Hřbitovní kaple stojící v rohu dešenického hřbitova.
Parkoviště, restaurace s krbem a BTV, sauna (kapacita 6-7 osob), ruský kuželník, terasa, zahradní posezení, ohniště, grill, půjčovna sportovního náčiní.
bar
bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezením2L, 3L, 4L (jedna místnost nebo dvě průchozí ložnice) se sprchou a WC. 2L-pokoj č. 9 má vlastní WC na chodbě o patro níže.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce SilvestrNově postavené útulné prázdninové byty, parkoviště, úschovna kol a lyží, zahradní posezení, pískoviště.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímJeden dvoulůžkový byt (barevná televize se satelitem, sociální zařízení, kuchyňský kout). Dva čtyřlůžkové byty se skládají ze dvou dvoulůžkových pokojů s barevnou televizí se satelitem, vlastního sociálního zařízení, kuchyňského koutu (el. dvouvařič, varná konvice, překapávač, lednice, nádobí, utěrky).
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce Silvestr
Šumava nabízí nepřeberné množství možností jak pro letní, tak pro zimní rekreaci. Národní park Šumava vznikl v březnu 1991 vyjmutím nejcennějších lokalit z CHKO Šumava. Rozprostírá se na území Plzeňského a Jihočeského kraje při jihozápadní hranici s Německem a Rakouskem. Se svojí rozlohou 69 030 ha je největším národním parkem v ČR, proto ubytování na Šumavě vyhledávají každým rokem tisíce turistů, cyklistů, běžkařů apod. Snažíme se Vám přinášet nové a užitečné turistické informace a kulturní zajímavosti získáte také u nás na http://www.sumava.cz/. Na Šumavě se Vám nabízí široká nabídka ubytování – kempy, horské chaty, prastaré i nové chalupy, ubytování v soukromí, penziony a hotely, hotelové komplexy, apartmánové domy. K dispozici je řada lůžek v pokojích vybavených vlastním sociálním zařízením a TV. Součástí ubytování je restaurace přímo v ubytovacím objektu nebo blízkém okolí. U objektů bývá standardem zahrada, trávník, terasa, koutek pro posezení a dětská hřiště. V letních měsících máte obvykle k dispozici ohniště, grill. Samozřejmostí je vlastní parkování často i uzavřené parkoviště s dostatečným počtem míst. Pokrytí WiFi signálem nabízí většina ubytovacích objektů.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Nu, nu, tys truc pana pátera, ženo, jak umíš kázat! Kdopak si pomyslil, že by si tolik na tom zakládali!... Ale víš, Vášo, abyste to dřív provedli, vezmu ti sem starého Maráška, až se dáš do kácení starých stromů. Ten tomu aspoň rozumí a sekyrou umí vládnout. Jen jedno ti povídám: sprav si to, jak budeš chtít a umět, ale ostatní práce se nesmí odkládat ani halabala odbývat. Toho bych nechtěl, rozumíš!"
„O to nemějte starosti, to se rozumí." Václav se zvedl a šel do sadu. Sotva byl ze dveří, Potužáková sepjala ruce:
„Můj Bože na nebi, jak Ti děkuji! Podívej se jen na něj, Jouzo! Je to zrovna zázrak, jak se ten chlapec změnil! Kámen mi odpadl od srdce, už jsem si jinak nemyslila, než že se nám zblázní, a dnes kouká do světa jako rys."
„Nu vida — člověk nerozumí," odpověděl Potužák. „Musím se tam přece taky podívat, abych viděl, jak to tam kutí." -
Neviděli ho, an do sadu vcházel, ani když stanul jedva dvacet kroků od nich, tou měrou byli zabráni do své práce. Stáli ve strouze, oba vyhazujíce hlínu, upravujíce kraj, náhodou oba zády k němu obráceni, Apolena vysoko vykasaná, šátek se jí shrnul do týla, husté černé vlasy napolo rozpuštěné jí spadaly na šíj, na plece i na líce. Slyšel je, ani rozmlouvali, usmíval se, naslouchaje jich hovoru.
