Stříbrné Hory je část města Nalžovské Hory v okrese Klatovy.
Parkoviště, restaurace pro ubytované, posilovna, sauna, venkovní posezení s grilem, úschovna a půjčovna kol a lyží.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen
garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezením2L s možností přistýlky se sprchou, WC, BTV/SAT. Apartmány 2 - 6 ti lůžkové s vlastní koupelnou, WC, BTV/SAT, vybavenou kuchyňkou a venkovní terasou s výhledem na pasoucí se koně.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce SilvestrŠumavská roubená chalupa u lesa, nedaleko kempu Annín na řece Otavě.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímParkování u objektu, hala s krbem, kuchyně s tekoucí vodou, tenisový kurt 1 hod. denně zdarma.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce Silvestr
Srážky na Šumavějsou bohaté, zejména na sníh v náhorních polohách (800 - 1600 mm srážek ročně). Zima bývá velmi dlouhá a průměrné teploty v zimním období dosahují -5 - -8 stupňů Celsia, v letních měsících se pohybují mezi 14 - 16 stupňů Celsia, počet dní se sněhovou pokrývkou je 120 - 160 a počet letních dní 10 - 30. Drsné podnebí a příroda Šumavy první obyvatele příliš nelákaly. Usazovali se zde pouze pastevci. Hustěji bylo osídleno pouze podhůří, kde vznikly nejstarší hrady jako Netolice a Prácheň. Slované pronikají do Pošumaví v 6. - 10. století. Hustým šumavským pohraničním hvozdem vedly obchodní stezky, jako Zlatá, Boubínská, Vitorazská a Linecká, po nichž se dopravovala především sůl z Podunají. Od 12. století dochází k postupné kolonizaci jak německým obyvatelstvem, tak českým obyvatelstvem z vnitrozemí, které zde mělo převahu. Vlády se zde ujali Rožmberkové. Století 14. přineslo rozmach hornictví. Okolo dolů na zlato a stříbro vznikají hornická města. V 15. a 16. století dochází k rozvoji obchodu, řemesel a těžby rud. Hornictví a obchod zajišťují blahobyt řadě měst v oblasti. V 17. a 18. století jsou kolonizována stále vyšší místa. Díky výrobě skla a těžbě dřeva osídlují lidé šumavské lesy. Nerozvinutý průmysl však v 19. století způsobil značný odliv obyvatelstva. Po druhé světové válce a v období studené války byly značné části Šumavy a Českého lesa součástí hraničního pásma. Toto území bylo v podstatě nepřístupné a za oběť tehdy padlo množství pohraničních vesnic, více v rubrice zaniklé obce.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Uběhlo léto, podzim nastoupil svou vládu.
Bílé mlhy a šedé mraky valily se přes širá kubatovská Blata, honily se po nich syré větry, duly příšernou hudbu svou, rvaly suché listí požloutlých korun topolů a osik, stojících podél křivolakého toku Soudného potoka, a na hrázích a okrajích rybníků prováděly bujnou svou hru v ševelícím rákosí, v sítí a v krátce pokoseném stýlí, jehož hnědé, hnijící trsy tvořila rozložitá, neúhledná, smutná strniště, kvílely o závod s pozůstalými zástupy čejek, vzpíraly se vysoko vzduchem kroužícím hejnům divokých hus, jež, mávajíce mocnýma křídloma, šumně a vítězně jim odolávaly. Když pak větry se utišily, když přehnaly se mraky, plískanice a deště ustaly a obloha se vyjasnila, nasypalo se s každým jitrem stříbřité jíní na široširé nížiny blatské, usadilo se na všech travinách, na všech Ústeckách, odívajíc je pyšným, kmitavým leskem. Vstávající slunce, zahalené v lehounké závoje všech barev a odstínů, vypilo záhy něžný, nádherný pel, lesknoucí se na všech bylinkách, vysílalo své zlaté paprsky, aby si pohrály, pozadováděly na šedých hladinách rybníků, na mrtvých tůních, nehybně dřímajících, které je nepohlcovaly, ba vracely je obloze, přidavše jim nového lesku.
V tomto období nejen koně, ovce a vepři se pásli na Blatech, ale vedle těchto i velká stáda skotu, jenž, když slunce zašlo za hory, když šedý soumrak tiše padal na zemi a na všechny předměty, do svých stájů se vracel, dlouhým tahem, klidně, beze spěchu, krok za krokem, jedva slyšným po měkké půdě pažitů i cest, zůstavuje ve vzduchu zápach svých výparů, zápach to téměř lahodný, který se dlouho neztrácel a vítězně držel vrch nad zápachem bahen a tlících, trouchnivějících rostlin...
