Šumava: budějovicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Vesnice Purkarec leží osm kilometrů severně od Hluboké nad Vltavou a přibližně deset kilometrů jižně od Týna nad Vltavou. Purkarec bývala úhledná jihočeská vesnice, která se rozkládala na obou březích řeky Vltavy. Hladinu Vltavy oproti původnímu stavu zvedla vodní nádrž Hněvkovice v jejíž hrázi je malá vodní elektrárna Hněvkovice. U bývalého Čalounů mlýna je nadmořská výška 365 m, ale okolní kopce mají již výšku kolem 400 m n.m. Administrativně je Purarec místní částí Hluboké nad Vltavou. Název vsi je odvozen od jména Purkart nebo Pulkart, což bylo patrně jméno lokátora, který sem přivedl osadníky. První zmínka o osídlení katastru a nejbližšího okolí Jeznice, Chlumce, Hradecké či zahrádeckých vrat pochází ze střední doby bronzové (polovina 2. tisíciletí před n. l.). V samotném purkareckém katastru byly nalezeny četné mohyly z doby halštatské. Při záchranném výzkumu byla v Purkarci odkryta část osady ze druhé poloviny 7. století (dvě polozemnice). Osada stála na jižním svahu, sklánějícím se k potoku Rachačka, těsně u jeho soutoku s Vltavou. Polozemnice měly plochu pouhých 9 m? a kryla je sedlová střecha. Byly nalezeny i fragmenty časně slovanské keramiky s výzdobou rytou hřebenovým nástrojem. Vesnice vznikla ve středověku během kolonizace hvozdu severně od královského hradu Hluboká. Karel IV. v této oblasti založil hrad Karlův hrádek. Blízko něj je zmiňováno větší sídlo (téměř jistě dnešní Purkarec). Podle písemných pramenů byla vesnice Purkarec oficiálně založena v roce 1352; je však pravděpodobné (například podle popisu osídlení okolí Karlova hrádku v historických listinách), že sídlo existovalo již dříve. Farní kostel sv. Jiří v Purkarci existoval již ve 14. století. J. Mařík uvádí, že „dle listiny z r. 1368 byl Purkharcz založen od Purkarda z Janovic a na Vimperce, který se již před rokem 1357 připomíná.“ A. Verbík pak odkazuje na historika Tomka, který uvádí, že první písemná zmínka o vsi Purkharcz je z roku 1352. Obec Purkarec tak vznikla ve středověku během kolonizace hvozdu severně od královského hradu Hluboká (Froburg). Karel IV. Lucemburský v této oblasti založil původně strážní hrad Karlův hrádek. Blízko Karlova hrádku je zmiňováno větší sídlo (téměř jistě dnešní Purkarec). V lednu 1377 král Václav IV. udělil svému kuchaři a čeledínovi Kundovi lán pozemku v Purkarci, lán pozemku v Jeznici a opuštěný mlýn pod Jeznicí (pozdější Buzkov) s tím, že se tam on a jeho dědicové budou starat o lesy. V roce 1454 sídlil v Purkarci na lovčím a svobodnickém dvorci Jan, lovčí z Purkarce, roku 1490 Petr, lovčí z Purkarce, roku 1598 byl majitelem tohoto dvorce Bohuslav z Bejšovce (Bejšova), roku 1608 Jetřich Malovec z Malovce, roku 1614 Klíma, později Tomáš Baka z Křesína a Tomáš Janát ze Dřítně. Lovčí a svobodnický dvůr, také rychtářství, byl na místě, kde je dnes dům Purkarec č. 7 a kde se říká u Janátů. Byla to jednopatrová gotická budova z drobného kamene, která se dochovala až do roku 1880, kdy byla od základu přestavěna. Purkarecký lovčí měl ve svém obvodu hájenství v Municích, Zlatěšovicích, Velicích a v Jeznici. Obvod purkarecké rychty byl také velký; podle písemného pramene z roku 1490, patřila pod purkarecké rychtářství i Zliv a Mydlovary. Zřejmě se zde vykonávalo i tzv. hrdelní právo, protože zde existuje i lokalita, které se říkalo Na šibeničním vrchu, tj. vpravo od silnice z Purkarce do Chlumce, východně od vrchu Strážiště. Purkarec patřil po celou