla důležitou volební reformu (snížení volebního censu v městské a venkovské kurii na 5 zlatých ročně). Eduard hrabě Taaffe se narodil 24. února 1833 ve Vídni jako nejmladší dítě Ludwiga hraběte Taaffeho (1791-1855), prezidenta nejvyššího soudního dvora, a jeho ženy Amalie rozené kněžny Bretzenheimové (1802-1874). Malý Edi byl vychováván v nadnárodním, prohabsburském duchu a brzy se stal společníkem budoucího rakouského císaře Františka Josefa I. Vystudoval právo na vídeňské univerzitě, poté vstoupil do státní služby při okresním hejtmanství ve Wiener Neustadt v Dolních Rakousích. Postupně byl místodržitelským radou v Praze (1861-63), zemským presidentem Solnohradska (1863-67), v letech 1867- 71 zastával takřka nepřetržitě různé ministerské funkce, dvakrát byl krátce i premiérem. Poté do roku 1879 zastával úřad místodržícího v Tyrolsku, od roku 1870 zasedal v panské sněmovně. Po pádu liberální Auerspergovy vlády 1879 byl jmenován předlitavským premiérem a ve funkci setrval rekordních 14 let. Přiměl českou politickou reprezentaci nejen ke vstupu do říšské rady, ale i k podpoře vládní politiky. Na vzrůst socialistického hnutí reagoval zásahy státu do vztahů mezi dělníky a zaměstnavateli (tzv. dělnické zákonodárství - omezení délky pracovní doby, zákaz dětské práce, nemocenské a úrazové pojištění atd.). Za jeho vlády došlo k prvním krokům zrovnoprávnění češtiny s němčinou v českých zemí. Dne 15. února 1860 uzavřel sňatek s Irmou hraběnkou Csáky von Keresztszegh und Adorján (6.ledna 1838), čímž se stal zároveň spolumajitelem statků Vilmány a Fony. Z manželství vzešly děti Marie (1866), Louise (1868), Helene (1870), Heinrich (1872) a Clementine (1875). Eduardův úplný titul zněl Pair of Ireland, 10. Lord Viscount Taaffe of Corren, Baron of Ballymote, během své politické kariéry získal četné domácí a zahraniční řády včetně řádu Zlatého rouna a řádu svatého Štěpána. Rodina Taaffe je doložena již ve 13. století za vlády anglického krále Edwarda I. V roce 1287 zemřel sir Richard Taaffe, o rok později sir Nicholas Taaffe de Ballybragan („villa Bragani in Comitatu Urielis in Hibernia Armiger“). Jeden z nejstarších rodů na britských ostrovech byl podle některých genealogů normanského původu, podle jiných přišli Taaffové do Irska z Walesu. Do střední Evropy se dostala Lawrencova linie (sir Lawrence zmiňován roku 1471) v 17. století, kdy působil na vídeňském dvoře Theobald Taaffe (+1677) v hodnosti polního maršálka. Předtím byl ve službách lotrinského vévody. V roce 1676 získali Taaffové český inkolát, roku 1758 moravský inkolát. Brzy se spříznili s různými českými rody, například se Schliky, Chotky, Pachty a zastávali vysoké hodnosti ve státní službě. Od Pöttingů koupili v roce 1769 panství Nalžovy (Ellischau). Císařský generálmajor a šestý vikomt Nikolaus Taaffe (1677-1769), narozený ještě na hradě O´Creane v hrabství Sligo, v irské provincii Connaught, se proslavil, když v roce 1763 při hladomoru ve Slezsku podpořil z vlastních prostředků masivní rozšíření brambor na evropském kontinentu. V Českém království mu patřilo panství Nalžovy, o výměře 1.964 ha se statkem Kolinec o rozloze 742 ha. Panství především proslulo největšími závody na výrobu sýra v rámci Rakousko - Uherska. Na nejvyšším bodě lesa Prašivice si hrabata Taaffové vybudovala umělou zříceninu připomínající hrad Ballymote, původní rodové sídlo v Irsku. Proto že žil v Čechách a často byl mnohými německými, nacionalisticky orientovanými politiky obviňován z příliš pročeských postojů. Taaffe byl především rakouský vlastenec v nadnárodním slova smyslu, navíc irského původu. Rakouská vláda sestávala tehdy z těchto resortů: ministerstva vnitra, financí, kultu a vyučování, spravedlnosti, obchodu, zemědělství, zeměbrany. Taaffemu se hned na úvod podařilo přimět českou reprezentaci k návratu na říšskou radu i k podpoře vlády, která se stala závislou na tzv. „železném kruhu pravice“ sestávajícím z českých, německých a polských poslanců konzervativní orientace. Za předsednictví Eduarda Taaffeho nastalo nejstabilnější vládní období v dějinách předlitavské části Rakouskouherské říše. Za Taaffeho éry se podařilo omezit délku pracovní doby, zakázat dětskou práci, zavést nemocniční a úrazové pojištění, přijmout některá jazyková nařízení zrovnoprávňující češtinu s němčinou apod. Taaffe, ač konzervativní politik, se ukázal jako obratný taktik a tolerantní pragmatik, který nebyl v zajetí žádných předsudků, ani žádných moderních nacionálních a sociálních teorií. Pád Taaffeho kabinetu předznamenalo předchozí posílení liberálů a nacionalistů v rakouském parlamentu. Ministerský předseda Taaffe odstoupil dne 11. listopadu 1893, když drtivá většina poslanců v parlamentu odmítla jeho radikální volební reformu. Císař pak musel demisi pod tlakem okolností s těžkým srdcem přijmout. Poté se hrabě stáhl do ústraní a zanedlouho, dne 29. listopadu 1895, zemřel ve svých oblíbených Nalžovech a pochován v nedaleké hrobce (kaple sv. Antonína Paduánského).