Šumavský rozcestník

stručně

název: vlaková zastávka Sudoměř
kategorie: doprava
podkategorie: nádraží
lokalita: strakonicko
GPS: 49°14'57.640"N, 14°3'25.941"E

popis objektu:
Vlaková zastávka Sudoměř je vzdálena 5 minut pěší chůze od samotné obce, leží na trase České Budějovice - Plzeň. Železniční trať Plzeň hl. n. - České Budějovice (v jízdním řádu pro cestující označená číslem 190) vede přes Nezvěstice, Nepomuk, Horažďovice, Strakonice, Ražice, Protivín, Číčenice a Dívčice. Jednokolejná elektrizovaná celostátní trať, částečně dvoukolejná. Provoz na trati byl zahájen v roce 1868. Elektrizace trati proběhla v roce 1962 z Plzně do Blovic, v roce 1963 do Horažďovic, v roce 1966 do Strakonic a v roce 1968 byl elektrizován zbytek tratě.

stručně

název: nádraží Klatovy
kategorie: doprava
podkategorie: nádraží
lokalita: klatovsko
GPS: 49°24'5.187"N, 13°16'26.441"E

popis objektu:
Vlakové nádraží na trati 183 (Plzeň - Železná Ruda) a 185 (Horažďovice předměstí - Domažlice). Jedná se o budovu z padesátých let minulého století, neboť v poledne 20. dubna 1945 bylo bombardováním americkým letectvem naprosto zničeno nádraží v Klatovech (v 8 hodin a ještě v 17 hodin bylo napadeno rovněž hloubkaři) neboť jím projižděl německý vlak s municí, a proto byla zahájena výstavba nového nádraží, otevřeného v roce 1959.

stručně

název: nádraží Alžbětín - Bayerisch Eisenstein
kategorie: doprava
podkategorie: nádraží
lokalita: železnorudsko
GPS: 49°7'18.616"N, 13°12'33.554"E

popis objektu:
Vlakové nádraží na trati 183 (Plzeň - Železná Ruda Alžbětín) a na německé straně Regen - Plattling. Roku 1877, kdy rakouský císař společně se svým bavorským královským kolegou otevírali zbrusu novou „střídací štaci Eisenštejnskou“, jak nádraží nazývala státní smlouva z roku 1873. Tento dokument stanovil také dodnes přetrvávající raritu zdejší železniční stanice: „nádraží eisenštejnské… založí se… tak, že prostředek jeho bude se dotýkati čáry pomezní.“ Takže důstojná nádražní budova symetrické koncepce se dvěma dvoupatrovými stavbami na křídlech a spojovací částí, vybudovaná dělníky Bavorské východní dráhy, je do dnešních dnů přesně ve svém středu rozdělena státní hranicí. Společně s nádražní budovou je takto rozděleno i kolejiště. Konec říše Habsburků a zrod ČSR nepřinesl mnoho nového. Trať i s polovinou železnorudského nádraží převzaly ČSD, které obzvláště v polovině 30. let šikovně podchycovaly stoupající zájem o turistiku na Šumavě. V závěru října 1938 – na základě ujednání mnichovské dohody – postoupily ČSD českou polovinu železnorudské stanice včetně tratě až do Nýrska Německu. Válku i její závěr však tady drážní zařízení přečkalo bez pohromy a první český motoráček mohl z Nýrska do společného nádraží v Železné Rudě Alžbětín jet již 2. června 1945. První poválečná léta byla v tomto koutě Šumavy ve znamení zvýšené nákladní přepravy z ČSR na západ. Současně se ale objevilo něco, co železnice od svého zvyku tady v Železné Rudě ještě nepoznala. Z příkazu americké armády bylo kolejiště na hraniční čáře rozděleno dřevěnými zábranami. Po roce 1948 byla celá oblast prohlášena za uzavřenou, čímž veřejnou osobní dopravu odsoudili k zániku. Dne 3. září 1953 byla Železná Ruda Alžbětín jako přechodová stanice zrušena, česká osobní pokladna zazděna, budovu i nádraží přeťaly zátarasy. Tentokrát fortelnější než ty americké. Tady byla ona pověstná hranice dvou světů. Osobní doprava končila v předposlední zastávce Železná Ruda – město a vlaky odtud couvaly zpět na nádraží Špičák. Již před listopadem 1989 se tu a tam hovořilo o znovuaktivování Železné Rudy Alžbětín jako přechodové stanice. Zůstalo jen u úvah. Nebývalým tempem se události hnuly až na konci roku 1989. Po podpisu oficiální dohody v dubnu 1990 byla za jediný rok uskutečněna rekonstrukce tratě i společného hraničního nádraží. Dne 2. června 1991 se vlaky znovu rozjely. Dále pokračuje železniční trať 905 z Bayerisch Eisenstein do Plattlingu, přičemž ve Zwieselu odbočuje trať 906 do Grafenau a trať 907 do Bodenmais. Na těchto železničních tratích poskytuje řádnou osobní přepravu výhradně soukromý přepravce pod označením WaldBahn.

