Šumava: klatovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Hrobka rodiny Majdlovy, otec Jan, mlynář z Rejska, zemřel dne 21.dubna 1920 v 69 roce věku svého. Matka Marie narozená dne 8.září 1856 a vnuk Emil narozený dne 11.dubna 1924, oba zavražděni při loupežném přepadení mlýna dne 1.února 1925.
Rajský mlýn na Ostružné sloužil i jako katr na řezání dřeva. Dnešní podoba mlýna pochází z přestavby v roce 1929, kdy byl ve vlastnictví rodiny Majdlovy. Čtyři roky před tím se stal mlýn dějištěm tragedie, která vzbudila velkou pozornost tehdejšího lokálního tisku. Udála se v něm totiž trojnásobná vražda, jejíž obětí se stala stará mlynářka, její vnuk Emil a čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš. Za počátek tragedie lze považovat 16. leden roku 1925, kdy v Rajském mlýně požádal o práci mladík sotva dvacetiletý, který se vydával za mlynářského pomocníka. Jak vyplynulo z pozdějších výslechů a procesu, již tehdy měl nekalé úmysly, přinejmenším plánoval krádež peněz. V malém mlýně, i když spojeném s pilou, však byla práce jen pro členy rodiny. Po poskytnutém obědě se mladík rozloučil, popřál mlynářce, své budoucí oběti, vše dobré a odešel. Osudová chvíle se přibližovala, ale jak se později ukázalo, nemuselo k trojnásobné vraždě dojít. Její pachatel Bedřich Krása, vyučený lakýrníka natěrač, domovskou obcí Česká Třebová, toho měl na svědomí mnohem více. Několikrát se pokusil o nedokonanou vraždu a provedl řadu loupeží a krádeží. Před Vánocemi se nedaleko Prahy v noci vloupal k jednomu kováři, který ho však přitom přistihl. Kovář povolal obecního strážníka, který zloděje svázal provazy na rukou a vedl ho na četnickou stanici. Spoutaný Bedřich Krása ale cestou utekl a strážníkovi zůstal jen browning a čtyři paklíče. Z archivních záznamů vyplývá, že Krása při výsleších neustále lhal, vymýšlel si a měnil výpovědi a teprve později se přiznal. Přispělo k tomu i zjištění, že mu vzhledem k jeho věku nehrozí trest smrti, v den vraždy nebyl totiž plnoletý. Tehdejší noviny napsaly: „Utěšuje se tím, že není plnoletý a že vrah ministra Rašína, který byl téhož věku, také provaz nedostal." (Zmíněný Rašínův vrah zemřel až v roce 1950, konec Bedřicha Krásy je zatím neznámý.) V neděli 1. února 1925 odešel mlynář Martin Majdl se svou ženou Marií na mši do čachrovského kostela. Ve mlýně byla ještě mlynářova sestra Terezie, která později odešla vyřizovat zakoupení usedlosti v blízké osadě Zahrádka. Ve mlýně zanechala v péči staré mlynářky (vdovy po mlynáři Janu Majdlovi - Martinově otci) svého devítiměsíční ho synka Emila. Doma zůstal také čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš. Do mlýna brzy poté přišel budoucí vrah. Sekerou, kterou sebral na dvoře, udeřil starou mlynářku, když mu před chystanou loupeží zkřížila cestu. V síni pak touže sekerou těžce smrtelně poranil čeledína. Když pak začal v kolébce plakat malý Emil, neminuly rány sekyrou ani jeho. Teprve když ho umlčel, vypáčil loupežný vrah zásuvky a odcizil tři tisíce sedm set korun. Pak si obul mlynářovy nové boty a své staré schoval do otrub. Tam byly později nalezeny a posloužily i jako předmět doličný. Když si obžalovaný tyto boty na pokyn soudu při přelíčení musel obout, řekl, že mu sedí akorát. U soudu se také ukázalo, že Krása si za uloupené peníze koupil nový kabát a zbytek prohýřil s lehkými ženami v Praze. Vraždu objevily jako první mlynářova sestra Terezie a žena Marie, když se před polednem vrátily do mlýna. Mlynář Martin Majdl se ještě po mši stavěl v místním hostinci. Když se o něco později vracel domů, běžel mu naproti obuvník z Velhartic, shodou okolností jménem Švec se strašnou zvěstí. Když se totiž vracel z Čachrova do Velhartic, vyběhla ze mlýna mlynářova žena Marie se strašnou zprávou o třech mrtvých. Mlynář se okamžitě vrátil do Čachrova a vše ohlásil četníkům. Ti se neprodleně dostavili do mlýna a zanedlouho dojela i soudní komise z Klatov. Po všech nezbytných úkonech se rozběhlo pátrání po neúprosném vrahovi. Z počátku byl podezírán jistý