popis objektu:
Zámeček Vysoký Hrádek, ve kterém IC Temelína sídlí, má dlouhou historii - vladycký dvůr a později i tvrz na místě kde dnes stojí zámeček vybudovali páni ze Březí, kteří pocházeli ze dvora Knín a Býšov. První zpráva hovoří o Albertu ze Březí, který zemřel v roce 1367. Tvrz zdědil syn Svatomír a po něm to byli další dva synové Alberta, Smil a Bušek. V období pohusitském, poté, co rod vladyků z Březí vymřel, zdědili tvrz Hrádek jim příbuzní vladykové z Býšova. V roce 1440 se objevuje jméno Oldřich z Býšova, a poté v letech 1507 a 1517 Jindřich z Býšova, jindy zvaný též z Březí. Kolem roku 1520 získali Hrádek i s okolními vesnicemi bratři Jan a Mikuláš Rendlové z Úšavy a od nich jej v roce 1526 koupil Jan Nebřehovský z Nebřehovic za 1000 kop grošů českých. Ve vlastnictví Nebřehovských pak zůstalo panství až do roku 1556, kdy Ondřej Nebřehovský z Nebřehovic a na Pyšelích, nejspíše Janův syn, Hrádek prodal za 2825 kop pražských grošů rytíři Zikmundu Malovci. Zikmundem nastoupil v držení Hrádku rod, jenž ho pak vlastnil až do 19. století. Malovci byli původně zemanský rod pocházející z Netolicka, jenž se však již v předhusitské době rozrodil v několik větví. Náš Zikmund pocházel z větve libějovické a sám zdědil tvrz Chvalešovice, Újezd a další drobné statky. Byl dobrým hospodářem, jenž sice brzy prodal Újezd, ale mnoho dalších statků, mezi nimi i náš Hrádek, koupil. Zemřel roku 1577. Při dělení otcovské pozůstalosti získal Hrádek mladší syn Pavel Malovec, aby pak po jeho smrti přešel Hrádek na staršího z bratří Václava, který pobýval na Chvalešovicích. Václav Malovec Liběšický na Chvalešovicích byl známou figurou tehdejšího života. Žil v přátelských vztazích s Petrem Vokem, jemuž také půjčoval peníze a hrál významnou roli při jeho pohřbu v roce 1611. Buď pro dluhy nebo že nechtěl spravovat obě panství, prodal krátce před smrtí v roce 1616 Chvalešovice příbuzným (Václavu ml. Malovcovi Dříteňskému) a ponechal si jen Hrádek, na který snad již předtím přesídlil. Jeví se tedy dost pravděpodobné, že tvrz v její renesanční podobě vyzdvihl právě okázale žijící Václav, či již předtím jeho bratr Pavel, který zde měl jediné sídlo. Snad právě pro novost a poměrné pohodlí si stárnoucí a bezdětný Václav starší Malovec hrádeckou tvrz ponechal. Václav starší Malovec zemřel roku 1617 jako poslední své větve a kšaftem z roku 1616 postoupil tvrz Hrádek i s okolními vesnicemi své tetě Anně Benedové rozené z Vřesovic jako vdovské zaopatření. Anna Benedová měla Hrádek, neporušený a nezadlužený, držet pouze po dobu života nebo pokud se znovu neprovdá, pak měl připadnout jako rodové svěřenství Zdeňku Malovci z Chýnova a Vimperka z chýnovské větve rodu a v případě jeho smrti pak jeho mladším bratrům, Oldřichovi, Petrovi a Jindřichovi, případně nejstaršímu z jejich synů či dalším příslušníkům chýnovské větve. Jak dlouho seděla Anna Benedová na Hrádku, není známo, nicméně po její smrti připadla tvrz nejstaršímu synovi Zdeňka Malovce, Pavlu Malovcovi z Chýnova a po jeho smrti se Hrádku se vším příslušenstvím, svršky a nábytkem ujal v roce 1666 jeho bratr Jan Oldřich Malovec z Chýnova, hejtman kraje prácheňského (v letech 1659 - 1676). O dalších majitelích tvrze se zmíníme jen ve zkratce. Po Janu Oldřichovi ji zdědil jeho syn Václav, nejvyšší lajtnant Serfenberkovského pluku, jenž v roce 1686 padl v bojích s Turky. Hrádek pak získal jako nejstarší člen rodu bratranec padlého Jan Bohuslav z Chýnova (syn Pavlův). Ten zemřel v roce 1700 a vlády nad Hrádkem se ujal jeho bratr Vilém Arnošt (zemřel okolo roku 1710), po něm následoval starší syn Ferdinand Ignác. Ten sloužil ve vojsku, v roce 1749 se stal hejtmanem prácheňského kraje a v roce 1760 byl patentem Marie Terezie povýšen do panského stavu (spolu s bratrem Arnoštem Vilémem a bratrancem Josefem Františkem, vnukem Jana Bohuslava). Po něm zdědil Hrádek v roce 1760 jako nejstarší člen rodu Arnošt Vilém, od roku 1731 rada nad apelacemi, v