Šumava.cz

V březnu 1915 se nedaleko Plané, na panských polích mezi Karolininým dvorem (Karlín), která se rozkládala v okolí bývalého Karlova mlýna (Karlsmühle), započalo s budováním zajateckého tábora. Plánovaná kapacita lágru násobně převyšovala počet obyvatel města Planá. Tábor byl oplocený ostnatým drátem a nacházelo se v něm na 400 baráků, 4 vysoké strážní věže a měl pojmout až 16 000 válečných zajatců. Místo mělo síť hlavních ulic, uliček a náměstí, kostel, vlastní vodárnu, táborovou nemocnici s lékaři a personálem, lékárnu, hřbitov, velkopekárnu a moderní parní prádelnu. Parní a sprchová zařízení s velkoprádelnou stála přibližně 250 tisíc korun, celá stavba stála 6,5 milionu rakouských korun. Na strážení lágru vyčlenila rakouská armáda 2 500 vojáků. Tábor nebyl nikdy zcela zaplněn, i tak ale zásadně ovlivňoval chod města Planá a širokého okolí. V táboře byli internováni lidé z různých koutů Evropy, kteří přicházeli často podle toho, jak postupovala fronta. Nejvíce byli zastoupeni Poláci, Rusové a Rumuni. Váleční zajatci v letních měsících vypomáhali na polích a v lesích. I přesto bylo zásobování potravinami nedostatečné a ceny neúměrně rostly. Jak se válka protahovala, přibývali v kraji uprchlíci, ranění vojáci i váleční zajatci. Šířil se chaos, hlad a několik domů v táboře lehlo popelem. Pomalu se blížil konec války. Po podepsání brestlitevského míru odjíždějí postupně za velké slávy z plánského nádraží ruští zajatci. Následně odchází rumunští důstojníci, nahrazují je Italové. V táboře je zřízen lazaret pro rakouské vojáky. Tak odráží zajatecký lágr dění na frontě. Vznik samostatného Československého státu předznamenává pomalý rozpad a zánik tábora. Nastává období opakovaného rabování a rozkrádání, které ukončí až příjezd armády. Dřevěné baráky jsou rozprodány a odvezeny. V období první republiky zbývá z tábora jen hřbitov s 287 pochovanými zajatci. Bylo zde pohřbeno 190 Poláků, 59 Rusů, 23 Italů, 8 Lotyšů, 2 Rumuni, 1 Srb, jeden strážní voják české národnosti a 4 zajatci neznámé národnosti. Místu se říkalo „Ruský hřbitov“ (Russischer Friedhof), protože po skončení války vybrali ruští vojáci, kteří odjížděli domů, mezi sebou peníze na pomník pro své zemřelé druhy. Hřbitov byl několikrát navštíven osobnostmi a proto byl pietně udržován. Roku 1934 byl nově upraven a 1. listopadu se zde konalo uctění památky pohřbených zajatců a vysvěcení hřbitovního kříže, který světil děkan Heimerl. Hřbitov je zarostlý a neudržovaný. Roku 1985 zde byly nalezeny tři rezavé plechové hvězdicové náhrobní tabulky s osmi hranami, které se v první světové válce dávaly na vojenské hroby. Dále byl nalezen náhrobní kámen s nápisem „Catrinescu Stephan, + 17.10.1917, 24 let, voják rumunské infanterie, regiment 7. kompanie.“ V létě roku 1985 podnikli místní obyvatelé pátrání po pozůstatcích zajateckého tábora, ale podařilo se jim objevit jen zbytky nádrží na vodu 25x8 metrů se třemi odděleními, které se nacházejí na potoce.