Šumava: třeboňsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
Rybník Rožmberk vybudoval v letech 1584–90 proslulý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan. Jde o největší český rybník (jeho rozloha je 648 ha), a tak je také někdy nazýván „Jihočeským mořem“. Rožmberk je rozlohou největší rybník nejen v Jihočeském kraji a v České republice, ale i na celém světě. Stavbu provádělo 800 lidí, kteří přemístili 750 000 m? zeminy. Nutnost stavby tohoto vodního díla také podpořila velká povodeň, která 20. 8. 1544 z jihu Čech dorazila až do Prahy. Za třicetileté války chtěl Karel Bonaventura Buquoy, císařský velitel, hráz prokopat a zaplavit stavovské vojsko, které leželo u Soběslavi. Jen hlídka, kterou zde držel majitel třeboňského panství Petr ze Švamberka, zabránila katastrofě. Přesto během dlouhé války rybník zpustl a byl obnoven až za několik desetiletí. Jeho hráz je dlouhá 2430 m, až 10 m vysoká a u paty 55 m široká. Šířka koruny je 11 m, porostlá 150 až 400 let starými duby. Rybník měl původně rozlohu asi 1060 ha, zaplavoval louky až na okraji Třeboně. Voda se končila přibližně pod Starou Hlínou severně od dnešní silnice E 551 a v západní části rybníka sahala voda na Mokrých loukách zálivem několik set metrů od obchvatu Třeboně (třeboňské dálničky na Brno a Vídeň) směrem k severu, až k Třeboňským historickým roubeným seníkům. Protože ale rybám se daří spíše v mělkých vodách, tak bylo rozhodnuto hladinu snížit. Niveleta hráze kolísá od 429,4 m n. m. po 432,1 m n. m. Povodňové vody Lužnice odvádí důmyslná Nová řeka. Stavbu Rožmberka plánoval již Štěpánek Netolický, ale bál se množství vody z povodí Lužnice. Jeho nástupce Jakub Krčín rybník realizoval a současně vybudoval Novou řeku, která se na tzv. rozvodí odděluje od Lužnice a odvádí část vody z povodí Lužnice do povodí Nežárky a chrání tak rybník Rožmberk před velkou vodou. Lužnice ale není jedinou zdrojnicí tohoto rybníka. Kromě ní do Rožmberka vtéká potok od rybníka Hodějovského a Nového u Smitky na severovýchodě. Dále jsou to dva přítoky z rybníku rybníku Vítek, Prostřední stoka přitékající z Mokrých luk u Třeboně a přívod ze Zlaté stoky, který má hlavní význam při výlovech. Pod hrází se nachází na výtoku řeky Lužnice od roku 1922 malá vodní elektrárna se dvěma Francisovými turbínami o výkonu 260 kW. Elektrárna je unikátní svojí polohou u nádrže jejímž cílem je chov ryb. Hlavní výpust rybníka byla postavena inženýrem Jindřichem Šimanem mezi lety 1916 – 1918 v místě původní Krčínovy výpusti, nazývané Hluboká. Jedná se o betonový monolit ve tvaru podkovy obložený lícovanými kamennými kvádry. Z nich jsou také vyzděny dvě odtokové štoly (160 x 220 cm). Jsou hrazeny litinovými lopatami pohybující se pomocí elektromotorem nebo mechanicky. Jsou zde dvě česlové stěny bránící úniku ryb. Vedlejší výpust Adolfka se nachází na začátku poslední třetiny hráze. Roku 1870 nahradila původní výpust zvanou Potěšilka (podle stoky Potěšilka, která z ní vychází a napájí řadu rybníků). Zůstalo zde původní dřevěného potrubí (čtyři trouby o rozměrech 30 × 60 cm) opatřené betonovým zhlavím kryté dřevěnými lopatami. První velká oprava proběhla roku 1936. Při poslední opravě (2004 - 2005) Krčínovo dřevěné potrubí zmizelo. Ačkoli bylo po více jak 400 letech stále v dobrém stavu. Bezpečnostní přeliv rybníka se nachází pod nejvýchodnější částí hráze. Přeliv rozptyluje a odvádí povodeň pod hráz rybníka a dál do Lužnice. Šířka vlastního přelivu je 56,5 m. Dále je v hrázi uložené potrubí pro zásobování sádek u Rožmberské bašty. Je možné odebírat vodu nejen z rybníka, ale i