Šumava: železnorudsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Vlakové nádraží na trati 183 (Plzeň - Železná Ruda Alžbětín) a na německé straně Regen - Plattling. Roku 1877, kdy rakouský císař společně se svým bavorským královským kolegou otevírali zbrusu novou „střídací štaci Eisenštejnskou“, jak nádraží nazývala státní smlouva z roku 1873. Tento dokument stanovil také dodnes přetrvávající raritu zdejší železniční stanice: „nádraží eisenštejnské… založí se… tak, že prostředek jeho bude se dotýkati čáry pomezní.“ Takže důstojná nádražní budova symetrické koncepce se dvěma dvoupatrovými stavbami na křídlech a spojovací částí, vybudovaná dělníky Bavorské východní dráhy, je do dnešních dnů přesně ve svém středu rozdělena státní hranicí. Společně s nádražní budovou je takto rozděleno i kolejiště. Konec říše Habsburků a zrod ČSR nepřinesl mnoho nového. Trať i s polovinou železnorudského nádraží převzaly ČSD, které obzvláště v polovině 30. let šikovně podchycovaly stoupající zájem o turistiku na Šumavě. V závěru října 1938 – na základě ujednání mnichovské dohody – postoupily ČSD českou polovinu železnorudské stanice včetně tratě až do Nýrska Německu. Válku i její závěr však tady drážní zařízení přečkalo bez pohromy a první český motoráček mohl z Nýrska do společného nádraží v Železné Rudě Alžbětín jet již 2. června 1945. První poválečná léta byla v tomto koutě Šumavy ve znamení zvýšené nákladní přepravy z ČSR na západ. Současně se ale objevilo něco, co železnice od svého zvyku tady v Železné Rudě ještě nepoznala. Z příkazu americké armády bylo kolejiště na hraniční čáře rozděleno dřevěnými zábranami. Po roce 1948 byla celá oblast prohlášena za uzavřenou, čímž veřejnou osobní dopravu odsoudili k zániku. Dne 3. září 1953 byla Železná Ruda Alžbětín jako přechodová stanice zrušena, česká osobní pokladna zazděna, budovu i nádraží přeťaly zátarasy. Tentokrát fortelnější než ty americké. Tady byla ona pověstná hranice dvou světů. Osobní doprava končila v předposlední zastávce Železná Ruda – město a vlaky odtud couvaly zpět na nádraží Špičák. Již před listopadem 1989 se tu a tam hovořilo o znovuaktivování Železné Rudy Alžbětín jako přechodové stanice. Zůstalo jen u úvah. Nebývalým tempem se události hnuly až na konci roku 1989. Po podpisu oficiální dohody v dubnu 1990 byla za jediný rok uskutečněna rekonstrukce tratě i společného hraničního nádraží. Dne 2. června 1991 se vlaky znovu rozjely. Dále pokračuje železniční trať 905 z Bayerisch Eisenstein do Plattlingu, přičemž ve Zwieselu odbočuje trať 906 do Grafenau a trať 907 do Bodenmais. Na těchto železničních tratích poskytuje řádnou osobní přepravu výhradně soukromý přepravce pod označením WaldBahn. Hraniční nádraží v Bavorské Rudě vyhrálo v roce 2017 titul nejhezčí v Německu (spolu s nádražím Lutherstadt ve městě Wittenberg) - ocenění uděluje německý dopravní svaz Aliance pro železnice. Porota projela při testovacích jízdách celé Německo a při tom hledání nejpřívětivějšího nádraží posuzovala vzhled, nabídky služeb a také servis, zkrátka vstřícnost nádraží k cestujícím. Vítězem v roce 2017 se staly dvě stanice na pomezí hranic Německa a České republiky. Německá část nádraží v Alžbětíně patří Přírodnímu parku Bavorský les, který ji za několik milionů eur zrekonstruoval a vybudoval tam návštěvnické centrum, které prezentuje tak zvanou zelenou střechu Evropy. To znamená oba sousedící národní parky a také přírodní park Bavorský les a chráněnou krajinnou oblast Šumava. Ocenění přišlo v roce, kdy nádraží slaví 140. výročí.