„Tak není dobře," pravil Václav, „takhle, podívej se, mi to ukázal Vojta."
A ona: „Tak jak? Ukaž mi to!"
Vzal jí lopatu z ruky, ukazoval, jak třeba ji držet, potom ji jí zase podal; ale ona ji odhodila, vyskočila, přitočila se k bratrovi, objala jeho šíj, líbat se ho jala, a smíchu a plesu, že dvě sýkorky, jež švitořivě poskakovaly ve větvích nedaleko starého štěpu, zděšeně odletěly. Pak ho pustila, upravila si poněkud šátek na hlavě, urovnala si vlasy, a tleskajíc ručkama, víc a více se rozdováděla, poskakujíc jako srnka na mýtině.
„Musíme se činit!" zvolala, „aby to všecko bylo, až Vojta večer přijde, aby měl radost a nás pochválil..."
A dala se znovu do skoku.
„Tak se tedy čiň!" zvolal směje se Václav; „přece tancem to nespravíš."
Vtom teprve zahlédla otce, který už těsně za ní stál. Stanula, ruce jí sklesly, ruměncem zahořela, zraky se sklopily. „Tatíček!..."
„Podívejme se, ta holka třeští!" vece Potužák, přemáhaje smích.
Vzpamatovala se, hbitě přiskočila, otci ruku políbila.
„Odpusťte, tatíčku!... To samou radostí..."
„Nu, bodejť by hořem," usmál se. „Ale, řekl bych, že ty sem vlastně nepatříš a že Václav si to bez tebe taky spraví. Nešla bys raději pomoci mámě? — Kdo ví, neshání-li se po tobě."
Apolena odkvapila beze slova. Potužák se zadíval chvíli na konání svého syna, s nímž několik slov promluvil; prošed pak sadem vrátil se k němu a pravil:
„Na mou věru, pravdus měl, chlapče! Je tu jako na poušti, zrovna se stydím, že jsem ten sad tak zanedbal. Dobrou polovici stromů třeba vyhodit a mladými nahradit. Zajedeš si některý den na Hlubokou a domluvíš se s panem zahradníkem o nákupu stromků z tamní školky. Pan zahradník ti taky bude radou a starý Marášek nám je zasadí. Namouduši, mrzí mě teď, že jsem si tak málo toho sadu všímal; jinde kdybych takovou pustotu spatřil, byl bych si pomyslil, že hospodář je netečník a nedbalec. A ten rybníček k tomu! — Člověku je nanic z té nečistoty. Je svrchovaný čas, abychom se jí zbavili. Člověk má tolik prací a starostí, že pro jedny druhých zapomíná. .. Nu, až dá-li Pánbůh, ty tu budeš hospodářem, bude to vypadat kloudněji; jen abys potom pro sad nezanedbával polí a dobytka."
„Toho se nebojte," odpověděl Václav; „kdybyste mě potřeboval, zavolejte mě, já tady toho nechám, tak velký spěch není."
„Nu, dnes zrovna není, čeho bychom bez tebe spravit nestačili. Jen si tu dodělej, cos započal. Jsem jen žádostiv, jak dlouho tyhle práce budou Vojtovi po chuti. Tomu jsou přece toulky po Blatech nejmilejším zaměstnáním. Uvidíme, jak mu bude, až Blata rozdělíme a pasení na nich přestane."
„Nestarejte se, Vojta se do jiných prací taky vpraví! Podivil byste se, jak je vtipný a šikovný, kdybyste ho viděl při tomhle díle..."
„Však já vím; pochybuju jen, že ta chuť u něho bude mít stání. Nemá to v krvi, je to marné! — Z něho by tak byl pěšák nebo hajný. Nu, prozatím mu hrozí vojna; ale až se z ní vrátí, kdo ví, co se nestane. Už často jsem pomýšlel, že se potom obrátím na pana správce, že by ho snad vzali knížecí do svých služeb."
