popis objektu:
Leopold Eugen Měchura, psán též někdy Miechura (2.února 1804, Praha - 11.února 1870, Otín) byl český hudební skladatel. Byl synem významného pražského advokáta JUDr. Jana Baptisty Františka Měchury, jehož právnická praxe zajistila rodině finance na koupi rozsáhlých statků na Klatovsku. Matka zemřela Leopoldu (byl nejstarší ze čtyř dětí), když mu bylo šest let. Intenzívní pěstování hudby v rodinném kruhu a pořádání častých veřejných hudebních večerů v domácím salónu mladého Měchuru velmi ovlivnily a spolu s dostatečnou podporou jeho rodiny vedly k tomu, že jeho značné hudební nadání, projevující se již od mládí, bylo dále vzděláváno. Studoval v Praze práva a filozofii, hudbu u Friedricha Dionysa Webera a Václava Jana Tomáška. Po dokončení právnického studia se stal úředníkem magistrátu v Klatovech. V roce 1824 se vrátil opět do Klatov, aby zde vykonal právnickou praxi při městském magistrátu. Po apelátorských zkouškách mohlo dojít v roce 1828 k sňatku s Klárou Häcknerovou, uzavřenému v patronátním kostele votínského panství v Předslavi a Měchura hned nastoupil do funkce justiciára na panstvích votínském, plánickém a zelenohorském, patřících jeho otci. V letech 1828–40 žil ve Otíně, 1840–52 v Klatovech, kde se významně podílel na hudebním životě. Působil zde jako varhaník hráč na harmonium a lesní roh, aranžér i dirigent při koncertech a divadelních představeních. Nejvýznamnějším Měchurovým spolupracovníkem se stal vedoucí kapely klatovského pluku kavalerie Filip Schindloecker, jinak výborný violoncellista, hrající v děkanském kostele. Votínskému pánovi byli dále k dispozici chrámový varhaník a učitel zpěvu na gymnáziu Josef Procházka[4], chrámový houslista Jan Klička, kapelník vojenské hudby František Klíma, barytonista a kapelník husarské hudby Josef Kamenec, chrámový tenorista Josef Eil a gymnaziální učitel zpěvu a výborný houslista Filip Kreuss, na jeho hudebních produkcích se podílela i mladá sopranistka Julie Firbassová. Měchura požíval i plné podpory tehdejšího klatovského děkana a hudebního nadšence Františka Jelínka a postupně navázal kontakty i s mladší nastupující generací klatovských hudebníků, jako byli kapelník Josef Klíma a varhaník Mansvet Klička, od roku 1860 ředitel kůru děkanského kostela. Za jeho organizačního i interpretačního přispění zde byly prováděny Mozartovy opery (Figarova svatba, Kouzelná flétna), oratoria (Haydnovo Stvoření, Mendelssohnův Paulus, Beethovenův Kristus na hoře Olivetské a jiné). Přátelil se s činovníky regionálních pěveckých spolků a představiteli českých obrozeneckých snah v hudbě a poezii (mimo jiné Theobaldem Heldem, Ferdinandem Hellerem) stejně jako s představiteli německého kulturního okruhu v Čechách (básníkem Karlem Egonem Ebertem, skladatelem Johannem Friedrichem Kittlem a dalšími). Dědictví statků po otci jej roku 1852 donutilo k přestěhování do Votína, kde působil jako justiciár a později asesor. Byl vychován dvojjazyčně a rovněž se v obou jazykových oblastech pohyboval, po vydání Říjnového diplomu roku 1860 se však pod vlivem svých českých přátel (především Jana Ludevíta Procházky a Aloise Vojtěcha Šmilovského) přiklonil se k české kultuře. Svou roli sehrál také příbuzenský vztah s Františkem Palackým, který se roku 1827 oženil s Měchurovou sestrou Terezií. Pokud jde o osobní vývoj k uvědomělému češství, je Měchura do jisté míry považován za předchůdce Bedřicha Smetany. O operu se Měchura pokusil poprvé roku 1831 (Hiorba), opera však zůstala nedokončena. Opera Der Schild (Štít, 1844) na libreto Karla Egona Eberta byla provedena soukromě, k veřejné premiéře však nedošlo. Ve scénické hudbě k Ebertově truchlohře Der Gelübde (Slib, 1863) využil příznačných motivů, s podobnou důsledností patrně u nás poprvé. Celovečerní opera Marie Potocká (1870) je první českou operou na ruský námět. Předlohou, na kterou skladatele upozornil František Ladislav Rieger, se stala Puškinova Bachčisarajská fontána. Opera byla provedena posmrtně v Prozatímním divadle za řízení Smetanova 13. 1. 1871. První snahu o Měchurův přínos české hudbě učinil Alois Vojtěch Šmilovský bezprostředně po skladatelově smrti. Zdůraznil, že Měchura byl v Čechách jedním z mála, který dokázal pochopit a přijmout podněty Wagnerovy, upozornil také na nevyužitý talent komický, který se projevil ve sborech z posledních let života. Karel Stecker o čtyřicet let později (Hudební revue 1910) považoval za nejhodnotnější Měchurovy kantáty, v opeře Marie Potocká postrádá dramatičnost a vytýká sentiment a mdlou charakteristiku osob a situací. Josef Plavec (Hudební rozhledy 1954) poukázal na význam Měchurův a celé jeho generace jako přípravu nástupu Smetany.