Kteréhos nedělního odpoledne koncem října starousedlíci z Plástovic a z Pašic se umluvili na společné výpravě do Zbudova; sejdou se tam se sousedy z Mýdlovar, z Novosedla, ze Selců a ze Lhoty Prášlivé a porokují v příčině rozdělení Blat. Domluvili se předem už mezi sebou, byli vcelku svorní, jen v nepatrných podrobnostech podřízeného rázu rozcházely se ještě tu a tam názory. Vědělo se, že jediná Krušná z Pašic nesouhlasí zásadně s dělením; avšak její odpor nepadal na váhu, protože Krušný, jenž se svým synem Jakubem na ten čas se zdržoval v Budějovicích, zaslal na obec písemné vyjádření, že s dělením je srozuměn, a zároveň prohlásil, že svůj statek ještě dětem nepostoupil a že ho také nepostoupí, dokud rozdělení nebude provedeno.
Bylo ustanoveno, že hromada se bude odbývati na statku Kubatovic, kde byla největší sednice. Nanesli a rozestavili několik dlouhých stolů, židle a lavice opatřili, ovšem taky několik věder piva — bez piva není rokování.
Když Potužák se měl k odchodu, přistoupil k němu Václav a požádal jej o dovolení dojiti si také do Zbudova a poslouchat, jak se sedláci budou radit.
„Nu ovšem, jen pojď," odpověděl otec, „je v pořádku, co chceš. Uslyšíš, jak se obec radí, a seznáš, jak ti bude mluvit, až sám sedlákem budeš. Do sednice arci nevěj deš, u dveří se budeš držet, jak sluší mladému člověku."
„Vojta by šel se mnou," pravil Václav; „smí tam taky?"
„Proč by nesměl ? Zrovna jako ty. Já se jen divím, jak ten chlapec se změnil. Člověk ho ani nepoznává. Kdeže bych si byl pomyslil, že by kdy chtěl slyšet, o čem obec se radí. Nu, dobře tak a rád jsem tomu. Kdo se dává na poslouchání rozumných řečí, nevyhledává marností. Chválabohu! hodný je ten chlapec! Však mu nezabudu, jak se lopotil při rozvážení bahna z rybníčku; věru, za tři dělal, za tři udělal. Neříkej mu nic, víš, ale o svatém Ondřeji mu to uznám."
Neříkej mu nic — snadno se to poroučí, ale jakže by byl Václav uposlechl. Chvála, již otec přiznal Vojtovi, potěšila nesmírně dobráckého hocha. Sotva otec vyšel ze statku, už byl v konírně, kde Vojta poklízel.
„Vojto, oblec se, pospěš! Půjdeme spolu do Zbudova. Táta tě má rád, chválil tě — uzná ti tvou práci, uvidíš... A když jsem mu řekl, že bys taky šel poslouchat, jak se sedláci budou radit, měl z toho radost. Apolena půjde s námi, maminka jí dovolila — tak nám bude veselo cestou!"
Vojta se usmál — och, zcela jinak než donedávna měl ve zvyku se usmívat.
„Víš, Vašku," pravil, „však jsem ti řekl, proč tam chci dojít. Sedláci se rozpovídají a já uslyším, kde a jak je co tlačí. Až se pak naplní čas, dopomohu jim k právu. Blata jim uhájil Kubáta, a mně se líbí, že ho nezapomněli. Přijde čas, kdy taky o mně se bude povídat. Vzal jsem si to do halvy a provedu to. Víš, všecko kvůli Apoleně. Pro ni a kvůli ní to vykonám, a když pro ni, tak pro tebe a pro vás všecky. Však uhlídáš, až se vrátím z vojny."
