Šumava: špičácko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Nedaleko vrcholu Svarohu (1333 m n. m.) a jezerní stěny Černého jezera u hranice s Německem kdysi stávala tzv. Juránkova chata. Někdejší slávu této oblíbené chaty zde dnes však připomínají pouze ruiny a pamětní informační tabule. Juránkovu chatu postavil v roce 1922 plzeňský Ski klub na hraničním hřebeni jako malý srub pojmenovaný po propagátorovi lyžování Arne Juránkovi. Stála v nadmořské výšce 1330 m a byla tak nevýše položeným ubytovacím zařízením v zemi. Srub sloužil k odpočinku lyžařů a turistů. Byl přístupný po tzv. Arnově stezce vedoucí od hory Špičák nad jezerní stěnu Černého jezera a nacházel se na důležité křižovatce turistických tras. V přízemí této chaty byla místnost o rozměrech 4 x 5 m a v podkroví se nacházely palandy pro 10 osob. Chata zde vydržela však jen 9 let. 22. prosince 1931 celá shořela. Místo něj vyrostla díky lásce turistů a členů Ski klubu Norberta Langa a projektanta a stavitele chaty ing. O. Prokopa na tehdejší poměry přepychová chata a byla otevřena jen 10 měsíců od vyhoření 28. října 1932. Tentokrát to byla důmyslně postavená třípatrová dřevěná budova se zděným základem. Přízemí sloužilo jako úschovna lyží, kuchyně a byla zde také ústřední horkovzdušná pec. V 1. patře byla velká restaurační místnost. Ve 2. patře byla noclehárna se 40 lůžky a poslední patro sloužilo jako zázemí pro nájemce chaty. Schodiště bylo vnější a umístěné v zadní části chaty. Chata však byla za 2. světové války používána německou armádou a v roce 1945 byla vyhozena do povětří. Stála tedy jen 13 let. Norbert Lang to však nevzdal a jeho zásluhou byla po válce postavena již třetí chata. Byla otevřena 23. prosince 1945. Projektantem byl opět ing. Prokop a Dr. Neckář. Tentokrát to byla jen nízká patrová budova. Chata ale neměla štěstí ani potřetí. Za necelé tři roky byla nástupem komunismu celá oblast na několik desítek let uzavřena a chata byla využívána jednotkou Pohraniční stráže a postupem času chátrala. Chata byla nakonec zničena a stavební součásti odcizeny. Dnes chatu připomíná pouze pamětní tabule. V okolí se na svahu dokonce konaly lyžařské závody – 1. velká sjezdová cena Šumavy (1935). Místem probíhá 15 km dlouhá hraniční hřebenovka na Velký Ostrý, Svaroh a Velký Kokrháč, která nabízí nádherné výhledy, ale je přístupná pouze z Bavorska. Tato celá oblast je dnes chráněna, a je tak pro turisty uzavřena. Místo, kde chata stávala, není z české strany cestou, kde kdysi vedla Arnova stezka, vede skrz Národní přírodní rezervaci Černé a Čertovo jezero. K chatě vede ale i několik dalších cest z české strany, které NPR Černé a Čertovo jezero neprochází. Jedna z cest vede od rozcestí na Statečku a na tuto cestu se napojuje další cesta vedoucí od asfaltky mezi Černým jezerem a Bílou strží. Nejlepší ovšem je použít turistickou trasu LO5 vedoucí od německého Scheibenu. Arnošt Arno Juránek (1878– 1944) byl propagátor lyžování na Šumavě. Arnošt pocházel ze šesti dětí, čtyř chlapců a dvou dcer. Jeho otec Amošt Juránek byl dvorním radou a majitelem továrny na výrobu mědikoveckých strojních komponent v Plzni - měděného potrubí, kotlů a různých konstrukčních dílů potřebných k výrobě piva. Jeho matka Barbora (Betty) Juránková se po smrti svého prvního manžela Arnošta Juránka vdává ve svých 43 letech (19.07.1898) za ovdovělého padesátiletého spisovatele Karla Klostermanna. Její nejstarší syn Arnošt Juránek se tak stává nevlastním synem spisovatele. Mezi oběma muži nepanoval nikdy příliš dobrý vztah, ovšem s výchovou svého syna