popis objektu:
Areál kájovského kostela s kostelíkem Zesnutí Panny Marie, farou a hospicem tvoří zcela ojediněle zachovalý celek. Nejstarší stavbou komplexu je původní raně gotický kostelík Zesnutí Panny Marie z druhé poloviny 13. století, hlavní budovou je však poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je ukázkou vrcholné jihočeské pozdní gotiky. Založen byl ve 14. století a současnou podobu má z gotické přestavby v roce 1471 – 1488 o kterou se zásloužil vzdělaný a cílevědomý farář Pils. Dvoulodní kostel byl vyzdoben síťovou hvězdicovou klenbou tak jako mnoho kostelů přestavovaných v druhé polovině 15. století Českokrumlovsku. Kostel byl při přestavbě i nově vybaven. Hlavní oltář je podle legendy postaven v místě pramene s léčivou vodou a jeho součástí se stala milostná socha Madony, která byla a je až do současnosti uctívaná jako zázračná Panna Marie Kájovská. Cisterciáci ze Zlaté Koruny kájovský mariánský kult umocnili. Farní kostel tak bohatnul na prodeji odpustků, které lákaly středověké poutníky. Ač ve dvacátých letech 15. století kostel tak jako mnoho jiných vyplenila husitská vojska, poutě přesto neustaly a kájovský kostel zažil po obnově dobu velkého rozkvětu. Nejslavnější poutní období však nastalo v době baroka za faráře cisterciáka, Matěje Aleše Ungara, pozdějšího zlatokorunského opata. Kájov se stal místem velkých církevních slavností, na které přicházeli poutníci z širokého kraje. Kyjov podporovali i krumlovská šlechta - Eggenberkové a později i Schwarzenberkové, kteří kostelu udělovali mnoho finančních i věcných darů. V roce 1630 byl zřízen naproti kostelu přes cestu hospic pro poutníky, hostinec a škola. Přestavěna v roce 1661 byla i fara a roku 1699 do n9 byla vestavěna kaple sv. Jana Nepomuckého, která sloužila ke zpovídání poutníků. Kostela Nanebevzetí Panny Marie se barokní úpravy příliš nedotkly, ale přistavěla se nová sakristie, vyměněny byly lavice, zasklena okna, zvýšena věž (zničena v roce 1690 úderem blesku). V roce 1667 bylo jako výraz zbožnosti dvořana krumlovského dvora vztyčeno patnáct žulových sloupů s obrazy růžencových tajemství podél cesty z Českého Krumlova do Kájova. Sloupová zastavení začínala za krumlovskou zámeckou ohradou a končila v místě vyústění poutní cesty pod kájovským kostelem. Právě na tomto místě byla v letech 1686 – 1689 vybudována kaple se studnou, do které byl sveden pramen léčivé vody od hlavního oltáře. Koncem 17. století přicházelo kájovské pouti okolo 20 tisíc lidí ročně, během první poloviny 18. století to bylo již 40 tisíc! Do Kájova chodívala pravidelně procesí z obcí, měst v okolí, ale i z velké dálky. Bohoslužby byly okázalé, vedl je opat ze Zlaté Koruny nebo prelát z Českého Krumlova a pomáhalo až dvacet kněží v přítomnosti knížecího páru s družinou a kapelou. V průběhu 18. století získal chrám nové vybavení včetně hlavního portálového oltáře s milostnou sochou Kájovské madony. Život poutního místa negativně ovlivnily reformy císaře Josefa II., v jejichž rámci byl v roce 1785 zrušen klášter Zlatá Koruna. Po jeho zrušení spadl Kájov pod Schwarzenberky a duchovní správy se ujali světští kněží. Kostel finančně poškodily zákazy poutí, rekvizice cenností i zvonů v letech 1793, 1809, 1914 ve prospěch státu. To vše vedlo ke ztrátě mnoha bohoslužebných předmětů a darů. Ve třicátých letech 20. století získali Kájov němečtí kněží řádu oblátů, kteří se o poutní místo starali až do poválečného odsunu německého obyvatelstva. Roku 1935 obnovili studnu s léčivou vodou, který skutečně vyvěrá pod oltářem, jak pravila legenda. Úplný úpadek nastal po odsunu německého obyvatelstva v roce 1946. Vysoká umělecká hodnota pozdně gotického kostela v Kájově vedla v roce 1995 k jeho zařazení mezi národní kulturní památky.