Václav se usmál. Věru, knížecím mládkem! Kdyby táta věděl!... Věru, spíše knížetem pánem se stane než takovým knížecím služebníkem. Však přijde čas, že otec bude jinak o něm mluvit! Podiví se, celá ves se podiví, celá Blata a blatský kraj a celý svět. Och, jen on, Václav, a Apolena vědí, nikdo jiný! Bude to překvapení!
„O čempak přemýšlíš?" ptal se Potužák.
„Já? — Och, o ničem, tatíčku. Jen mi tak napadlo, co by as Vojtěch dělal, kdyby byl mládkem."
„Nu, chlapče, mohl by Bohu poděkovat! Komuž je zle v knížecí službě ? Hajnému nebo baštýři, není-liž mu lip než sedlákovi?"
Václav se usmál a pokrčil ramenoma.
„Je tomu tak!" pravil Potužák.
„Možná, ale sedlák je přece ve svém a svým pánem, a hajný nebo baštýř slouží jinému. Vy byste přece takovým služebníkem být nechtěl a já, vidíte, také ne."
Tahle řeč se Potužákovi líbila.
„Nu, my jsme sedláci," odvětil, „a sedláky zůstaneme. V tom je vůle boží."
S tím odešel ze sadu a Václav se dal zase do svého díla. —
Kvečeru, asi k páté hodině, objevil se u Potužáků zcela neočekávaně Krušnej z Pašic. Vypadal všecek zdrcen, takže selka, s níž se setkal na zápraží, se ho přímo ulekla.
„Kde máte Jouzu, kmotra?" tázal se jí, bloudě vytřeštěnýma zrakoma po dvoře: „třeba s ním promluvit, aby mi poradil... pomohl..."
„Muž je na poli. Pošlu pro něho, kmotře. Vejděte zatím a usedněte. Vítáni vás."
„Děkuju vám, kmotra! Neposílejte, dojdu si za ním sám. Jsem nešťastný člověk, kmotra! Až uslyšíte, politujete mě..."
„Co se stalo, kmotře? Neštěstí? — Nedej Pánbůh..."
„Marně mluvit, kmotra! Však vám Jouza poví. Řekněte mi jen, kde ho najdu. Věřte, nejraději bych se viděl pod zemí! Namouduši, osm dětí mi Pánbůh dal, a žádnou radost s nimi! Ještě Jakub že se vydařil, a ten se bouří, protože zvrhlost a zvrácenost druhých snést nemůže. Jouza vám všecko poví jako já jemu, jen mi povězte, kde ho najdu?"
Naznačila mu směr; za císařskou silnicí k Pištínu, nad Voleškem, přeorával pole.
Krušnej se dal do kroku v udanou mu stranu. Lány, nic než polní lány mezi Plástovicemi, Výhlaví a Pištínským rybníkem. Zoraná pole, jednotvárný kraj, po němž zraky všemi směry mžikem přelétaly, nenalézajíce, kde by spočinuly, leda v dálné dáli na modravé obrubě šumavských hor. Nebylo těžko na-lézti lichého člověka, koňské spřežení; na půl hodiny cesty kol dokola do země by se musil zaryti, kdo v době po žních by se chtěl skryti před pátrajícími zraky. Celá stáda divokých hus pásla se, paběrkujíce na strništích; chytří ptáci rozestavili stráže, jež kýhajíce s nataženým krkem sledovaly každý pohyb beroucího se v jich dohledu člověka, rozeznávajíce s neomylnou jistotou neohrožujícího jich životů oráče, pasáka nebo neozbrojeného chodce od těch, kdož strojili jim nástrahy. Před člověkem, jenž si jich nevšímá, husy neodlétají, klidně se pasou, byť na dvě stě, na sto kroků se přiblížil, kdežto před lovcem již na tisíc kroků se vznesou do povětří. A koroptví všude menší a větší společnosti a rodiny, vedené pěknými, hrdě se vypínajícími kohoutky, pobíhají s báječnou rychlostí; znamenajíce blížení se člověka, rázem se někde přikrčí, za kámen, za trs travin, do brázdy, do strouhy, nejbystřejší oči jich nepostřehnou. Sta skřivánků vířilo vzduchem, modrá klenba nebeská jako by odrážela zvučné trylky malých hrdélek... Ale život kolkol, zpěv a ples nedotkly se srdce Krušného, nevzbudily v něm ohlasu, radosti nepřidaly zarmoucené jeho duši. Zdaleka viděl Potužáka, rozpoznal jeho spřežení, přímo k němu zaměřil, nevyhledávaje ani mezí, ani steziček. Třeskně vyletělo hejno koroptví, šumně vznesly se divoké husy; on nedbaje jich, cestou necestou vykračoval přímo za svým cílem. Potužák ho spatřil také, přestal orat, zastavil spřežení a čekal...