stručně

název: nádraží Nemilkov
kategorie: doprava
podkategorie: nádraží
lokalita: klatovsko
GPS: 49°17'5.257"N, 13°20'39.586"E

popis objektu:
Vlakové nádraží na trati 185 (Horažďovice předměstí - Domažlice). Jedno z mála nádraží ze kterého je vidět sousední nádraží (Běšiny), ne že by bylo tak blízko, ale díky výškovému profilu objíždí celé údolí, dokonce se zde původně uvažovalo o výstavbě zubačky.

stručně

název: pomník padlých WWI i II, Volyně
kategorie: vojenské
podkategorie: pomníky
lokalita: strakonicko
GPS: 49°10'3.343"N, 13°53'27.888"E

popis objektu:
Památník padlým v obou světových válkách ve Volyni je vpravdě luxusní a perfektně udržovaný. Příkladem nápis na jedné z mnoha desek: "Zdejším obětem světové války věnuje občanská záložna ve Volyni".

stručně

název: kaple Anděla Strážce, Volyně
kategorie: kultura a památky
podkategorie: kaple
lokalita: strakonicko
GPS: 49°10'09.66"N 13°53'51.90"E

popis objektu:
Původní kaple stávala na místě dnešní kaple Anděla Strážce nad Volyní již v 17. stolet. Kaple stojí nad městem na zalesněném vrchu Královice v nadmořské výšce 560 m n. m. Původní obraz Anděla Strážce malovaný na dřevě je nyní uchováván v muzeu. Obraz byl nahrazen obrazem od akademického malíře Matěje Kunzla až do novogotické přestavby kaple roku 1858. I tento obraz je nyní ve sbírkách Volyňského muzea. Dnešní kaple byla postavena v roce 1858 podle plánů významného volyňského rodáka architekta Josefa Niklase (1817–1877) a 6. září roku 1858 byla vysvěcena. Každoročně začátkem září se v ní konala pouť s procesím. Kaple byla jako mnoho jí podobných na odlehlých místech poničena a vykradena. V kapli zůstala jen jedna lavice a kazatelna. V osmiboké střeše se nachází dva zvony z roku 1858. Třetí byl roku 1916 zabaven v průběhu první světové války a roztaven.

stručně

název: synagoga Volyně
kategorie: kultura a památky
podkategorie: církevní
lokalita: strakonicko
GPS: 49°10'0.22"N, 13°53'23.809"E

popis objektu:
Volyňská synagoga nacházející byla postavena v letech 1838-1840 na místě starší synagogy z doby založení ghetta. V roce 1890 proběhla úprava interiéru. Svému účelu sloužila až do druhé světové války. Cenná klasicistní stavba, nad průčelím štít s plastickou figurální výzdobou a hodinami. Klasicistní aron ha-kodeš uložen v městském muzeu. Dodnes se v těchto místech říká V židovnech. Proti synagoze jsou dva židovské domy, stavebně jen málo změněné. Roku 1956 byla adaptována na kino a sídlila zde i hudební škola. Dnes synagoga postavená jako jedna z mála v empírovém slohu slouží jako diskotéka.