K. Ortman příslušný do Domažlic, ale tato stopa se ukázala jako falešná. Pátrání se osobně ujal klatovský četnický velitel. S přispěním čachrovských četníků byli nalezeni dva důležití svědci, dvanáctiletí chlapci z Březí, kteří si osudného dne šli do mlýna pro prkénka. Na cestě přitom potkali mlynáře jdoucího na mši, ale hlavně u mlýna viděli asi dvacetiletého muže. U soudu ho pak pomohli alespoň zčásti identifikovat. Čachrovský četnický velitel si při čtení policejních zpráv povšiml popisu pachatele jiného trestného činu a zjistil velkou shodu s popisem pachatele vraždy v Rajském mlýně. Oba pachatele se pak podařilo ztotožnit. V obou případech se jednalo o již zmiňovaného nebezpečného lupiče a podvodníka Bedřicha Krásu. Zanedlouho 24. února 1925 byl pak trojnásobný vrah zatčen a 24. dubna 1926 byl porotním soudem v Kutné Hoře odsouzen těsně pod hranicí sazby na devatenáct roků, jedenáct měsíců a sedm dní těžkého žaláře. Trest by mu tedy měl skončit na začátku roku 1945. Ovšem dokumenty ukazují na něco jiného. Dva z nich z dubna roku 1940 jsou zatím poslední zmínkou o Bedřichu Krásovi. Německá kriminální policie projevila o trojnásobného vraha poněkud nepochopitelný zájem a vyžádala si od české policejní úřadovny v Kutné Hoře jeho spis. Zároveň se dotázala, zda je známo něco bližšího o současném Krasově pobytu. Spis byl německé kriminálce na dobu dvou měsíců zapůjčen, a jak vyplynulo z odpovědí, česká policie o současném pobytu Krásy nic nevěděla, pouze uvedla, na jak dlouho byl odsouzen. Tady se otevírá pole pro nejrůznější spekulace. Je možné, že německá kriminální policie pracovala na objednávku gestapa. Pokud by to byla pravda, pak je možné, že by hodlalo využít cynického vraha, podvodníka a notorického lháře jako svého agenta nasazeného proti domácímu odboji. Jak jinak lze vysvětlit poslední větu dopisu: „S ohledem na naléhavost případu prosím o co nejrychlejší vyřízení mé žádosti.“ Originál dalšího dokumentu odeslala čachrovská četnická stanice v prosinci 1925 soudu v Kutné Hoře. Sděluje v něm vyžádané místopisné údaje a připojuje náčrtek místa činu a ručně nakreslenou mapku okolí Rajského mlýna. Závěr si zaslouží citaci: „Ohledně zhotovení fotografických snímků v oznamuji, že naše četnická stanice žádný fotografický aparát nemá a nebyly by nám výlohy za fotografování mlýna od četn. úč. skup. hrazeny.“ Nutno dodat, že četnická stanice neměla tehdy ani psací stroj. Ostatní dokumenty jsou zdrojem některých podrobností. Bedřich Krása narozený 6.3.1905 v Žamberku okres Dobruška byl zadržen a zatčen 24.2.1925 o třetí hodině odpolední v Praze VII. Četnická stanice v Dobrušce pak soudu sdělovala: „Bedřich Krása měl celkem 9 sourozenců, z nichž není žádný nijak duševně chorý a neb zatížený a vůbec z těchto dětí nebyl nikdo nikdy nemocen.“ Dědičné zatížení bylo za Rakouska- Uherska polehčující okolností, to zřejmě věděl i obžalovaný Krása a před soudem si kromě jiného vymyslel moravského strýčka faráře, který měl být dán do blázince. Jak dále zjistili dobrušští četníci strýček farář, nevlastní bratr již nežijícího muže Krasový matky, zemřel na Moravě stářím bez toho, aby byl na duchu chorý. Mlynář Martin Majdl, jehož matka se ve svých šedesáti pěti letech stala obětí vraždy, žil na mlýně až do své smrti v roce 1953. Jeho žena Marie pak zůstala na mlýně dlouhých dvacet dva let sama. Pokud mohla, chovala ke své obživě krávu, pro kterou sušila seno na přilehlých loukách. S okolním světem se stýkala málo, s výjimkou chatařů a příbuzných. Věrným společníkem jí byli psi, kteří mlýn hlídali. Bělina a poté Cikán se stali přáteli chatařů, od kterých každý víkend dostávali něco na přilepšenou. Svůj život skončila paní mlynářka v říčce Pstružné, kde byla mrtva nalezena až za několik dnů. Naplnila se tak její slova, že dopadne jako její věrný pes Cikán. Sekera je podle vyprávění příbuzných zazděna u vchodu do mlýnice. Marie a Martin Majdlovi neměli děti, a tak mlýn přešel dědictvím do majetku příbuzných, kteří jej zanedlouho prodali.