feudální dobu k hlubockému panství a tvořil významné středisko schwarzenberského revíru. Sídlo mělo do výrazného úpadku během třicetileté války charakter městečka. K novému rozvoji došlo v souvislosti s voroplavbou po Vltavě. Hlavní obživou obyvatel Purkarce v celé jeho historii bylo zemědělství, práce v lesích a plavení dříví po Vltavě. Těžené dříví z lesů se již ve 14. a 15. století dopravovalo po významné dopravní tepně-řece Vltavě do Prahy a dále do Německa. Purkarec jako samosprávní obec existovala po celá staletí. Pobělohorské období bylo i předělem v obecní samosprávě. Purkarec zpočátku byl uváděn stále jako městečko až do roku 1706. Od té doby se Purkarec označoval důsledně jako ves. Ztráta označení městečka neznamenala změnu ve správě. I nadále ves spravoval rychtář a konšelé. Purkarecká rychta se připomíná k roku 1672 a patřily k ní až do roku 1848 Jeznice, Buzkov a Jaroslavice. Od roku 1850 byl Purkarec samostatnou obcí. V roce 1897 zahájil v Purkarci činnost " Záložní a spořitelní spolek v Purkarci". Do spádového obvodu spolku patřily obce Purkarec, Chlumec, Nová Ves, Jeznice, Jaroslavice, Kostelec a Líšnice. Koncem roku 1912 měl spolek 64 členů. V roce 1898 vznikl v obci Sbor dobrovolných hasičů, původně se 30 členy. Sbor si pořídil z finančních prostředků nadace Josefa Svobody moderní hasičskou stříkačku za 1 130 zl. V dubnu 1902 byl v Purkarci založen spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných "Vltavan". Roku 1985 byl Purkarec připojen k Hluboké nad Vltavou. Usnesením vlády ČSSR č. 221/78 ze dne 7. září 1978 a usnesením vlády ČSR č. 300/78 ze dne 18. října 1978 bylo rozhodnuto o vzedmutí hladiny Vltavy vodním dílem Hněvkovice – Kořensko pro potřeby plánované jaderné elektrárny Temelín. Realizace záměru měla za následek zánik sídel Jaroslavice, Buzkov (dříve Buskov), celého Purkarce na pravém břehu, velké části Purkarce na levém břehu, jediného mostu spojující oba břehy Purkarce (umožňoval přepravu pěších a jednosměrný průjezd osobních automobilů). Pamětihodnosti: raně gotický farní kostel svatého Jiří, v 19. století upravován - věž kostela v novorománském slohu byla postavena v roce 1879, před tím měl kostel zvonici dřevěnou. Peníze na stavbu zděné věže věnoval ve své závěti spořivý domkář Josef Svoboda z dnes již zaniklého domku Purkarec č. 13, který byl dokladem původní lidové architektury, stával na tzv. purkarecké Skále. / Poutní kaple svaté Rozálie v Rachačkách z roku 1682, přestavěna v letech 1881–1882 / Karlshaus - zřícenina hradu ze 14. století, hospoda č.p. 92, mohylník Na Kukli, mohylník Strážiště, usedlost čp. 30 a 34 / dvě kapličky směrem k Jeznici. V noci z 2. na 3. července 1944 byl u Purkarce vysazen paradesantní výsadek vyslaný během II. světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava. Byl organizován zpravodajským odborem exilového Ministerstva národní obrany a řazen byl do třetí vlny výsadků. Krycí název výsadku byl Operace Glucinium. Koncem srpna 1944 byl za pomoc parašutistům zatčen hajný Josef Rybák, dále jeho manželka Terezie a lesní dělník Vojtěch Ambrož - všichni tři v koncentračních táborech zahynuli. Osobnosti spojené s obcí: Josef Svoboda (†1847), zakladatel nadace Josefa Svobody / Karel Horký (1879–1965) / Josef Rybák (1889–1944) / Terezie Rybáková (1888–1945) / Vojtěch Ambrož (1906–1945) / Dům vedle kostela (Purkarec č. 17) patřil rodině význačného českého novináře a dramatika Karla Horkého (25. dubna 1879 - 2. března 1965). Německý název Burgholz.
