popis objektu:
Vlasta Kálalová - Di Lottiová (26.října 1896, Bernartice – 15.února 1971, Písek) byla česká lékařka působící v Orientu, která se specializovala na tropické nemoci a entomologii. Působila v Bagdádu a léčila i členy královské rodiny. V Bagdádu působila v letech 1925 - 1933. Naplnila svůj studentský sen - založila a téměř sedm let vedla nemocnici v Bagdádu. Přispěla k výzkumu tropických nemocí a rozšířila rovněž sbírku Národního muzea o vzácné exempláře exotického hmyzu. Vlasta Kálalová byla za první republiky známá nejen v lékařských kruzích ovšem po válce se nad ní zavřela voda. Znovu ji připomněla až spisovatelka Ilona Borská, která napsala román o jejím strhujícím životě plném obětavosti, ale poznamenaném i velkou osobní tragédií. Pod názvem „Doktorka z domu Trubačů“ vyšel roku 1978, tedy sedm let po lékařčině smrti. Pro mimořádný zájem byl vydán ještě pětkrát. V rámci socialistické literatury bylo čtení o mladé Češce, jež se rozhodla otevřít si lékařskou praxi v dalekém Iráku, výjimečným zážitkem. Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v jihočeských Bernarticích do učitelské rodiny. Už jako mladá dívka zjistila, že jí naprosto nedělají problémy jazyky. Když začala studovat v Praze medicínu, uměla už anglicky, francouzsky, rusky, italsky, španělsky, německy a turecky. Po jedné přednášce profesora Jaroslava Hlavy o exotické parazitologii se v hlavě mladé medičky zrodil plán. Významný český patolog upozornil, že v Čechách neexistuje specializované pracoviště na exotické choroby, a tak se Kálalová, že po studiích tuto situaci změní a odcestuje sbírat lékařské zkušenosti do Orientu. Nebylo to zbrklé rozhodnutí ani romantická představa. Zapsala se do kurzů arabštiny a perštiny, předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila medicínské názvosloví, snažila se o arabském světě co nejvíce dozvědět z knih i od lidí, kteří tam pobývali. V nejparnějších dnech podnikala mnohakilometrové pochody, aby si otestovala, jak vydrží velká vedra. Rodiče z jejího rozhodnutí moc nadšeni nebyli, báli se o ni. Ale Vlasta trvala na svém. Lékařskou fakultu ukončila s vynikajícím prospěchem v roce 1922 a se specializací na chirurgii. Dva roky potom vykonávala potřebnou praxi v Čechách. Zároveň sháněla podporu pro svůj plán - založit v některé orientální zemi nemocnici, kde by čeští lékaři ošetřovali místní obyvatelstvo a přitom získávali znalosti o exotických chorobách. S rozvojem cestování totiž hrozilo, že se tyto nemoci mohou objevit i v srdci Evropy. Na tento projekt však byly třeba nemalé finanční prostředky. Kálalová se obrátila na několik institucí s žádostí o finanční podporu, ale neúspěšně. Velkou roli hrál fakt, že o peníze žádala žena. Pro splnění svého snu udělala mladá žena všechno. Studovala arabštinu a perštinu, předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila medicínské názvosloví. Jako přípravu na exotické podnebí podnikala v nejparnějších dnech mnohakilometrové pochody. Napsala několik bezvýsledných žádostí o půjčku a zdálo se, že její sen se uskutečnit nepodaří. Jednoho dne potkala doktorku Alici Masarykovou, zakladatelku Československého červeného kříže, prezidentovu dceru. Ta jí sjednala schůzku s T. G. Masarykem. Tehdy osmadvacetiletá lékařka vyprávěla o svých potížích se sháněním peněz a zmínila se i o tom, že má nějaké úspory. „Ty si schovejte, budete je potřebovat. Můj právní zástupce už má příkaz k úhradě výloh vaší cesty,“ prohlásil k jejímu velkému překvapení prezident. Postupně jí pro uskutečnění velkých plánů půjčil 244 tisíc korun, které během tří let dokázala do posledního haléře splatit. Ještě v roce 1924 mladá doktorka odcestovala do Cařihradu na kliniku Omara Paši. V roce 1924 odjela nejprve do Istanbulu. Dostala se na kliniku věhlasného gynekologa, který měl renomé po celém Orientu, věděla, že s jeho doporučením bude mít v arabském světě mnohem lepší pozici. Svou nemocnici se rozhodla v roce 1925 vybudovat v Iráku. V Bagdádu založila sanatorium neboli mustausaf s dvaceti lůžky a téměř sedm let ho úspěšně vedla. Operovala i velmi složité případy. Ukázalo se, že být ženou je vlastně výhoda. Muslimským pacientkám by totiž jejich muži nikdy nedovolili, aby je vyšetřoval lékař - muž. O propagaci se jí hned na počátku postaral otec jejího prvního pacienta - malého chlapce, kterého kopl kůň do obličeje. Dítě