Šumavský rozcestník: pamětní deska Jaroslav Peteřík, Ostřetice

pamětní deska Jaroslav Peteřík, Ostřetice

Šumava.cz
rozcestník
kultura a památky
památníky
pamětní deska Jaroslav Peteřík, Ostřetice

detailní info

kategorie: kultura a památky / památníky
lokalita: klatovsko
GPS: 49°25'22.364"N, 13°20'49.626"E

popis

Pamětní deska rodákovi obce Ostřetice panu Jaroslavu Peteříkovi byla odhalena dne 6. března 2014 u příležitosti šedesáti let od jeho popravy v pankrácké věznici za účasti starosty města Klatov Rudolfa Salvetra, členů Konfederace politických vězňů a Sokola, syna Jaroslava Peteříka a rodinných příslušníků, místních obyvatel a účastníků dvoudenní historické konference o třetím odboji na Klatovsku a Domažlicku (která se konala v Klatovech a v jejímž rámci odhalení proběhlo). Hlavní projev přednesl jeho syn, který ve svém proslovu přítomným vyprávěl o životním příběhu jeho otce Jaroslava a o následných útrapách rodiny po otcově zatčení a popravě. K pamětní desce položil květiny i bývalý politický vězeň pan František Wiendl. Deska byla instalována z iniciativy historika Lukáše Kopeckého a umístněna na jeho rodném domě. Autorem návrhu desky je Josef Babůrek, současný majitel usedlosti, realizovalo ji Kamenictví Toledo Klatovy Miroslava Strnada. Je opatřena textem: „NA VĚČNOU PAMÁTKU / JAROSLAVA PETEŘÍKA, / ZDEJŠÍHO HOSPODÁŘE / ODSOUZENÉHO KOMUNISTICKÝM REŽIMEM / K TRESTU SMRTI ZA ÚČAST V BOJI / NA OBRANU SVOBODY A DEMOKRACIE. / NAROZEN 11. 3. 1923 V OSTŘETICÍCH / POPRAVEN 20. 2. 1954 V PRAZE. /“ Jaroslav Peteřík (11.března 1923, Ostřetice – 20.února 1954, Praha) se narodil v rolnické rodině, po maturitě na gymnáziu Jaroslava Vrchlického v Klatovech (1942) byl nuceně nasazen v Praze. Státní maturitní zkouška ho zastihla v nevlídném období právě probíhající heydrichiády na jaře roku 1942, což pro něj, stejně jako pro tisíce dalších mladíků, znamenalo nasazení do výroby, Jaroslava Peteříka u firmy Philips v Praze na pozici pomocný mechanik. Po smrti svého bratra na sklonku druhé světové války se vrátil domů na rodinné hospodářství v Ostřeticích a převzal plnou odpovědnost za chod statku. V roce 1947 se oženil s Emilií, rozenou Tykalovou, z blízké obce Třebycína, s kterou vychovával dvě děti. Prostřednictvím klatovského politika Josefa Ševčíka (1906–1961), v letech 1946–1948 poslance za národní socialisty, se zapojil do ilegální činnosti. Josef Ševčík pomáhal utéct do exilu ministru Hubertu Ripkovi a poté také odešel za hranice. Po celou dobu pracoval na svém 20 ha hospodářství, s nímž na podzim roku 1952 vstoupil do místního JZD Ostřetice, aby nezavdádal příčinu problémů. V únoru 1951 prošel Jaroslav Peteřík podle plánu třítýdenním školením, během něho získal cenné zkušenosti od instruktora CIC (agent Pavel) v agenturním vysílání a byl vybaven vysílací stanicí s označením SSP-1-D. Od poloviny března 1951 zahájil vysílání do zahraničí prostřednictvím tzv. Majáku, ale již v červnu 1951 bylo jeho spojení se přerušeno, jelikož jeho manželka Emílie z obav před možným prozrazením zničila většinu krystalů. V létě 1951 došlo k navázání styku mezi Jaroslavem Peteříkem a Josefem Kozlíkem, který v té době vedl odbojovou skupinu v Praze, prostřednictvím spojky Josefa Husníka působícího na Klatovsku. Sám Josef Husník již po nějakou dobu s Peteříkem spolupracoval. Josef Kozlík fungoval především jako spojka, to znamená, že přijímal a naopak předával zprávy hospodářského a vojenského charakteru od Peteříka a dalších vybraných osob nejen prostřednictvím tzv. mrtvých schránek. Na podzim roku 1951 se podařilo Peteříkovi obnovit signál a pokračovat v podávání krátkých zpráv za železnou oponu. Peteřík využíval k vysílání různých míst ve svém blízkém okolí, které z důvodu bezpečnosti neustále měnil až do svého zatčení v září 1953. Příčinou odhalení celé ilegální skupiny byla Kozlíkova neopatrnost. Josef Kozlík se snažil v červenci 1952 ilegálně odejít za hranice prostřednictvím Peteříkova zahraničního spojení. Když tato možnost nevyšla, požádal neúspěšně o pomoc svého známého. Později vyšlo najevo, že tato osoba spolupracovala s StB a její kusé poznatky se staly pro orgány Státní bezpečnosti první stopou k postupnému rozkrytí celé sítě osob napojených na Kozlíka včetně Peteříka. V průběhu září 1953, po předchozím důkladném zmapování StB, byla většina členů této skupiny pozatýkána. Státní bezpečnost vyšetřovala celou skupinu 25ti podezřelých osob pod označením akce Ludvík. Většina obviněných měla rolnický původ a mnozí z nich, včetně Jaroslava Peteříka byli během vyšetřování i soudního líčení vedeni jako „vesničtí boháči“. Tato okolnost jim při konečném verdiktu soudu ještě přitížila. Jednání u Nejvyššího soudu v Praze probíhalo v předvánočním čase od 17. prosince 1953. Po třídenním líčení vynesl soudní senát rozsudek: Josef Kozlík a Jaroslav Peteřík byli jako hlavní organizátoři obou skupin odsouzeni k trestu smrti za zločin velezrady a vyzvědačství. Úřednice Jiřina Anderlová z Prahy unikla absolutnímu trestu jenom díky tomu, že byla žena. Další tresty se pohybovaly v rozmezí od 6 do 20 let. Mezi odsouzenými figuroval i švagr Peteříka Josef Tykal, který byl odsouzen na 14 let odnětí svobody. Po zamítnutí odvolání k Nejvyššímu soudu byl Jaroslav Peteřík spolu Josefem Kozlíkem dne 20. února 1954 v Praze na Pankráci popraven. Ostatky Jaroslava Peteříka byly stejně jako v případě desítek dalších popravených uloženy do společných hrobů v Praze – Ďáblicích.