Šumava: železnorudsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Při silnici směřující ze Železné Rudy na Javornou po levé straně pod dvěma objekty lesních správ stávala tzv. nová Pamferova huť. První stávala vysoko nad dnešní silnicí poblíž pramene potoka, kde lze spatřit ještě pozůstatky základového zdiva. Nová Pamferova huť byla uvedena do provozu 1783. Vyrábělo se zde solinové sklo, které bylo vyváženo do Neapole, Portugalska, Frankfurtu, Norimberka, Trientu, Cařihradu, Varšavy atd. Obvykle prostřednictvím vývozců z Arnultovic, Boru, Kamenického Šenova, Sloupu, ale také přímo. V roce 1838 bylo započato se stavbou nové sklárny na Pamferově huti a v červenci roku 1839 zde byla poprvé zapálena pec. Oficiálně žádal o povolení ke stavbě majitel sklárny a statku Železná Ruda Franz Xaver Hafenbrädel, ale výstavbu financovali zřejmě z větší části budoucí nájemci. Těmi byli Mayer a Moritz (+ asi 1864) Blochové z Tachova, z rozvětvené rodiny sklářských podnikatelů, která měla své podniky především v západních Čechách. Pamferovu huť vedl Moritz Bloch. Nová sklárna měla na počátku 50. let 19. století jednu pec se šesti pánvemi otápěnou dřeveni, 4 roztahovací pece na výrobu tabulového skla a stoupu poháněnou vodním kolem. Suroviny získával nájemce především v okolí -písek byl ze Železné Rudy, jíly na pece a pánve pocházely ze Zhůří a Glauberovu sůl, jako základní tehdy používané tavivo, kupovala firma od velkoobchodníků v Čechách. Zaměstnanců zde bylo jenom 14 - tavič, topič, 6 sklářů, 6 odnášníků (pomocníků sklářů) a jeden muž obsluhoval stoupu na křemen. Byla to jen malá sklárna. Když prodával v roce 1852 Franz Xaver Hafenbrädel statek Železná Ruda knížeti Hohenzlollern - Simmaringen, byla smlouva na sklárnu znovu uzavřena dalších 6 let. V polovině 50. let se ale začaly projevovat první známky toho, že nájemce nemá dostatek finančních prostředků. Hlavní příčinou patrně bylo otevření nových skláren na uhelný otop v Davidově, Břasech a Dolním Rychnově. Malý a již zastaralý provoz nedokázal účinně vzdorovat tlaku konkurence. Bloch sice uvažoval o dalších investicích do sklárny, ale nakonec od plánu ustoupil. Jeho finanční situace to nedovolovala a ještě se zhoršovala, v roce 1865 došlo pro dluhy k prvním žalobám. Vše vyvrcholilo v únoru 1866, kdy Bloch s manželkou ze sklárny zmizeli. V březnu byl na jeho majetek uvalen konkurs. Zjistilo se, že falšovali směnky. V roce 1866 byl pověřen správou konkursní podstaty železnorudský obchodník Josef Fuchs. Byl to muž movitý, který se zde snažil zachovat provoz a který si sklárnu později najal. Fuchs disponoval prostředky i na její rekonstrukci, a tak byla pec v roce 1873 přestavěna na smíšený regenerativní otop dřevem a hnědým uhlím. Huť postihl požár v prosinci 1889, byla však obnovena. Byla zmodernizována a vytápěna dřevoplynem, též hnědouhelným plynem. Byla to stále malá sklárna s maximálně 30 zaměstnanci, ale vyráběla kvalitní tabulové sklo a masivní konkurenci moderních velkopodniků dokázala vzdorovat až do roku 1892, kdy byla zastavena pro nedostatek dřeva v okolních lesích. V roce 1893 byla pro svůj špatný stav zbořena. Zbylých 15 obydlí pracovníků hutě bylo osazeno panskými dřevaři (hohenzollernskými). Po levé straně silnice proti místu bývalé hutě stávaly ještě v roce 1945 tři domky, z nichž v jednom byl krámek s potravinami.