„Co mi neseš, Jakube?"
„Pozdrav tě Pánbůh, Jouzo! Co ti nesu?... Své hoře ti přináším, abys mi poradil, jak je unést mám, a můžeš-li, pomoci poskytl."
„Nu?"
„Och, dočkal jsem se pěkného překvapení, Jouzo! V pravé poledne, za stolem sedíme, vejde ti do světnice ženská s dítětem na rukou, mladá, velká, jen co je pravda, hezká ženská, pěkně po městsku ošacená, klobouk na hlavě, vysoký, široký, samá pentle, péra a květiny. Z nákeřské stanice přicházela podle všeho, aspoň tak soudím, protože s ní vešel tamní člověk, kufřík jí nesl. Vejde tedy, pozdraví a ptá se, je-li tu dobře u Krušnejch a kde je pan doktor Kysela. Že tu není, povídám, že někam zašel, ale obědvat že přijde. Aby on obědval s námi, to víš, tak se nezahodí, to on vždycky jen sám a stará nestačí ohřávat a schovávat. — Ptám se jí tedy, co chce Josefovi. Na to ona: ,Co mu chci ? Moc a málo! Když ode mne odešel a peněz nezanechal ani neposílal, sebrala jsem se a přijela jsem za ním. Nemám tam z čeho žít!' — Nu, a co? se ptám; má vás snad živit? Nevím, že by byl ženat... Tu zas ona: ,Vždyť spolu už žijem dva roky. Je to jeho dítě, tohle. Copak vám to neřekl? Vždyť jste přece vy jeho otec?' — To jsem, povídám, ale o dítěti a o vás nevím. - Na to zas ona: ,To je hanbář! To je ničema! Jako zloděj utekl, ani neřekl, kam jede. Tak jsem si vypůjčila na cestu a přijela za ním. Bez peněz se vám odsud nehnu!' — Huba jí jela jako šlejfírna. Všecko vstalo, všecko se nahnalo okolo ní, holky, čeleď. Řeč jsem ztratil, jak mi bylo hanba. I moje stará, která se přeci taky umí ohánět hubou, od leknutí oněměla. Jen Jakub se pojednou zmoh na řeč a zhurta se na ni osopil, aby táhla, k čertu se klidila, tu že nemá co hledat. Tu ta ženská prohlásila, že je dobře, že tedy půjde; ale dítě že nám tu nechá, abychom si je živili a že podá žalobu u soudu. Žádný soud! — povídám já — vyrovnáme to po dobrém. Mnoho-li chcete? — Že patnáct stovek, odpověděla, ani o krejcar méně, ledaže bychom zaplatili polovici a potom dvacet zlatých měsíčně, až by dítěti bylo čtrnáct let. — To vše se vyjednávalo přede všemi, co jich tam bylo, považ si jen, Jouzo! Má stará jen pořade: ,Ale pro Krista Pána, osobo, vy nemáte rozum! — To nemůže být! — Tolik nedáme!' — A Jakub zase: ,Co ? Kdože vám má platit ? My ? Táta ? — To se moc mýlíte! — U nás nemáte co pohledávat! Josef ať vás vyplatí, když se s vámi spustil! Však je plnoletý!' — Tak tedy Josef, řekla, to že jí je jedno. Ale Josef že jí řekl, že má na statku podíl, abychom mu ho tedy vyplatili. — ,Žádného podílu nemá!' řval Jakub; ,Dávno