roce 1743 malostranský hejtman a v letech 1751 - 1764 rada při krajské reprezentaci a komoře a podkomoří. Zemřel roku 1770 a Vysoký Hrádek převzal jeho synovec Maxmilián Malovec, syn Ferdinanda Ignáce. Toto střídání majitelů mělo dozajista za následek, že stará renesanční tvrz zůstávala v původní podobě, protože nikdo z výše zmíněných držitelů zde asi trvale nebydlel a pobývali většinou na jiných rodových sídlech Skalici, Vysokém Dvoře, Zdíkově nebo Česticích. Po Maxmiliánově smrti se dalším vlastníkem Vysokého Hrádku stal v roce 1790 právem dědickým Václav Malovec, syn Arnošta Viléma. Za jeho vlády došlo k přestavbě tvrze na zámeček, o čemž informuje erbový znak Malovců s letopočtem a iniciálami WM (Wenceslaus Malowetz) nad vchodem do zámečku. Po Václavovi dědil jeho jediný syn František Malovec, když hodnota statku činila tehdy 84 462 zlatých. Tento poslední Malovec vlastnící zámeček (zemřel v roce 1842) sloužil v armádě a v roce 1825 prodal vysokohrádecký statek za 65 000 zlatých Josefu Hirschovi a jeho manželce Barboře, roz. baronce Lipovské. V popise Čech z pera J.G. Sommera z 30. let 19. století se hovoří o zámku s domovní kaplí sv. Anny a kancelářemi hospodářské správy. Manželé Hirschovi zahájili řadu vlastníků zámku, kteří byli buď buržoazního původu či drobní statkáři, hospodařící samostatně, a zejména od konce 19. století se rychle střídali. Po smrti Josefa Hirsche v roce 1843 a posléze i jeho ženy v roce 1848 zdědil majetek syn Josef Hirsch ml., který zůstal majitelem až do roku 1882, kdy jej prodal za 148 000 zlatých manželům Václavovi a Anežce Wenzelovým. Od těchto koupil Vysoký Hrádek v roce 1894 za 306 000 korun Josef Sailer, který velkostatek o rozloze 328 ha s dvorem a lihovarem spravoval za pomoci adjunkta, ředitele lihovaru, zahradníka a hajného. V roce 1914 se smlouvou trhovou zámek se statkem dostal do držení PhDr. Matěje Kováře s manželkou Antonií a JUC. Jaromíra Kováře, patrně bratra, s Marií Antonietou Kovářovou, každý po čtvrtině. První pozemková reforma v roce 1919 se hrádeckého velkostatku nijak nedotkla, protože z 355 ha plochy bylo rozparcelováno toliko 0,5 ha. V roce 1925 koupil vysokohrádecký velkostatek za 1 350 000 Kč. Fr. Hromádko, o rok později již za 1 700 000 Kčs. Hedvika Šulcová a Ant. Hynek, každý polovinu. Ani ti ho nedrželi dlouho a v roce 1927 ho získali manželé František a Antonie Zahradníkovi. K velkostatku tehdy patřily zámek s parkem, lihovar, obchodní zahradnictví a 354 ha půdy - 131 ha polí, 18 ha luk, 3 ha zahrady, 8 ha rybníků a 192 ha lesů. V roce 1933 prodal pan Zahradník Vysoký Hrádek panu ing. Václavu Divišovi s chotí Jindřiškou, záhy poté se uskutečnily na zámku poslední stavební úpravy. Po smrti manžela v roce 1943 spravovala statek jeho manželka se synem Janem. V roce 1948 jí byl statek v rámci pozemkové reformy zabaven. Po odchodu Divišových se stal Vysoký Hrádek spolu s 50 ha půdy majetkem státu. Došlo ke značné devastaci statku a zámečku a zejména devastaci parku a zahradnictví, které bývalý majitel Diviš obnovil. Ve sklenících se chovaly kachny, v parku se proháněla prasata, do střechy zámečku zatékalo. Pro necitlivost správy statku byl tento památkový objekt vyřazen ze seznamu památek. Teprve v letech 1987 - 89 památkáři spolu s Městským muzeem v Týně nad Vltavou opravili konstrukci a na střechu zámku dali novou krytinu. Předpokládali, že by tam umístili depozitář pro týnské muzeum. Zámeček se však po opuštění JZD v letech 1986 - 87, které zde mělo umístěnu závodní kuchyni, kanceláře a byla zde také mateřská školka, stal místem návštěv různých vandalů, takže muzeum muselo od svého záměru upustit. Zámeček před zničením zachránila kupní smlouva uzavřená v roce 1994 mezi akciovou společností ČEZ a potomky posledních majitelů Divišových, kteří objekt získali v restituci zpět. Zámeček po rozsáhlé stavební rekonstrukci začal od října 1997 opět sloužit veřejnosti jako informační středisko temelínské elektrárny.