stručně

název: památník Josefa Kaizla
kategorie: kultura a památky
podkategorie: památníky
lokalita: strakonicko
GPS: 49°9'59.610"N, 13°53'15.168"E

popis objektu:
Pamětní busta na domě ve městě Volyně rodáka Josefa Kaizla. Josef Kaizl (10.června 1854, Volyně – 19.srpna 1901, Myslkovice u Soběslavi) byl významný český profesor, vědec v oboru politické ekonomie, národohospodář, ekonom a politik z období rakousko-uherské monarchie. Je považován za našeho předního ekonoma a přívržence liberalismu. Byl členem Říšské rady, mezi roky 1898 a 1899 vykonával funkci ministra financí Předlitavska. Toto byla nejvyšší funkce, jakou kdy kterýkoliv Čech získal v rámci rakousko-uherského mocnářství. Narodil se v rodině Čecha Eduarda Kaizla, kontrolora berního úřadu a německy mluvící matky jako nejstarší ze sedmi sourozenců. Do školy chodil v Rumburce (německá škola), kam byl jeho otec roku 1858 služebně přeložen. Po dalším přeložení do Ústí nad Orlicí byl odeslán k jeho tetě do Prahy. Studoval nejprve německy a později česky na farní škole při Kostele Paní Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně. Od roku 1863 navštěvuje tamní gymnázium. V té době se skrze svého strýce Eduarda Břetislava Kaizla seznamuje s okruhem kolem Vojtěcha Náprstka. Byl uveden do Amerického klubu dam a začíná se učit anglicky. Na podzim roku 1868 byl Kaizlův otec přeložen do Litomyšle a Josef se stěhuje za rodinou a navštěvuje místní piaristické gymnáziu a začíná se učit polsky a rusky. V roce 1870 byl otec přeložen na pražský Smíchov a Kaizl opět nastupuje na malostranské gymnázium, o rok později zde skládá maturitu. Práva absolvoval na Univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze (1871 – 1875, a v roce 1876 získává titul JUDr.). Po přestávce na vojenskou službu v letech 1874–1875 pokračuje ve studiu ekonomie na Univerzitě Štrasburk a navštěvuje přednášky u profesorů Gustava von Schmollera a Georga Friedricha Knappa. Od roku 1879 se stává docentem Národního hospodářství na pražské univerzitě, od roku 1883 je mimořádný, od roku 1897 řádný profesor. Kaizlova vědecká činnost zejména v oboru finanční vědy byla významná a dostalo se jí uznání také v cizině. Snažil se o teoretické zdůvodnění tradičních pouček finanční vědy. Už jeho první spis, napsaný ve Strassburku a vydaný 1879 v Lipsku (Der Kampf um die Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern 1799 – 1868) dosáhl ceny strassburské univerzity. Jeho Finanční věda vyšla též německy a italsky. Psal o soudobých otázkách národohospodářských a finančních do českých i cizích listů a odborných revuí. Politicky se uplatnil nejprve ve straně staročeské, kde byl stoupencem státoprávního radikalismu, 1885 byl zvolen do říšské rady, ale záhy stranu opustil a vzdal se mandátu. Postupně zaujímal realističtější hledisko k daným možnostem českého národa a viděl přední úkol v jeho hospodářském růstu. 1890-1891 byl poslancem za pražskou obchodní komoru, přiklonil se ke straně mladočeské a byl pak jejím poslancem 1891 – 1901 (v letech 1895-1901 též zemským). Svými odbornými znalostmi, rozvážným postupem nabyl značného vlivu v české i rakouské politice a 7.března 1898 byl jmenován ministrem financí v Thunově vládě. Byl nejvýznamnější osobností ve vládě a uskutečnil mnoho ze svých plánů prospívajících Rakousku i českému národu. Za jeho vlády se dostalo do ministerstva financí několik kvalifikovaných českých úředníků, kteří pak po převratu přišli vhod pro organizaci vznikajícího Československého ministerstva financí. Měl také významný podíl na zřízení české techniky v Brně. Po demisi Thunovy vlády 2. října 1899 byl Kaizl místopředsedou českého poslaneckého klubu. Státního českého práva neopustil, ale nejlepší záruku v bezpečnosti českého národa viděl v silném, spravedlivém Rakousku. Zemřel nečekaně ve věku 47 let na zámku v jihočeských Myslkovicích, který sloužil jako jeho letní byt. Jeho tělo bylo balzamováno a uloženo na pražském Vyšehradě. Náhrobek s výraznou plastikou Objetí lásky a smrti vytvořil sochař Bohumil Kafka.

Šumava.cz