Plošná ochrana na Šumavě se v chráněném území Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava provádí prostřednictvím zonace. To znamená, že je území rozděleno do jednotlivých zón, ve kterých jsou pak následně uplatňovány rozdílné ochranné postupy. Národní park Šumava je rozdělen do 3 zón, chráněná krajinná oblast do 4 zón. Nejpřísnější ochranářská opatření jsou uplatňována v I. zónách, které zahrnují nejvzácnější území (rašeliniště, jezera, původní horské smrčiny, v CHKO zahrnují maloplošná chráněná území aj.), nejnižší opatření jsou v III. a IV. zónách. V nejcennějších územích, I. zónách ochrany přírody, je v národním parku volný pohyb návštěvníků omezen pouze na vyznačené turistické trasy. V CHKO Šumava je pohyb omezen na turistické značené trasy pouze v národních přírodních rezervacích a některých vybraných maloplošných chráněných územích. Není v nich povoleno sbírat lesní plody a houby, neboť i tyto jsou přirozenou součástí přírody a jejich sběr s sebou přináší poškozování přírodního prostředí, ať již přímo nebo druhotně rušením živočichů. V terénu je I. zóna Národního parku Šumava označena tabulkou s nápisem „I. zóna národního parku“. Hranice I. zóny je dále vyznačena dvěma červenými pruhy namalovanými na hraničních sloupcích nebo hraničních stromech. Spodní pruh je otevřený směrem do I. zóny. Šumava (německy Böhmerwald) nabízí svým návštěvníkům především svou téměř nedotčenou přírodu, ve které se mohou zotavit, sportovat, načerpat sil. Pro poznávání Šumavy využijte bohaté nabídky levného ubytování až po luxusní nejen na horách, v horských městečkách, osadách i ve městech. Vybrat si můžete hotely, chaty a chalupy, penziony, apartmány, kempy, zámky, farmy a jiné druhy ubytovacích kapacit. Ubytování na Šumavě je vhodné pro dovolenou, sportovní aktivity, společenské akce, oslavy konce roku, poznávání kraje, historie a přírody.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
A Potužák děkoval Bohu z té své duše...
Jen jedna myšlenka se mu neustále vtírala jako černá chmura, nedopouštějíc, aby se cítil zplna šťastným: po tom, co u soudu řekl pěšák Martinák, nebylo mu lze pochybovati, že tento člověk se potkal na Blatech s jeho dcerou Apolenou. Co znamenalo ono „zašpásování", o němž se zmínil? — Však řekl úřední sluha Novák, že tenhle Martinák je záletný zhýralec... Snad někdo doprovázel Apolenu a ten pak zakročil!... Však promluví s děvčetem, přinutí je, aby povědělo pravdu!... A výstrahu mu dá...
„Jen nepřijdeš-li pozdě se svou výstrahou!" ozval se po-supně hluboko v jeho nitru posměšný jakýs hlas, a rackové, kroužící opodál nad hladinou rybniční, zachechtali se jízlivě... Rval se s těmito myšlenkami; vší mocí je zaháněl, ale marné bylo jeho úsilí zbavit se jich... Bez příčiny toho pěšáka přece nikdo neuhodil, a on snad naschvál vinil Václava, aby pravou příčinu zakryl...
Přiblížil se ke splavu. Hučely, šuměly dosud vody přes něj uhánějící, jak se Potužákovi zdálo, se stejným třeskem jako zrána, ale záhy se přesvědčil očima, že večerní ticho jej klamalo a že ráno jich hukot byl překonáván hulákáním rozlíceného zástupu shromážděných tuto lidí. Maně oči jeho zabloudily tentokráte vpravo, k brlení, jehož se držel tonoucí Petr Radonický... Tam, kousek opodál, stáli správec, po-rybí a baštýř... ba, tam správec mu přislíbil, že se ho ujme, že nedopustí, aby nevinný jeho syn byl dále vězněn... Dostál svému slovu pan správce, Bůh mu požehnej! — Bez jeho přispění by si hocha nevedl ještě domů... A on pochyboval, nedůvěřoval!... Bůh mu odpusť, ale když... když... tak zřídka páni v slovu stávají... I na Karhouna vzpomněl s vděčnou myslí, přes hnus a odpor, jímž ho naplnil, sotva hodina tomu... Nemohl jinak, i musel před ním v pravém toho slova smyslu utéci... Byl by své vážnosti příliš zadal, kdyby Hlubočtí jej byli viděli v ulicích města ve společnosti tohoto notorického zloděje a jeho namol opilé čtyřčlenné družiny... Však beztak se rozletí zvěst po Hluboké a po celém okrese, že on, vážený hospodář, seděl a popíjel za jedním stolem s touto chasou, jíž se každý bál a štítil... Stud ho pojal při tomto pomyšlení..., a přece nemohl jinak... do své smrti mu bude zavázán díky... Bůh ho jinak naprav a položiž na váhu svého soudu tento dobrý skutek hříšného syna lidského!...
Krušnej jako by byl četl v jeho myšlenkách.
„Tu to bylo, tu jsi vytáhl Petra, Jouzo — pomysli, že potom promluvil Polda Karhoun. Dá Pánbůh, že mu ujdeme. Kdyby byli šli s námi ti lajdáci, tu by nás byli asi přepadli. Však věděli, že máš u sebe mnoho peněz..."
Nedopověděl, také odpovědi se mu nedostalo, neboť v tomto okamžení, kde se vzal tu se vzal, vynořil se z háje podle cesty baštýř konající večerní hlídku. Krušnej ve svém strachu před Karhouny jej nepoznal hned a ulekl se, že div k zemi se nesvalil.