Arnošta měla problém i jeho matka Barbora... Juránek se angažoval v čele plzeňského Ski klubu, který na hraničním hřebeni mezi Svarohem a Jezerní stěnou nechal postavit podezděnou chatu ve výšce 1330 metrů, tzv. Juránkovu chatu. Ta lehla popelem roku 1931, ale členové Ski klubu v čele s Norbertem Langem, Arnou Juránkem a majitelem stavební firmy Otakarem Prokopem otevřeli novou a lepší chatu s ústředním topením, moderní kuchyní a jídelnou. Ve 2. a 3. patře byly noclehárny pro padesát osob. Juránkova chata byla přístupná po tzv. Juránkově stezce, která vedla z hory Špičák nad Jezerní stěnou Černého jezera. Na místě Juránkovy chaty je umístěna pamětní informační tabule, která připomíná slavnou historii chaty. Propagátor lyžování Arno popisuje, jak krásný byl sjezd Špičáku: „Při sjezdu do údolí jsme získali zkušenosti v použití hole k brždění a otáčení. Brzy pak jsem odložil dlouhou hůl a opatřil si dvě krátké a kamarádi mě proto nazývali bláznem. Tehdá uměl jsem již přívratné oblouky, ale kristiánka byla mi nedostupnou. Telemark naučil jsem se od Skivereinu. To už jsem se odvažoval na záludnou Jezerní stěnu, k jejímuž plateau jsem také objevil stezku.“ Po tragické smrti byl Arno Juránek zpopelněn a jeho popel byl rozptýlen ve vodách Černého jezera.
Dnešní Bavorský les se rozprostírá v nadmořské výšce mezi 300 - 1.456 m na území o rozloze cca. 5.000 km2. Zvedá se nad levým břehem Dunaje od Regensburgu, Deggendorfu a táhne se až k Pasovu. Více než 70 vrcholů dosahují nadmořské výšky 1000 m n. m. Typickou a velkou oblast Bavorského lesa tvoří náhorní plošiny, slatě, močály, romantická údolí a horská jezera. Na svazích pohoří rostou horské smíšené lesy se zbytky pralesa. Ve vyšších polohách se táhnou rozsáhlé smrkové porosty. Nejvyšší a nejnavštěvovanější horou Bavorského lesa je Velký Javor (1456 m n. m.) - jeho vrchol tvoří čtyři skály - Grosser Arber, Bernstein, Richard Wagner-Spitze a Ostspitze. Je dosažitelný kabinovou lanovkou nebo pěšky a nabízí rozhled do všech světových stran. Další zajímavou horou je nápadný dvojvrchol Ostrého, který dosahuje 1293 m n.m. a nachází se na státní hranici s Německem. Podle siluety byl také nazýván "Prsa Matky Boží". Vyšším vrcholem Velký Ostrý prochází státní hranice. Stojí zde kříž a na bavorské straně turistická chata z roku 1897. Nižší vrchol Malý Ostrý 1266 m n. m. leží na bavorské straně. Druhý nejvyšší vrchol národního parku Bavorský les je Luzný 1373 m n. m., typický svým holým temenem tvořeným žulovou sutí a vrcholovým křížem. Leží necelý jeden kilometr od státní hranice na bavorském území. Příroda je na bavorské straně chráněna Národním parkem Bavorský les, který má třetinu rozlohy Národního parku Šumava a s nímž tvoří jeden unikátní celek. Pro pohodlné poznávání Šumavy, lyžování, cykloturistiku, pěší turistiku, běžecké lyžování (Bílá stopa), houbaření, in-line, sjíždění řek využijte široké nabídky pohodlného levného ubytování. Například využijte ubytování v soukromí, rodinný penzion, pronájem chaty, chalupy či apartmánu. V nabídce jsou také hotely, hotelové komplexy, horské chaty. Většina ubytování je uzpůsobena pro rodiny s dětmi, pro sportovce a jejich vybavení a velmi často i pro milovníky domácích zvířat, kteří cestují se svými majiteli.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Na lících všech posluchačů bylo lze čisti hrůzu, kterou způsobilo v jich duších toto vypravování. Tu a tam padlo dušené slovo; jinak bylo ticho, jedva kdo přecházeli se osmělil. Apolena seděla schoulena na klubíčko, s vytřeštěnýma očima, jedva dýchajíc.