si už vybral, co mu patřilo, ani krejcaru více nedostane!' — Tu stará zas se ozvala: ,Ty mlč! Ty mlč! Ty nemáš co rozkazovat! Tobě se nic neubírá, ale Josef musí taky dostat, co mu patří, a vy, má zlatá, musíte počkat, až nám bude možno sehnat peníze na hotových. Potom ho vyplatíme a on ať se pak vyrovná s vámi.' — Do Jakuba zrovna ďábel vjel. ,Cože, mámo ?' křičel. Josef že ještě něčeho dostane? Na to bych se podíval! Potom vyplaťte napřed mne, a já vám tím vším bacím a statek ať převezme kdokoli. Já půjdu třeba do Ameriky, abych se dostal ven z té zlodějny tu! Co vy říkáte, táto ? Mluvte! — Vy přece v tomhle máte první slovo!' — Co jsem měl říci? Styděl jsem se, do země bych se byl raději propadl. ,Co teď mohu povědět?' nadhodil jsem, ,tady není místo ani čas. Zprvu třeba se domluvit.' Tu Jakub se dal do mne, a stará bába že jsem, mi vyčetl, a špatný, nespravedlivý otec, který jedno dítě pro druhé okrádat chce... A z toho ti byla vřaya a křik, že sousedé se sběhli, a ke všemu to dítě se dalo do pláče, a ta ženská spustila řev a hubu měla, inu, hanba povídat! — Když bylo nejhůře, pravé boží dopuštění, Josef vešel. Jak on tu ženskou spatřil, zpočátku se zarazil a zbledl jako stěna, ale najednou jako by sršán do něho byl vjel, dal se ti do ní, a jak se mohla opovážit chodit sem za ním, a aby se jen klidila i s tím dítětem, které beztoho kdo ví, čí je. Ale ta se, pane, nedala! — Jako vzteklá fena začala štěkat, a lumpů, zlodějů, lhářů a co ještě mu házela na hlavu, a nám zas, že co měla několik set, jí vylákal, ale ona že si pomůže, že všecko odpřisáhne, u trestního soudu že ho udá pro podvod. Inu, nemohu ti vypsat, co všechno říkala. Tu potom zase má stará se ho ujala, a div se nepopřály ty dvě ženské, a dítě řvalo a Jakub klel a hrozil, že všecko pomlátí, Josefa, tu ženskou a každého, kdo by se jich ujímal. Konec byl, že ta osoba zase odešla; venku před stavením se sběhlo plno lidi; přišli si vyslechnout tu ostudu, nechtěl bych vědět, co jim tam povídala! Kam se obrátila, nevím, myslím, že zpět do Nákří. Pomysli si, jak mi bylo; přece člověk má čest v těle. Tuhle ostudu do své nejdelší smrti se sebe nesmyju. Povídám: Josefe, všeckys nás zneuctil! Není možná, aby ta ženská takhle v hrdlo lhala! — Ale on na svém trval, že ji nezná, že je to podvodnice, která nás přišla vydírat, ale on že jí ukáže; my že ničemu nerozumíme, ale on že se vyzná v zákonech a zavřít že ji dá. A Jakub na to: ,Lež je, co povídá, táto! Hanbář hanebná je! A vy, táto, jste nás všecky okradl, abyste jeho darebnostem hověl!'