„Aj, pantáta Potužák!" zvolal baštýř; „nu, dobře jste pochodil,, syna si vedete domů. To mě těší..."
„Karhouni přijdou za námi," skočil mu do řeči Krušnej, který se vzpamatoval; „je jich pět, dejte si pozor!"
Potužák se neubránil smíchu.
„Kmotr je trochu u vidění," pravil, „pochybuji, že by ještě přišli, a přece-li, na lov sotva pomýšlejí." Baštýř máchl rukou.
„Pro mne ať jich přijde třeba deset," řekl, „dnes už tu nechytnou nic. Však nejsou tak hloupí. Ale dobře to provedl náš pan správec, co ? Pan soudce asi koukal! Kus kluka, tenhle Martinák!"
Potužák mu vylíčil stručně průběh věci, načež se rozešli.
Rudá zář na nebi už neplanula nad rybníkem, jehož hladina se nyní rozlévala od nich k severu, nýbrž zhasínala, skomírala někde nad pičinskou remízou. Když došli do Češňovic, noc už zvítězila úplně nad soumrakem, hloubná, bezhvězdná noc, taková tma, že na dva kroky nebylo vidět. Než, kráčeli po císařské silnici, cestě dobré, zabloudit nemožno. V Pištíně se odloučil Krušnej, jenž zaměřil domů do Pašic. Zbyl tedy Potužák sám se svým synem.
Dobrá hodina cesty ještě; po silnici se dobře šlo, ale když odbočili vpravo na pěšinu, vedoucí k Plástovicům podle samého kraje Volešku rybníka, nastal jim zápas s tmou. Vody bylo tolik, že se přelévala místy až přes pěšinu a každým téměř krokem nohy vázly v bahně a v rozmočené hlíně pobřežní. Nehybně rozprostírala se hladina, černo bylo vůkol, že ani ji rozeznat nebylo možno. Bylo jim jiti úplně po paměti, nerozhlížeti se, aby směr neztratili, a jedině kupředu tíhnouti, bez ohledu na to, kam nohy stoupaly. Ticho jako v hrobě; žádný větřík neševelil v sítí a v rákosí, vody nešplouchaly, žáby nekřehotaly, jen občas, nablízku nebo v dáli, zakvílel, zahoukl, zapískl vodní pták v té hloubné tmoucí tmě, která, než pohltila příšerný hlas, desateronásob jej zesilovala...
Došli domů propoceni, promoklí do těch nití, celí zabláceni, ale přece bez pohromy...
A ve světnici, v níž temně hořela začazená lampa, vyskočila na nohy matka, v radostném rozechvění vítala syna, za jehož návrat Boha na kolenou byla prosila, všecka zoufajíc žalem.
Hrnuly se otázky, stíhaly se. Jak bylo ? Co bylo ? A konec-li všemu ?
Potužák vypravoval klidným svým způsobem.
„Bůh všecko řídil, sám pomohl — buď jméno jeho pochváleno!" zaplesala matka.
Snad stěny promluvily, jež dělily Apoleninu komůrku od světnice. Dívka přiběhla.
„Je tu Váša!" zvolala, objímajíc bratrovu šíji.
Ubohý hoch vším, co se přihodilo, byl tak poplašen, tou měrou ze své míry vyrván, že jedva promluviti mohl. Byl zemdlen k smrti, a přece se mu nechtělo jít spát, a večeře, již mu matka ustrojila, zůstala téměř netknuta. Půlnoc dávno minula, když otec jej vybídl, aby šel ulehnout. Neměl se k tomu, prosil, aby ho ještě nechali ve světnici, že by neusnul. Vpravdě se bál Vojty; předvídal, že tento se ho bude vyptáva-ti, snad i posmívati se mu; bylo mu, že uslyší z jeho úst řeči podobné těm, jež dorážely na jeho sluch v temné žalářní kobce, v níž byl právě strávil téměř dvacet čtyři nejděsnější hodiny svého života.
Rodiče i sestra dobře postřehli, že se hrozí promluvit o těchto ztracených hodinách, a žádný z nich se ho neptal, co tam dělal a jak mu tam bylo. Když pak otec jej opětně vyzval, aby se šel vyspat, že zítra bude třeba přivstat, zvedl se přece a šel, vrávoraje jako opilý. Když byl ze dveří, Apolena také se hotovila odejiti; než otec ji zadržel.
„Počkej ještě, zbývá mi promluviti s tebou," pravil přísným hlasem.
Dívka se zarazila, oči její utkvěly plaše na rtech otcových; jeho pohled se jí zdál pojednou strašlivým, zlověstným, všecka krev jí prchala z lící, nožky div se nepodkosily.