Václav ni v nejmenším nepochyboval, že Vojta „to provede", ač nijak mu nebylo jasno, co by to vlastně mohlo býti. Tanulo mu na mysli pouze cosi neurčitého o panských lesích a rybnících, na něž prý sedláci mají právo. Jako Kubáta jim obhájil právo na Blata, tak Vojta sedlákům dobude práva na lesy a na rybníky. Byl by se rád vyptal zebrubně otce, co soudí o těchto právech a nárocích, ale Vojta mu to zapověděl, uváděje mu, že by takovým přeptáváním mohl všecko pokazit. Přesto kdysi jakoby maně se tázal otce, je-li pravda, že lesy dříve patřily sedlákům a měli-li tito právo lovit ryby v rybnících nebo patřil-li jim některý z těchto. A otec mu odpověděl, že pokud se týče rybníků, sedláci dříve se dělili s panstvím o lov v některých z nich, ale že práv těchto buď se vzdali anebo je promlčeli; co pak se tkne lesů, těžko prý mluvit o nějakých právech; jisto je, že dnes mnoho pozemků patří knížeti, které dříve bývaly majetkem obcí, ale do těch konců došlo proto, že sedláci se zdráhali je přijmouti do svého katastru, aby z nich nemusili platit daně; panství pak prohlásilo, že daně platit bude, a tak se stalo, že takové pozemky přešly do jeho vlastnictví. Byly to ponejvíce pustá drahá, suchopáry, pastviny, téměř žádného užitku neskytající; ale panská správa je zalesnila a těží nyní z nich více nežli z nejlepších polností. To že jsou ostatně staré věci, jimiž nelze více hýbati.
Tak na to pohlížel otec. Vojta zase na tom stál, že není spravedlivo, aby jeden člověk byl vlastníkem spousty pozemků, na nichž by se uživilo na tisíce rodin. Nemají-li sedláci odvahy vyrvati je nespravedlivě si je přivlastnivším, on že se bát nebude, ba, strach, na ně pustí takový, že sami se zřeknou svých křivd. A Václavovi, jenž čím dále tím více žil pod touto sugescí, zdálo se posléze jako vždycky, že jedině Vojtovo nazírání je správné.
Asi půl hodiny po odchodu otcově vydala se trojice mladých lidí do Zbudova. Vojta, nově oděn ve sváteční šat a snad poprvé řádně obut, připomínal málo na otrhaného, ušpiněného hříbka všedních dnů, ale zjevno bylo, že tato změna jeho zevnějšku pružnosti mu nepřidala. Nelišil se mnoho od jiných selských chasníků; kabát, spodky a nejvíce boty jej tísnily, volnost pohybu mu braly; přesto zraky Apoleniny se zálibou na něm utkvívaly. „To ti to sluší, Vojto," pravila. Usmál se. Úsměv připomínající na zaškaredění. „Dej pokoj! — Ženská z tebe mluví. Bez bot a bez kabátu bylo by mi volněji. Ale žes chtěla, udělal jsem ti to k vůli a oblékl jsem se."
„Nu snad bys byl nešel mezi lidi ve svém všedním obleku ? Co by si o nás pomyslili!"
„V tomhle nebo v onom — stejně se budou na mne koukat. Do nich mi nic není. Pro ně všecky jsem Potužákovic hříbek, nic víc. Už jsem ti řekl; kvůli tobě jsem se oblékl. Je vlastně chyba, že všecko dělám podle tvé vůle. Jakáž pomoc, mám tě rád."
Řekl jí tak bez ostychu před Václavem a Václav přikývl spokojeně. Byl zjevně rád a hrd, že takový člověk jako Vojta miluje jeho sestru.
„Vím, vím," odpověděla dívka zlehounka se pýříc; „však víš taky ty, že ti všecko dělám k vůli..."
„A do Zbudova jdu," mluvil dále hoch, „protože chci vidět a slyšet, jak sedláci se radí. A potom: musíš požádat bábu, aby povídala o Kubátovi. Chtěl bych to všechno slyšet, všecko, rozumíš! — nejen tak kusy toho!"
Och, bába že umí povídat, Apolena na to, o Kubátovi, o dívčické paní a o vladykovi, jenž v Nákří, v kostele, mečem proklál kněze při oltáři za to, že mši svatou sloužil, než vladyka se vrátil z honby, o Blatech, na nichž se bitvy sváděly, o zabitých a zhynulých, o zlých časech roboty a poroby, o zvůli pánů a jich chasy, o vondrovském správci vydřiduchu a o dávno vymřelých lidech, hodných i zlých.
A Vojta lovil řeči, jež se proudily od úst dívčiných, a bylo, jako by se naslyšet nemohl. Znovu a znovu se ptal, jak to, jak ono, načež Apolena:
„Mne ty se neptej, já nevím, mně se všecko plete; ale bábu až uslyšíš, všecko zvíš, co bylo a jak bylo."