jí přinesli v hrozném stavu, uprostřed obličeje mu zela krvavá rána. Doktorka Kálalová ho zachránila, srovnala mu kůstky a udělala plastiku. Chlapcův otec byl prodavač a každému, kdo do jeho krámku zavítal, chlapce ukazoval a vyprávěl o šikovné doktorce. Osvědčila se i u těžkých porodů. Její renomé rostlo tak, že ji chtěl poznat i irácký vladař. Česká lékařka pak léčila i některé členy královské rodiny. Konečně došlo také na dávnou touhu přispět k výzkumu tropických nemocí. Pečlivě zabalené vzorky posílala Vlasta expres do Prahy. Její vědecké touhy se ale nezastavily na hranicích medicíny. Když se ozvalo Národní muzeum s prosbou o pomoc při rozšiřování sbírky exotického hmyzu, stala se lékařka také nadšenou entomoložkou a dokázala dokonce objevit několik nových druhů. Zoologickému oddělení Národního muzea v Praze poslala sbírku obsahující půl milionu exemplářů. V Bagdádu našla vedle řady vděčných pacientů i životního partnera. V roce 1927 se zde provdala za Itala Giorgia Di Lottiho, úředníka irácké správní služby. V následujícím roce se jim narodil syn Radbor a v roce 1931 dcera Drahomila Lydia. Vlasta, označovaná někdy za Alberta Schweitzera v sukních, byla ale natolik posedlá prací, že pohrdla mateřskou dovolenou a dala přednost nemocnici. Vražedné podnebí s sebou ale přineslo obávanou horečku dengue a Vlasta byla několik měsíců upoutána na lůžko. Roku 1932 se vrátila do Čech, kde se po několika letech uzdravila. „Zima 1931-32 mě upoutala téměř trvale na lůžko a nedalo se očekávat, že by můj zdravotní stav snesl další léta v horkém podnebí.“ Odjížděla nerada, k Iráku si vytvořila pevné pouto, mnoha lidem tu zachránila život, především dětem (tehdy tam umíralo každé třetí novorozeně v prvním roce života), měli ji tu velice rádi a vážili si jí. A odjíždělo se jí o to hůř, že za sebe nenašla náhradu, že nebyl založen „stálý československý ústav pro výzkum tropických chorob“. Po návratu do Československa v roce 1932 se nejprve potřebovala dát do pořádku. Plně se zotavila až po čtyřech letech. Organizovala kurzy pro dobrovolné zdravotní sestry a stala se vedoucí redaktorkou časopisu Zdraví lidu. Její manžel přijal československé občanství, fašistickou Itálii už nepovažoval za svou vlast. Okupaci nesla doktorka Kálalová Di Lottiová velmi těžce. Odjela z Prahy, s rodinou se usadila v rodném domě v Bernarticích a otevřela si tam ordinaci. Na jaře 1942 se toto městečko stalo útočištěm československých parašutistů, neboť dva instruktoři našich výsadkářů v Londýně, Rudolf Hrubec a Rudolf Krzák, pocházeli z Bernartic. Nacisté se o parašutistech dozvěděli a Bernarticím hrozil osud Lidic. Nakonec bylo zastřeleno „pouze“ 22 bernartických občanů. Lékařčině rodině se tehdy smrt vyhnula. Ale pouze dočasně. Přišla nakonec v posledních hodinách války. Ustupující jednotky SS zakročily 8. května 1945 v Bernarticích proti českým povstalcům a zastřelily 44 lidí, mezi nimi i manžela Kálalové a obě jejich děti. Giorgio Di Lotti se jako Ital mohl vyhnout popravě, ale před esesáky se označil za Čecha. Vlasta Kálalová, ležící zraněná v tratolišti krve vedle svých blízkých, unikla smrti pouze díky tomu, že ji Němci považovali za mrtvou. Zoufale se snažila s tou strašlivou tragédií vyrovnat. Už v nemocnici si umínila, že k sobě do Bernartic vezme několik válečných sirotků. Nejprve si přivedla polskou dívku, později slovenského mladíka, který tvrdil, že byl partyzánem. Její snaha vytvořit jakousi náhradní rodinu skončila fiaskem. Polka po několika měsících bez rozloučení odešla. Taktéž Slovák, kterému dokonce vystrojila svatbu, se k ní zachoval dost nevděčně a nelze vyloučit, že byl za války konfidentem gestapa. Nevyužité prostory ve svém domě pak osamělá lékařka nabídla místním jeslím. Děti z Bernartic i širokého okolí se k ní chodily učit jazyky. Když doktorka Vlasta Kálalová-Di Lottiová 15. února 1971 zemřela v písecké nemocnici, veřejnost o její existenci vlastně vůbec netušila. Proslulá lékařka se příliš nehodila do linie politických struktur tehdejšího státu, který ještě nezapomněl na její ostré vystoupení proti rozsudku smrti pro Miladu Horákovou. Kálalová intervenovala i za svého rodáka z Bernartic, parašutistu Rudolfa Krzáka, který byl jako příslušník „západního“ odboje komunisty uvězněn. O jedenadvacet let později byla Vlasta Kálalová in memoriam vyznamenána Řádem T. G. Masaryka.