ze Zlaté stoky. Opevnění hráze na vnitřní straně tvořené dubovými piloty, kulatinou a haluzemi jedlí a smrků, bylo neustále opravováno a vyměňováno. Za Schwarzenbergů bylo nahrazeno tarasem z kamene. Tento taras je víc jak tři sta let starý. Stavba rybníka Rožmberk způsobila nejen zaplavení bývalé tvrze (nacházela se v prostoru dnešní hráze rybníka Vítek) u Staré Hlíny, ale také Moravské cesty z Třeboně do Jindřichova Hradce. Objem zadržované vody je přibližně 6,2 mil. m3. A o tom, že je hráz postavena opravdu důkladně, svědčí i důkaz z doby nedávné – při povodních v roce 2002 Rožmberk zachytil desetinásobek (asi 70–75 mil. m3) svého objemu, rozlil se na plochu 2300 ha, ale uchránil povodí Lužnice od větších škod. Těleso hráze vyvázlo bez poškození, zle poničen byl bezpečnostní přeliv mimo hráz. Dá se tedy mluvit spíše o přehradní nádrži než o rybníku. Odhadovaný kulminační přítok 700 m3s-1 byl rybníkem transformován na maximální odtok 270 m3s-1. Výška přepadu na bezpečnostním přelivu dosahovala téměř tří metrů. Zatopená plocha tehdy byla 2300 ha. Na východě se hladina dotýkala rybníku Ženich, na západě se propojila s Kaňovem a na jihu voda sahala na dohled od Zlaté stoky pod Opatovickým rybníkem. Zaplavila přitom část Třeboně mezi centrem města a čtvrtí Kopeček pod Kotěrovou vodárnou kolem železniční zastávky Třeboň - lázně a hasičské zbrojnice. Kompletně byla zatopena i třeboňská Mokrá luka s historickými seníky, známými i z filmu "Pyšná princezna". Při povodni roku 1890 zadržoval Rožmberk asi 50 milionů m? vody. Další povodeň následovala roku 2006. Vody bylo méně, ale přesto na Lužnici napáchala velké škody. Na Rožmberku se objevily v hrázi i trhliny, které byly opraveny. Aby povozy nemusely objíždět Rožmberk přes Lomnici nad Lužnicí, nechal Krčín postavit roku 1594 most z dřevěné kulatiny dlouhý 902 m přes zátoku mezi Starou a Novou Hlínou a později (1604) ještě jeden jižněji v ústí tehdejší Lužnice do Rožmberka. Roku 1659 byl tento most nahrazen pevnějším na dubových pilotách. Při povodni roku 1670 se most doslova položil na stranu. Mosty byly poškozovány každou větší povodní. Roku 1741 za První slezské války se k Třeboni obsazené francouzským vojskem blížili Rakušané. Francouzský velitel přikázal oba mosty strhnout. Teprve v letech na konci 18. století dali Schwarzenberkové postavit dva nové kamenné mosty o 5 a 12 polích. Než byla přetrasována silnice E 551, sloužily oba až do roku 1988 silniční dopravě, dnes pro pěší a cyklisty. Kratší most přes rybník Vítek má pět oblouků z kamenných kvádrů a pochází z roku 1781. Druhý má dvanáct oblouků a je na něm pamětní deska s letopočtem 1799. Oba mosty nejspíše projektoval inženýr Rosenauer. Ten byl ve službách Schwarzenbergů a vyprojektoval i Schwarzenberský kanál. Pětiobloukový most byl silně poškozen za povodní 2002. Ale podařilo se ho opravit a od roku 2004 byl znovu zpřístupněn. Tento most si oblíbili filmaři. Natáčely se zde pohádky Byl jednou jeden král a Z pekla štěstí. Rybník Rožmberk se loví poslední léta každý rok na podzim, zpravidla o víkendu, a tento slavnostní výlov bývá nejvíce navštěvovaným výlovem Česka. Protože se nesmí kvůli Lužnici hnojit a přikrmovat, bývá úlovek jen asi 150 tun ryb. Z větší části kapra. Na tradiční výlov vždy přijíždí desetitisíce lidí a je pro ně připravený bohatý kulturní program. Na výlov tohoto velikána se dostavují i turisté ze zahraničí. V roce 1925 se výlovu účastnil i tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk s tehdy úřadujícím předsedou vlády Antonínem Švehlou. Kolem rybníka vede Naučná stezka Rožmberk.