Chloubou Šumavy není pouze nedotčená příroda, ale také kulturní památky. Lidovou architekturu můžete obdivovat v řadě vesnických památkových zón, ale i rozesetou po celé Šumavě a šumavským podhůřím - začleněnou do běžného venkova, nebo městské památky v městských památkových zónách. Na Šumavě naleznete také řadu zřícenin hradů a tvrzí, ale i řadu hradů, hrádků, zámků i zámečků. Za zmínku stojí i šumavské rozhledny. Šumava se dělí do šesti podcelků: Železnorudská hornatina, Šumavské pláně, Boubínská hornatina, Trojmezná hornatina, Želnavská hornatina a Vltavická brázda. Nejvyšší body Šumavy na hraničním hřebenu dosahují výšek nad 1300 m n. m. Nejvyšším vrcholem Šumavy je Velký Javor (1 456 m n. m.) na bavorské straně hranice. Nejvyššími vrcholy české části jsou Plechý (1 378 m n. m.), Trojmezná (1 361 m n. m.), Boubín (1 362 m n. m.), Jezerní hora (1 343 m n. m.). Na Šumavě se nachází velké množství rašelinových slatí, jejichž celková plocha činí cca 5.000 ha. Směrem do vnitrozemí přechází Šumava v Šumavské podhůří a Novohradské hory s výškami cca 1000 m n. m. Šumava disponuje jak velmi dobrými klimatickými i přírodními podmínkami pro rozvoj zimní turistické sezóny, tak také širokou nabídkou různých druhů sportovních či relaxačních aktivit zajišťovaných mnoha rozličnými rekreačně - sportovními, ubytovacími, stravovacími a dalšími zařízeními, která vytvářejí kvalitní základnu pro prožití příjemné a spokojené zimní a letní rekreace. Hledáte levné ubytování? Vybírejte z levného ubytování s nízkou cenou. Levné ubytování Vám vždy vyjde vstříc příjemnou cenou. Nebojte se levně ubytovat, není to většinou na úkor kvality ubytování. Vždy zde naleznete levné a kvalitní ubytování. Ubytování za výhodné ceny na horách u vody, ale i ve vesničkách, městysech a velkých městech. Široká nabídka levných hotelů, chat a chalup či penzionů je pravidelně aktualizovaná. Zcela nejlevnější způsob ubytování jsou levné ubytování v ubytovnách. Pro studenty a turisty jsou zejména lákavé ubytování v levných penzionech, či levné ubytování v soukromí.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Z těchto sporujících se myšlenek jej vyrušil Krušnej, jenž po dlouhém mlčení k němu promluvil:
„A vidíš, Jouzo, syna ti do vězení odvedli a velké hoře na tebe snesli, a přece bych hned a rád s tebou měnil. Pustí ho zas a bude tvůj, jako býval. A já těch dětí mám víc a na svobodě jsou, a přece nejsou mé, a nikdy nebudou. Před chvílís to viděl. Člověk by si zoufal."
„Brachu zlatý," vece Potužák, „každý si neseme svůj kříž a svoje starosti. Můj chlapec také ještě není na svobodě, krásně slíbil pan správec, že se ho zastane."
„O tom přece nebudeme pochybovat, po tom, cos vykonal. A vidíš, holka za tím chlapem běhá jako čubka, ta za tímhle, druhá za jiným, poslušnost vypovídají, na posměch vydávají sebe a mne a doma žena jim pomáhá, proti mně se spuntovali. Tak si zrovna myslím, že Pánbůh sám by je měl ztrestat. Toho chlapa voda měla odnést! Tys ho vytáhl! Dobře! Jsem rád kvůli tobě, žes je tím dostal na svou stranu, ale kvůli té holces ho tam mohl nechat. Já bych prstem pro něj nebyl pohnul! Napij se z Bezdrevi, holomku, a plav si třeba do Prahy a za Prahu! Neubude! Holku ať taky čert vezme a třeba ještě deset knížecích! Z takových námluv přece nic jiného nekouká než dlouhatánské průtahy a nakonec třeba ostuda!"
„Jakube, co povídáš, není v pořádku. To jen hněv z tebe mluví, třeba spravedlivý. Byla v tom jen náhoda, že já první jsem tomu mladíkovi podal tyč. Nebýt tam mne, byl by to učinil jiný, dost možná, že ty sám. V tom byla vůle boží. Člověk je člověk a křesťan, bližnímu třeba v nouzi pomoci. Když jsem ho viděl zápasit s proudem, ani mi nenapadlo pomýšlet, že je to knížecí mládek, že si namlouvá tvou dceru proti tvé vůli, nebo že si tím ve své věci pomohu. Viděl jsem prostě člověka, který se topí, a že mi v dosahu ležela tyč, podal jsem mu ji. Že potom promluvil Karhoun, víš sám, ale já bych si byl nevzpomněl vykládat jim tam, co mne tíží; však jsi viděl, že jsem už odcházel..."
