Šumavský rozcestník: sluneční hodiny Kleť

sluneční hodiny Kleť

detailní info

kategorie: kultura a památky / technické
lokalita: krumlovsko
GPS: 48°51'55.033"N, 14°17'0.606"E

popis

Nejvýše položené sluneční hodiny v České republice najdeme na nejvyšším vrcholu Blanského lesa ve výši 1084 metrů nad mořem - tedy na Kleti. Ještě v nedávné minulosti byl lidský život pevně zasazen do historického kraje, přírody a vesmíru. I městský člověk sledoval a prožíval přírodní jevy v průběhu dne a ročních období mnohem intenzivněji než dnes. Sloužily k tomu také sluneční hodiny. Jeto nejjednodušší astronomický přístroj, ve svém principu gnómón, sloup, jehož pomocí bylo možno určovat polohu nebeských těles už před několika tisíci lety. Ačkoliv se mechanické hodiny objevují už ve 14. až 13. století a pražský staroměstský orloj, první veřejné a zároveň astronomické hodiny u nás, pochází ze začátku 15. stoh, bylo jejich seřizování stejně závislé na slunečních hodinách. Až do zavedení jednotného pásmového času (středoevropský čas byl u nás zaveden na železnici 1.10.1891), se každá obec řídila místním časem slunečním, který odpovídal místnímu poledníku. Převaha slunečních dní na vrcholu Kleti (průměrně je to 2012 hodin za rok, to by znamenalo 5,5 h každý den), předurčila toto místo pro astronomická pozorování. K tomu měla sloužit i rozhledna z roku 1825. Profesionální hvězdárna, dodnes nejvýše položená v Čechách, byla postavena pod vrcholem až roku 1957. Sluneční hodiny, které zde nechala postavit obec Holubov roku 1974, jsou pozoruhodným technickým a zároveň výtvarným dílem podle návrhu Ing. arch. Petra Peška z Českého Krumlova a vyrobené pražským kovářem Janem Smržem. Čas takto měřený na Kletí se vztahuje k danému místu, které se nachází na poledníku 14°16' východní délky. Tento místní čas je odlišný od prakticky používaného času pásmového, u nás středoevropského, který je časem poledníku 15° východně od Greenwiche, za kterým se místní, kleťský čas opožďuje o 2 min. 56 s, což je vzhledem k možnostem tohoto přístroje odchylka téměř zanedbatelná. Větší časový rozdíl je však způsoben nepravidelným pohybem Slunce, které promítá svým stínem na číselníku slunečních hodin tzv. pravý sluneční čas. Ten kolísá oproti střednímu slunečnímu času během roku od + 14 min. (v únoru), do-16 min. (v listopadu). Roční průběh této tzv. časové rovnice (střední čas minus čas pravý), je znázorněn graficky na zadní straně středního číselníku. Spíše než k určování času, mají tyto sluneční hodiny úlohu demonstrační - zobrazují průmět pohybu Slunce po nebeské dráze (po paralelách) během dne, i jeho proměny během roku (po ekliptice), mezi letním i zimním slunovratem. Na čtyřech číselnících (na východním od 4 do 10 h dopoledne, jižním uprostřed dne od 8 do 16 h, a na západním od 14 do 20 h) ukazují místní sluneční čas s přesností na 10 resp. 5 min. Svislé dělení časové je doplněno příčnými křivkami (hyperbolami), podél kterých prochází stín ukazatele (gnómónu) během dne od levé k pravé straně, vždy ve vrstvě, která značí polohu Slunce ve znamení zvěrokruhu (zodiakální polohu), jehož stín postupně od zimního slunovratu klesá (slunce stoupá) a naopak od letního slunovratu stoupá (Slunce klesá). Den vstupu Slunce do příslušných znamení je uveden rovněž na zadní straně střední desky. Na východním a západním číselníku lze také na koncích hyperbol odečíst časy východů a západů Slunce, čtvrtý číselník se nachází na vnitřní straně spojovacího prstence, který je v zimě osvětlen zdola, v létě shora a v době rovnodennosti je zastíněn, protože prstenec je poloze rovnoběžné s rovníkem a sluneční stín v té době neprobíhá po hyperbole, ale po přímce. Celý přístroj je nakloněn a svírá s vodorovnou rovinou úhel 48°51', který je severní zeměpisnou šířkou vrcholu Kleti. Nakloněná osa je zároveň rovnoběžná se zemskou osu a horním koncem směřuje do oblasti Polárky v souhvězdí Malého vozu (Malá medvědice, Ursa minor) a určuje přesně světový (astronomický) sever. Pohled na hvězdnou klenbu vždy ohromoval svou rozlehlostí a pomalým důstojným pohybem neměnné, tajemné konfigurace hvězd. Nepravidelné uspořádání, různé světelné intenzity v abstraktních útvarech, vedlo už ve starověku k hledání vzájemných vztahů a organizace vesmíru. Východiskem byla personifikace nebo symbolika souhvězdí ze zvířetníku, jak je označujeme dodnes: Orion, Panna, Váhy, Pegas, Malý a Velký vůz, Kasiopea apod. Ekliptika, dráha zdánlivého oběhu Slunce během roku po oblou, byla původně rozdělena po 30° na 12 dílů, takzvaných znamení. Každý díl byl pojmenován podle souhvězdí, kteréž našeho pohledu leží v jeho blízkosti. Ve skutečnosti ani Slunce ani stálice téměř nemění svou polohu, ale z našeho pohledu vlivem oběhu Země kolem Slunce se postup¬ně Slunce promítá do jednotlivých souhvězdí. Protože většina souhvězdí představuje zvířata, byla tato dráha nazvána zvěrokruhem (zodiakem). I když od starověku došlo k posunu jarního bodu po ekliptice, z tradice označujeme polohu Slunce podle starého zvěrokruhu, a nikoliv podle souhvězdí v nichž se Slunce nyní nachází.