Mohutnější rozvoj a kolonizace území Šumavy a jejího hvozdu nastal až tempo po roce 1550, kdy jsou zakládány nebo obnovovány i sklárny a hutě na severním okraji hvozdu. Třicetiletá válka však kolonizaci opět na dlouhou dobu zastavuje, stejně jako dříve husitské nepokoje. Po válce osídlování postupuje dále, v oblasti Horní Plané až k rakouské hranici, v oblasti Železnorudska k hranici bavorské. Centrální Šumava je však převážně nepřístupná a pokrytá souvislými lesy. Po roce 1700 pokračuje majetkové drobení původně královského hvozdu a s ním spojená kolonizace. Neosídlen zůstává jen pohraniční hvozd až po Modravu a Kvildu, rovněž celý hraniční hřeben. Někteří majitelé větších panství se kolonizaci regulovat. Do roku 1800 již vznikají dnes všechna známá sídla, která přetrvala až do dnešní doby. Řada zanikla po 2. světové válce po odsunu německého obyvatelstva a vzniku pohraničního pásma. Teprve v této době dochází k masivnímu odlesňování a vzniká typický „šumavský“ dům, ovlivněný bavorským domem alpského původu a středočeským roubeným domem. Nové vsi a osady vznikají ještě do roku 1850. Z tohoto období se zachovalo větší množství staveb lidové architektury, ze kterých můžeme projektovat principy zažitého venkovského stavebního stylu Šumavy. Současné stáří těchto objektů se pohybuje v maximech kolem 300 let. V prostoru centrální Šumavy v tomto období také vznikala hlavní cestní síť a členění pozemků. Při objevování historie využijte možností ubytování na Šumavě, které zahrnuje velký výběr z různých typů ubytovacích zařízení od rodinných domků, pronájmu celých chat přes menší i větší penziony až po velké hotely. Vhodný hotel, chatu a chalupu, penzion, zámek, kemp naleznete podle potřeb na samotách v přírodě nebo blíže k civilizaci v jednotlivých šumavských obcích či větších městech. O stavu běžeckých stop informuje Bílá stopa, o počasí na Šumavě se můžete informovat na netu prostřednictvím sítě web kamer. Na Šumavě si můžete poslechnout místní rádio Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy, navštívit místa, kde pašoval zboží a převáděl osoby Král Šumavy, nebo místa z románů spisovatele Šumavy Karla Klostermanna. Oblíbeným místem tohoto autora byl vrch Javorník na Šumavě.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Kdo je tu?" ptal se dušným hlasem.
„Nu, kdo by tu byl ?" ozval se šeptem hlas Vojtův. „Já jsem to, ty hloupý! Lež a nehýbej sebou. Sedlák přichází; možná, že sem vejde. Až ulehne, půjdeme na sad a já ti povím..."
S tím zmizel, odplíživ se k svému lůžku, leza po čtyřech. Václav nezaslechl nejmenšího šelestu.
Ticho. Jen koně chrupali seno, frkali, a přešlapovali a mouchy bzučely. Uběhlo několik minut, jež Václavovi se zdály bez konce dlouhými. Pak hoch zaslechl zvuk šouravých kroků po kamenné dlažbě před maštalí a dvéře do ní vedoucí se otevřely. Proud světla z rozžaté lucerny vnikl a Václav spatřil svého otce, an stoje na prahu a pozvedaje lucernu se rozhlížel po maštali. Shledav všecko v pořádku a přesvědčiv se, že jak syn, tak i pacholek a hříbek leží na svých postelích, vyšel zase a zavřel za sebou dveře do maštale.
Po pěti minutách Vojta byl zase u Václava.
„Pojď teď," zašeptal mu na ucho; „dvéře do světnice cvakly už před hodnou chvílí a sedlák už dozajista ulehl."
„Bojím se... kdyby nás přistihl..."
„Tys hloupý! Když ti povídám, že ulehl! Já slyším všecko, na to můžeš spoléhat! Apolena je jiný kos než ty, ta vyklouzla už před chvílí z domu a bude už asi v sadě. Ta měla být mužským a tobě patří zástěra."
„Jakpak ses tam dostal? Dveřmis nevešel..."
„Klíčovou derou do komory na trávu jsem vklouzl, ty bačkoro jedna!" odpověděl Vojta, směje se zticha, ale posupně.
„Dej pokoj..."
„Nu, nevěř, nechceš-li, a pojď, ale pěkně zticha, abys nevzbudil celý dům! Dej se komorou na trávu, už jsem ti ji pootevřel do dvora, abys byl hned za rohem u dvířek do sadu a zbytečně se mnoho neukazoval."
Václav vjel do režných kalhot visících na hambálku a vydal se do komory, do níž vedla dvířka bezprostředně podle jeho lůžka; z komory vyšel na dvůr, přeběhl podle zdi asi tři kroky a zahnul vlevo za roh, jejž tvořila konírna s malou uličkou mezi touto a malým kouskem levého křídla kravínu, jenž svým průčelím byl obrácen proti vratům statku; ulička tato, jedva tři kroky široká a deset kroků dlouhá, byla uzavřena laťovými dvířky, vedoucími do sadu dosti rozložitého, zděnou hradbou obehnaného; za ním rozkládaly se polní lány. Tato dvířka Václav otevřel a octnul se v sadě.