Národní park Šumava je biosférická rezervace pod patronací UNESCO, má rozlohu 69030 ha a je největším národním parkem v České republice. Národní park Šumava spolu s německým národním parkem Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald) představují největší lesní komplex ve střední Evropě, často se o nich mluví jako o zelené střeše Evropy. V blízkosti Národního parku se nachází několik velkoplošných chráněných krajinných oblastí (CHKO). Tyto CHKO mají nižší stupeň ochrany než, který platí pro Národní park, nicméně se jich také týká omezení pro turisty na ochranu přírody. Národní park Bavorský les je prvním a zároveň nejstarším mezinárodně uznávaným přírodním parkem Německa. Rozkládá se na ploše 24.300 hektarů. Najdete zde 320 km výborně značených turistických cest, více než 200 km cyklistických stezek a 170 km běžkařských tras. To vše uprostřed nádherné přírody. Tento park se rozprostírá v srdci největšího zalesněného pohoří střední Evropy, uprostřed Bavorského lesa, na hranici České republiky a Německa, mezi Bavorskou Rudou a Finsterau. Vydejte se na průzkum přírodou. Ať už si chcete odpočinout nebo zasportovat. Využijte možnosti získat velké množství informací a poznatků týkajících se celé oblasti. Pro nic za nic nepatří Národní park Bavorský les mezi nejoblíbenější cíle pro pěší turisty, příznivce cyklistiky a ostatní návštěvníky. Při hledání ubytování na Šumavě máte možnost výběru z široké nabídky chat, penzionů, hotelů, ubytování v soukromí, chalup, apartmánů, apartmánových domů, horských chat, rekreačních středisek, ubytoven. K výbavě patří samozřejmě vlastní sociální zařícení, vybavená kuchyně, společenská místnost, zahrada s posezením, úschovna lyží a kol, parkoviště, vybavení pro rodiny s dětmi. Obvyklé je i připojení k netu wi-fi signálem. To vše při vzrůstajících cenách energií a inflace za několik let nezměněné ceny a tedy velmi levně. Počasí sledujte na šumavských webových kamerách, stav upravenosti běžeckých tras na Bílé stopě, novinky z regionu poslouchejte na Rock Radiu Šumava, Kiss Jižní Čechy.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Plul tiše po nebes modré báni šedý mráček, pohltil skvělou desku měsíce, překazil bujnou hru jeho rozdováděných paprsků, vrhl temný stín na bílé omítěné zdi, na střechy stavení, na sad, palouk i hladinu rybníčku...
Dívka se obrátila a odběhla do své komůrky.
Asi pět dní po právě vylíčené noční schůzi v sadě Potužákově kráčela zrána Apolena, přicházejíc od Pašic, po úzké hrázi, jež dělí rybník Zlivský, čili jak mu ve Zlivi říkají, Horní, od Bezdrevi, pod samou Zliví. Ač slunko se na ni nesmálo — v noci pršelo a bouřilo a po nebi dosud uháněly trhané, vlnité šedé mraky — ač oděna byla ve všední slátaninu, která, Bohu budiž žalováno! počínala nahražovati vkusný lidový kroj blatských žen a dívek, přece každý, kdo ji potkal, musil doznat, že i bez pestrých výšivek na zástěře, bez kvítkovaného živůtku, bez bělostných rukávů, bez zvláštního úboru hlavinky, pod jednoduchým červeně a černě kostkovaným šátkem, uvázaným pod bradou, byla neobyčejně hezké a švarné děvče. Nebylo člověka, ani mladého, ani starého, jemuž příznivý osud s ní potkati se dal, aby se za ní nebyl ohlédl. Avšak její zraky tu vpřed ubíhající, onde k zemi se upírající, jedva o koho zavadily; šinula se zajisté vpřed spěšnými kroky, pohroužená ve své myšlenky, nevšímajíc si ani Zlivského rybníku, jehož hladina, silným větrem zmítaná a rozvlněná, vroubená širokou stuhou zeleného, neustále se pohybujícího a ševelícího rákosí, se rozbíhala vlevo od ní, k severu, ani vpravo Bezdrevi, která jen úzkým hrdlem svým omývá jižní svah hráze, načež se rozstoupá, rozšiřuje v ohromnou šedou rozlitinu, ubíhající k jihu do nedozírných, mlhavých dálav, lemována k západu klikatě sbíhající hrází, nízkým vrbím porostlou, za níž se rozkládají močály rákosím a sítím porostlé, za těmito zelené louky, obilní lány a nízké borové remízy, vcelku na první pohled jednotvárný, rovný kraj, ale přece, blíže-li přihlédneš, plný barev a zvláštního půvabu;
k východní straně ční, téměř z vod vystupujíc, řada domků zlivských, v pozadí nízká pahorkatina, dále ostrov, zvaný Králičí vršek, jenž brání dalšímu rozhledu k Hluboké, pak pruhy černých, omšelých lesů, jež v dáli splývají s obzorem ...