„Že zrovna tenhle lump, tenhle Karhoun ty pány přivedl na tvou věc, mě mrzí," zaskuhral Krušnej; „člověk nemá štěstí! Než ještě hubu otevřel, měl jsem to na jazyku já a chtěl jim to hodit na hlavu, aby věděli, jaký jsi ty a jací jsou oni. Ten lajdák mě předešel. Potom ovšem si vzal právo pověsit se nám na paty. Ještě že jsme se ho zbyli..."
„Nu, vidíš, Jakube — Pánbůh užívá někdy zvláštních nádob, ve kterých nám ustědřuje své dary..."
„A co mě nejvíc hněte," přerušil ho Krušnej, „je to, že před takovým ničemným darebákem moje dítě mě zostudilo."
Potužák měl na jazyku říci svému starému příteli, že nepo¬slušnost svých dětí sám zavinil přílišnou povolností vůči své ženě a že nyní pozdě bycha honí, ale jak se naň podíval a viděl utrápený výraz jeho obličeje a slzy, jež mu stékaly po rozbrázděných tvářích, bylo mu ho líto a káravá slova mu uvázla v hrdle.
„Hleď, Jakube," pravil měkce, „neber si tohle tak do hlavy. Muší pomyslit, že holka má toho mládka ráda; nesmíš se divit, že se pobláznila, když ji tak poplašili zprávou, že se mi upil. Nebránils na počátku, proč najednou nyní bráníš? Víi přece, že teď už od něho neupustí. Na tvém místě bych ji byl nezdržoval, když ho chtěla vidět."
„Ale ten posměch z toho, Jouzo, ten posměch," zvolal Krušnej; „což mi má být jedno, když kdekdo bude říkat: Hleďte Rozáru Krušnejch! Běhá za mládkem až do rybárny! Věší se na něho jako klíště a na tátu div jazyk nevyplázne! — Pak se arciť o nás otírá každý otrapa!"
Ba právě, že Rozárka se těžce prohřešila proti mravům a způsobům blatských dívek, vydávajíc se za milencem do cizího stavení. To Potužák věděl lépe než kdo jiný, a kdyby se podobná věc byla stala v jeho rodině, velmi těžce by ji byl nesl a dozajista by nebyl připustil omluvy. Chápal také roztrpčení Krušného a za normálních okolností by ho byl i sdílel; než, za daných poměrů, uváživ, že chyba kotví v minulosti, kterou odčiniti nebylo již lze, hledal kdekterý důvod na omluvu nerozvážného děvčete, jen aby přítele potěšil a bolu jeho ulevil, což se mu po mnohých řečech také jakžtakž podařilo.
Došli zatím na Hlubokou. Právě když se ubírali mimo kostel, udeřila dvanáctá a zvonili poledne. Z budovy okresního soudu vycházeli páni, pan soudce, pan adjunkt, pan listovní. Potkali je jednoho po druhém, pana soudce naposled. Potužák zočiv ho, stanul, uctivě pozdravil...
Zda povšiml sobě starý pán, jenž nedbale poděkoval za pozdravení a z jehož mdlých, krátkozrakých očí, obrněných zlatými brejlenu, jedva na okamžik utkvěl pohled na uklánějícím se před ním venkovanu, plaše prosebného výrazu, jenž tomuto zřel z očí? — Ba, sotva asi! Šel mimo, upíraje zraky ku promoklé zemi, vyhýbaje se pečlivě kalužím.
Potužák zamýšlel zastaviti ho, promluviti s ním na místě, jižjiž vpřed se pošinul, aby ho dohonil, ale pojednou odvaha jej opustila.
„Přišli jsme pozdě," děl poloušeptem k stojícímu za ním Krušnému, „třeba počkat do odpoledne, až se vrátí do úřadu."
„Ba právě," odvětil tento, „jde k obědu, tu zdržovat ho nemůžeme a nadto v tom dešti. Takový pán by se třeba urazil a chlapec by to odnesl."
Při vzpomínce na svého chlapce Potužákovi se oči zalily slzami. Přišlo mu na paměť, že té chvíle snad žalářník mu přináší oběd, skrovný oběd vězňů. Ubožák ani nevěděl, že osoby dlící ve vyšetřovací vazbě mají právo stravovat se samy; jinak by byl svého syna zaopatřil potřebnými penězi. Zalomil rukama.