„A ten, co takovou věc udělal?" ozvala se hospodyně; „můj Bože, jsou to lidé na světě! — Že se nebál božího trestu! Naházet do pece lidských kostí!"
„Nu vjidíš, ty má zlatá!" odvětila bába. „Člověk by nevěřil, že by se člověk našel, kerej by se na to vopovážil! Vodpusť mu Pánbůh hřích a vjinu, ale špatně ten člověk skončil. Brali z něho hrůzu takovou, že tu nevydržel; tak potom vodešel do světa a jednou sem přišlo z daleký ciziny ňáký lejstro na vobec, že ňákým nechčestím bjídnej konec vzal. Ale ty kosti odpočívají v svatým pokoji, zasypali je hlinou, prsti navezli a boží objilíčko nad nima roste každým rokem. — A roste taky nad třema kostrama, co je jinde vykopali a zase v zem uložili. Tři kostry velkejch Udí, pravejch obrů, přes sáh dlouhejch. Nejspíš to byli ňácí vojáci, protože se našly eště zbytky modrýho mundúru a mosazný záponky. Kdo vjí, jak a kdy přišli vo život. Ale to se vjí, že krve moc teklo na Blatech a člověk by řek, že pro tu prolitou krev samo slunce tak krvavě vycházívá a zapadává a mlhy do krvavá zbarvuje a váží vodu krvavou. Třeba vzpomenout při modlení na všecky ty zemřelý neznámý, na něž nikdo nevzpomíná, a prosit Boha všemohoucího, aby je vzal na svou milost a dal jim lehký odpočinutí; a potom, aby tý krve už bylo dost a žádná už se neprolila na Blatech a na našich lánech..."
Apolena se schoulila ještě více, všecka krev jí prchla z líček, vytřeštěné oči obrátily se v sloup. Zaběhlyť myšlenky od slov bábiných k černým, klikatě se vinoucím vodám Soudného potoka, nedaleko jehož břehu prodlely nad bezduchým tělem lidského syna, ležícího tam v hluché, němé stepi. Vlasy měl spečené, černající krví, ustláno měl v zelené trávě a mlhy ho přikryly šedým, lehkým, a přece neprostupným rouchem svým! Krve teklo dost už na svobodných Blatech, krve hříšné i krve nevinné — děla bába — znovu dnes tam prolita byla!...
Hrůza lomcovala tělem dívčiným... A jak těkavé myšlenky, šklebícím se děsem jaty a odvlečeny, zapuzeny, do širých Blat uletěly, viděly tam stáda nečistých vepřů, ani odevšad se přiháněli k zabitému člověku... I započnou příšerný kvas, rozvlekou mrtvé tělo, na strašné cáry je rozederou jako před lety onoho starého žebráka, jejž náhlá smrt překvapila na cestě z Plástovic do Zbudova a z něhož se pak našly pouze kusy bídného oděvu a potroušené ohryzené kosti... Ráno, jak prvý zákmit dne se rozlije nad Blaty, zakrouží nad místem hrůzy davy černých havranů, zakrákorají mu píseň pohřební, zachechtají se posupně bílí rackové, slétnuvší se odevšad od širých hladin rybničních, zakvílí nad rozsápaným pestré, cho-cholaté čejky...
