Šumava.cz

Karel Mareš (3.listopadu 1898, Tábor – 18.června 1960, Kosova Hora u Sedlčan) byl brigádní generál, vojenský pilot, první velitel 311. československé bombardovací perutě RAF. Syn železničáře po maturitě na táborském reálném gymnáziu narukoval v únoru 1917 do rakousko-uherské armády a za čtyři měsíce odjel na italskou frontu. V lednu 1918 padl do zajetí a přihlásil se do legie. Po výcviku v okolí Verony odešel na frontu, absolvoval v Modeně italskou důstojnickou školu. Již jako podporučík bojoval v rámci 6. divize čs. armádního sboru v Itálii. Do vlasti se vrátil v hodnosti poručíka v prosinci 1918 a byl s jednotkou legionářů odvelen k zajištění hranic na Slovensko. Po bojích se s 31. plukem 6. divize vrátil do Brna a září 1920 došlo v Jihlavě k splynutí jeho jednotky a plukem budované Československé armády. Karel Mareš zůstal v armádě, kde začal v roce 1923 kariéru vojenského letce nástupem k leteckému pluku v Olomouci. V roce 1925 se vyznamenal při ukázkovém dálkovém letu Praha - Kodaň a zpět na čs. letadle typu A II. 2x zvítězil v závodech kolem zemí Malé dohody. V roce 1929 se v tomto závodu umístil jako druhý na letadle Avia BH-33 s motorem Jupiter III. Absolvoval stáž v Lyonu, zastával funkci velitele kurzu pozorovatelů v leteckém učilišti a byl v březnu 1926 jmenován polním pilotem. V roce 1927 se stal jako štábní kapitán velitelem pilotní elementární školy, v roce 1931 velitelem letky a perutě v Praze a od roku 1936 byl přidělen k Vojenskému technickému a leteckému ústavu (VTLÚ), kde se stal 15. září 1936 velitelem Leteckého zkušebního oddílu. Po německé okupaci 15. března 1939 se zapojil do odboje v ilegální vojenské organizaci Obrana národa. Jednou z jeho akcí bylo, že ze skladu v Praze - Letňanech tajně převezl letecké kulomety do dílen na Smíchově a odtud, předělané na pěchotní, na Letnou do budovy Ředitelství lesů. Zde byly ukryty zazděné až do použití v květnu 1945. Po mnohých raziích gestapa proti Obraně národa byl i na Mareše vydán zatykač. S pomocí ilegální odbojové skupiny Tři králové, hlavně Josefa Balabána, 23. dubna 1940 tajně odjel vlakem přes Slovensko do Jugoslávie, kde pod jménem Karel Toman vstoupil do Československé zahraniční armády a přes Sýrii odjel do Francie. Po kapitulaci francouzské armády se mu 24. června 1940, v čele 200 členné jednotky Československých vojáků, podařilo odjet z Port Vendres jedním z posledních evakuačních plavidel do Anglie. Zde vznikla 311. Československá bombardovací peruť RAF a Karel Mareš se stal jejím prvním velitelem. První bojovou akci - nálet na nádraží v Bruselu úspěšně Českoslovenští letci provedli 10. září 1940. U Royal Air Force měl služební číslo 82 579, a u 311. československé bombardovací peruťě působil od 29.7.1940 do 11.5.1941 přičemž od 29.7.1940 do 19.3.1941 jako velitel. Létal na Vickers Wellington Mk.I (L7787,KX-U). V březnu 1941 předal, již plukovník, Mareš velení perutě a přešel na inspektorát Československého letectva a v červnu na Ministerstvo národní obrany (MNO) v Londýně, odtud byl v srpnu 1942 převelen na funkci zástupce náčelníka Československé vojenské mise v SSSR. Při cestě tam byl konvoj lodí napaden německými letadly, torpédy a loď se potopila. Z ledové vody rozbouřeného moře jej zachránila jiná loď. Po strastiplné dlouhé cestě přes Archangelsk a Moskvu se 1. října 1942 ohlásil u Československé vojenské mise v Kujbyševě. Jako zástupce generála Heliodora Píky pracoval při formování Československé vojenské jednotky v SSSR, jednal se sovětskými představiteli i našimi veliteli jako např. s generálem Kratochvílem a Svobodou. Z Moskvy do vlasti se vrátil 25. února 1946. Stal se velitelem 1. letecké divize v Praze zformované z původní 310. čs. stíhací perutě RAF, velitelem letecké oblasti I., leteckého sboru, přednostou V. odboru MNO a velitelem leteckého týlu. Generál Karel Mareš, v souvislosti s vykonstruovaným procesem s generálem Heliodorem Píkou, byl v druhé polovině roku 1948 ve vyšetřovací vazbě. Ještě i později byl zatčen a z vazby podmínečně propuštěn. Na vlastní žádost odešel 1. listopadu 1949 do výslužby a na základě utrpěných válečných zranění mu byl přiznán invalidní důchod. Za rok byl rozkazem ministra národní obrany Alexeje Čepičky degradován z generála na vojína. Z rozkazu MNO byl v komunistickém státním zájmu vystěhován s rodinou z pražského bytu. Prahu mu režim zakázal a nuceným domovem se mu od dubna 1951 stala Kosova Hora u Sedlčan. Nasazen do tábora nucených prací se vyhnul jenom díky špatnému zdraví. Nuceně pracoval jako zemědělský dělník Státního statku Kosova Hora. Tam mu v květnu 1953 MNO odebral invalidní válečný důchod a tak nositel mnoha vyznamenání (Čs. válečný kříž 1918, Mezispojenecká medaile Vítězství, Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaile Za chrabrost, Čs. medaile Za zásluhy 1.st., Pamětní medaile čs. zahraniční armády se štítkem F,VB a SSSR, D.F.C. distinguished flying cross - Záslužný letecký kříž (3.9.1941), The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star, Defence Medal, Medaglia Fatigue di Guerra, Le Croci di Guerra, Steaua Romanie, titul OBE (officer of the british empire – důstojník britského impéria),), generál Karel Mareš, vysílen a nemocen, na pokraji chudoby, ponížen a stále pronásledován StB, zemřel předčasně v 61 letech. V roce 1968 byl částečně a rozkazem č. 09/13.4.1990 prezidenta ČSFR Václava Havla 3. května 1990 v plném rozsahu rehabilitován a byla mu in memoriam vrácena hodnost brigádního generála.