Šumava: špičácko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Šumava se rozkládá podél jihozápadní hranice Čech, a i když dosahuje značné nadmořské výšky na poměrně velké ploše, nepůsobí z české strany dojmem vysokého pohoří. Ostře se hory zvedají z pohledu sousedního Německa či Rakouska. Celé pohoří je protaženo ve směru severozápad – jihovýchod v délce 120 km, na jihovýchodě přechází v Novohradské hory a Novohradské podhůří, na severozápadě je Všerubskou vrchovinou oddělena od Českého lesa. Ačkoliv je Šumava až čtvrtým nejvyšším pohořím, má celkem 180 tisícovek, téměř polovinu všech v České republice! Příčinou je rozsáhlá, vysoko vyzdvižená klenba s mnoha zbytky zarovnaných povrchů a jen částečné porušení kernými pohyby. Nejvyšším vrcholem české strany je Plechý (1378 m n. m.). Směrem do vnitrozemí je Šumava lemována nižšími a více členitými hřbety Šumavského podhůří. Pohoří leží na státní hranici, za níž klesá zlomovými svahy do údolí přítoků Dunaje. Na německé straně, která se nazývá Bayerischer Wald (česky Bavorský les) jsou také nejvyšší vrcholy Šumavy vůbec – Grosser Arber (Velký Javor s 1 457 m n. m.) a Grosser Rachel (Velký Roklan s 1 453 m n. m.) . Centrální, nejvyšší část Šumavy tvoří NP Šumava, okrajové ochranné pásmo spadá z velké části do CHKO Šumava. Z důvodů ochrany přírody je část tisícimetrových vrcholů nepřístupných (I. zóna Národního parku Šumava, Klidová území), další část tisícovek leží bohužel ve Vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Šumava je ideálním místem pro Vaši rodinnou dovolenou na horách s dětmi, na kolech, na lyžích. Využijte široké nabídky levného ubytování. V nabídce jsou apartmány, farmy, horské chaty, hotely, chaty a chalupy k pronajmutí, kempy, penziony, rekreační střediska, ubytování v soukromí.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Tys včera po poledni šla Blaty. S kým ses tam potkala? Mluv a povídám ti: nelži!"
Zachvěla se, na židli sklesla. I matka se ulekla.
„Co se stalo?" vydrala se jí otázka.
„Co se stalo, ona nám poví," řekl tvrdě.
„Já vám nerozumím, tatíčku," zablábolila dívka. „Napadlo mi jít k bábě, do Zbudova... proto... protože... ten košíkář nebyl doma a já jsem musela čekat... Odpusťte mi, tatíčku zlatý... chybila-li jsem..."
„O to nejde. Vědět chci, koho jsi na Blatech potkala!"
Propukla v pláč; bylo jí, že před ní stojí Vojta a že jí dává znamení, aby za žádnou cenu pravdu nepověděla.
Potužák vstal, přistoupil k ní, chopil ji tvrdě za rameno.
„Mluv!" velel.
„Potkala jsem člověka... neznám ho..." trhaně zněla řeč — „promluvil na mne..." „Nu, co potom?"
„Promluvil na mne... co mám v košíku ? se ptal... a košík mi chtěl vyrvat... tak jsem jej uhodila pěstí do obličeje... a... utekla jsem..."
„Uteklas ? A ten člověk za tebou se hnal, co ?"
„Nevím, tatíčku — byla mlha... neviděla jsem více nikoho..."
Bylo jí, že slyší Vojtu, an jí křičí hrozivě do ucha: Mlč! Mlč! Ani slova víc! — nebo jsi prokleta!
„A nikdo jiný se tam neukázal?" ptal se otec, přísně, tvrdě, klada důraz na každé slovo; „pravím ti ještě jednou, mluv čistou pravdu!"
Vzchopila se, mlčela chvíli, jako by přemítala, pak odpověděla pevným, změněným hlasem:
„Nikoho jiného jsem neviděla. Nevím, viděl-li kdo mne."
„Jdi spát teď, Apoleno," pravil měkce, „doufám, že moje dítě mě nepřelhalo."
Václav zatím, přišed do maštale, ani lucernu nerozžal, aby možno-li, ani hříbek, ani pacholek jeho příchodu nezpozorovali. Obával se, že by se to tak bez otázek a hovoru neobešlo, a jemu do řeči nebylo. Byl unaven k smrti, a přes své brzké osvobození na duši nevýslovně sklíčen. Svlékl se pokud možno zticha a ulehl. Leč, jedva ležel, už stál nad ním Vojta, připlížil se svým kočičím krokem. Dotknul se zlehka jeho ramene.
„Tos tu brzo," zašeptal mu na ucho.
Václav se zachvěl. Neodpověděl.
„Nu, tak povídej přece! Jaké to tam bylo ?"
„Smiluj še nade mnou, Vojto!... Neptej se, nech mě!... Jindy, zítra... ti povím. Dnes už nemohu. Nemůžeš si pomyslit, jak hrozno je tam a jaká muka jsem snášel!"...
Dal se do pláče, stkaní ho prozradilo.
„Ty babo jedna! Ty bačkoro!" posmíval se mu Vojta. „Ty pláčeš ? Mne na kříž kdyby přibili, styděl bych se plakat. S tebou nic není. Ponechat tě tam měli několik neděl aspoň, to by ti bylo posloužilo! Ty věru nestojíš za peníze, které tvůj táta musil vyklopit, aby tě propustili. Chtěl jsem zvědět, s kým ses tam sešel, ale už vidím, že to z tebe nevytáhnu. Kdybys byl k čemu, byl bych ti řekl, kdo toho knížecího holomka pohladil a proč mu to udělal. Vím to, slyšíš? — Ale pro sebe si to ponechám!"
Domníval-li se, že tím, co takto napověděl, vzbudí zvědavost Václavovu nebo že ho nějakým způsobem vyruší z jeho otrlosti, zmýlil se důkladně. Ubohý hoch zajisté jen opakoval svou prosbu, aby mu popřál klidu, a dodal, že je mu jedno, ať kdokoli pěšáka udeřil, on sám že to nebyl, o tom pan soudce se přesvědčil a pustil ho na svobodu.
„Tak, tak! — Jedno je ti to, podívejme se!" odpověděl na to Vojta tímže svým úsměšným tónem; „mně by to jedno nebylo. Nu, chuť je chuť! Vychrň se tedy nebo profňukej tu noc, jak se ti líbí, a zítra se dále potácej pitomě světem, dři se a plahoč rok s rokem, celým životem, jak se na pořádného sedláka sluší. Máš to v krvi, zato já mám v krvi něco jiného."
Sevřená jeho pěst rýpla ležícího dosti surově do plece. Bylo ticho, nikdo už nepromluvil.