Mluvili vůkol ní, neslyšela; toliko zvěstem vracejících se myšlenek naslouchala. Tu bába zpozorovala, jak všecka se změnila v obličeji, jak se choulila a chvěla.
„Co je ti, dítě?" tázala se, sama všecka polekána.
Apolena nemohla odpověděli; jí bylo, jako by železná ruka hrdlo svírala; jen její ruce se křečovitě spínaly.
„Bojí se — není divu, mámo!" ozval se syn hospodář; „povídáte tak strašné věci, že mne sama hrůza obchází. Na vás vždycky jako by něco hrozného lehlo, kdykoli vídáte mlhy na Blatech. Během časů všude se udály hrozné věci, nejen u nás..."
Vtom vešel drobný človíček, všecky zraky se k němu obrátily. Znali ho všickni; byl to krejčí Mejstřík ze Selce, živý přebíhající deník pro Blatsko a okolí. Pracoval málo, zato mnoho chodil ze vsi do vsi, ze statku do statku, roznášeje svoje zprávy, obsahující vše, co viděl a o čem slyšel; dosti zhusta jej uváděla v omyl ovšem také bujná jeho fantazie, jejíž přeludy bral za pravdu, začež lidé střízlivých názorů jej viní-vali ze lži a z přehánění; vcelku však jej všude rádi vídali a on dobře se míval, tím lépe, že věci rozuměje obyčejně přicházel v čas obědu, svačiny nebo večeře.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" pozdravil; „chčasnej dobrej večer všem!"
»Navěky, amen! Dejž to Pánbůh!" odpovídali mu zevšad, a již ho zvala hospodyně, aby usedl. On pak se drahnou chvíli z místa nehýbal, funěl a frkal, jako by byl právě jen s největší námahou ušel smrti udušením; pak vyňal z kapsy zmačkaný modrý šátek a utíral si pot a vodu s čela, vlasů, knírů a kabátu.
„Tak jsem zrovna letěl/' promluvil pak, „jen abych vám tu novinu přinesl. A zle je venku, na krok nevidět a hustě přitom mží. Z Plástovic přicházím rovnou nohou — Pánbůh bud pochválen za to, že mě chránil! To mi věřte, na krok se odchýlit z cesty, a byl bych zabloudil..."
„Nu, a co se stalo v Plástovicích?" tázal se sedlák.
„Co se stalo ? — Stalo se! — Šeredná věc je, co se stalo! Tak si pomyslete..."
Vtom spatřil a poznal Apolenu, hledící naň vytřeštěnými zraky, v nichž se zrcadlilo největší zděšení. Zarazil se a odmlčel.
„Pověz, pověz!" dorážel naň sedlák.
„Nu — namouduši, tuhle holka se lekne a bába taky — ale co plátno ? Dovědět se to musíte, tak to povím, jak je to. Ale není třeba se lekat přemoc, ta kaše se nesní za tak horka. Musí v tom být mýlka..."
„Tak co je? Co?"
„Inu, co je! Uslyšíte. Tak tedy, už se smrákalo, jdu ze Zlivi — byl jsem tam u Blahů — a přijdu tamhle pod Překážkou k prvnímu mostu, jak se jde k Vomáčce, a najednou potkám četníka. Vedl někoho, nepoznal jsem pro tmu hned, kdo to byl. Myslím si: ňáký syčák nebo cikán — ale ne!... kouknu, na mou duši, byl to Váša Potužákojic!"
Nastalo ohromné zděšení. Bába sklesla na kolena, rukama zalomila. Apolena se chytila oběma rukama stolu, sedlák přiskočil, zadržel ji, aby nespadla; selka pak se dala do křiku a pláče a „Ježíši! Maria! Josefe! — četník že ho ved! — Není možná, dyť ten chlapec nic neudělal!..."