Než, toho všeho, jak už praveno, Apolena sobě nevšímala; neviděla hloučky divokých kachen, plujících po Zlivském rybníku, ani lysek, ani dvojici skvostných roháčů, potápějících se, lovících drobné rybky, nesledovala očima bílých racků, kroužících nad vodami Bezdrevi, hlučně povykujících, ni přemetů nádherně se vznášejících čejek. Přešla hráz i můstek přes potok, vylévající se kalným proudem ze Zlivského rybníka, zahnula vpravo, přeběhla železniční trať, vedoucí podle samé Bezdrevi, a zahýbala už do vsi, když pojednou se potkala s mladým člověkem, oděným v zánovnou uniformu železničních zřízenců.
„Aj hleďme!" zvolal, zočiv ji a stanuv, „potom že nemám štěstí! Ubírám se na dovolenou a první rodačkou, kterou potkávám, jsi zrovna ty... jste zrovna vy" — opravil se — „Pánbůh vás poslal, Apoleno! Koukám na vás už hezkou chvíli, věděl jsem, že vás znám, ale kdo by vás hned poznal, když vás dva roky nespatřil? Tenkrát jste byla hubené, vytáhlé hůdě, a v takovou švarnou dívčinu jste vyrostla! Pozdrav vás Bůh, má zlatá!"
Podívala se na něj, jak tu stál před ní, pěkně urostlý, růžový v obličeji, modré oči jen mu hrály, tmavorusé knírky, do ostrých hrotů zakroucené, dodávaly mu výraz sebevědomé kurážnosti; nicméně se nepodobalo, že by byl působil na ni uchvacujícím dojmem, neboť nedotkla se podávané jí ruky, ba, čílko se zakabonilo a uhnout se hleděla.
„Já vás neznám," odsekla krátce.
„Ale, ale, má panenko — není možná, abyste mne nepoznávala ! Já jsem se přece tolik nezměnil z těch dvou let, co jsme se neviděli... Víte, tenkrát o pouti v Selci!"
„Já vás jistě neznám," opakovala.
„I dobře mě znáte, jen pamatovat se nechcete! Vždyť jste ze mne oči nespouštěla, když jsem byl u vás na návštěvě ve vojenském mundúru, s šavlenkou po boku! Ovšem, tenkrát jste byla malá ještě. Přece nebudete povídat, že neznáte Ferdu Krušnejch? — Co?"
Uchopil ji za ruku, která držela řilec.
„A — pravda — vy jste Ferda Krušnejch," odpověděla. „Teď se pamatuju. Pozdrav vás Pánbůh taky..."
„Nu, tak vidíte! Už mi nepopřete, že bychom nebyli staří známí."
Přesto bylo zjevno, že obnovení staré známosti jí nezpůsobilo přílišné radosti; ještě méně se vůčihledě potěšila, když se jí tázal, kam jde, a nevyčkav ani odpovědi, jedním dechem se jí nabízel, že ji doprovodí, že počká, až si vyřídí svoje záležitosti, a že pak s ní půjde až do Plástovic.
„Vy se mnou jít nemůžete,"pravila, „nedočkal byste se mám tu mnoho obchůzek..."
„Aj! To by tak bylo! Třeba do večera počkám. Máte to marné, už se mne nezbavíte, moje růžičko! Vždyť jsme staří známí, tak říkajíc příbuzní. Což mi nestál kmotrem váš pantáta! Sluší se, abych ho navštívil..."
„První cesta je přece k rodičům," vpadla mu do řeči; „přijďte k nám zítra... kdykoli... budete vítán..."
„Proč mě odháníte? Sám Pánbůh mi vás přivedl do cesty. S vámi půjdu, budu vám povídat, aby vám nebylo smutno samotné."
„Děkuju vám za dobrou vůli, ale mně smutno není nikdy. Až si tu své věci vyřídím, dám se do Zbudova k bábě. Možná že tam pobudu do večera, možná taky až do rána. Přijďte k nám zítra, chcete-li navštívit tátu."