Šumava láká turisty především krásným prostředím a četnými možnostmi sportovně turistického vyžití. Pěší turistika, cykloturistika, lyžování sjezdové a především běžecké, splouvání toků řek a řada dalších aktivit, možnost ubytování v samém centru přírodních scenérií, to vše ocení aktivní a rekreační sportovci, rodiny s dětmi a v klidnějších měsících především senioři. Přijeďte a vydejte se po stopách zlatokopů k potokům a starým štolám, obdivujte dovednost šumavských sklářů v Muzeu Šumavy v Sušici a Kašperských Horách, v bavorském Bodenmais, Frauenau (největší muzeum skla na světě) nebo se jen nechte okouzlit krásou přírody a melancholií šumavských horizontů. Obdivujte Šumavu spisovatele Karla Klostermanna, malíře a grafika Josefa Váchala a dalších umělců, kteří propadli jejímu kouzlu. Projděte se řadou filmových míst, ve kterých se Šumava stala exteriérem řady známých filmů. Už při loučení se Šumavou se budete chtít vrátit. Přijeďte a budete vítáni. Ubytování můžete vybírat z rozsáhlé řady ubytovacích kapacit. K poznávání Šumavy jsou Vám k dispozici autokempy, kempy, horské chaty a chaty, prastaré chalupy, ubytování v soukromí, penziony a hotely, hotelové komplexy, apartmány. K výbavě běžně patří zahrady s posezením, úschovny kol a lyží, parkoviště, vybavení pro rodiny s dětmi. K vnitřnímu vybavení společenské místnosti, restaurace, bary pro společné posezení. Na Šumavu bezprostředně navazují Jižní Čechy, které jsou významným turistickým a rekreačním centrem. Jižní Čechy disponují největší ubytovací kapacitou, v regionu Jižních Čech naleznete romantické penziony, chaty a chalupy, ubytování ve městech jsou především hotely, apartmány. Ubytování v Jižních Čechách naleznete ve významných turistických regionech a městech: České Budějovice, Český Krumlov, Prachatice, Strakonice, Písek, Tábor. Ubytování v Jižních Čechách je spojené s krásnou krajinou, rybníky, historickými památkami, hrady, zámky a úchvatnou přírodou. Na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO bylo zapsáno centrum Českého Krumlova. Pomyslným hlavním městem Jižních Čech jsou České Budějovice. V nich naleznete především ubytování typu hotely a penziony. Jižní Čechy nabídnou ubytování každému. Romatické ubytování v Českém Krumlově, ubytování na samotě. Jižní Čechy jsou díky své krajině rájem pro cykloturistiku, turistiku, oddech a kulturu a návštěvu historických památek.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Pokývla hlavinkou; ráj se otvíral duševnímu jejímu zraku. Bylo jí, že se vznáší na perutech nade vším zemským kalem a blátem v slunečním jasu, v modrých vzdušných výšinách...
Rudá záplava na západě pomalu zhasínala, nachová výheň se měnila ve skvostné fialové stíny, protkané zelenými a žlutými třásněmi, mile světélkujícími, a hloubné šero vůkol ní pozbylo všeho děsivého, ba, podobalo se jí, že nese ve svém klíně nevýslovně sladké sny, z jichž rozkošně smavého reje nejraději nikdy by se nechtěla probrati...
„Apoleno!" jeho hlas zazněl jí na sluch, „Apoleno, jdi domů teď sama! Nikomu, živé duši neříkej, že jsme se sešli, rozumíš ?"
Vytrhla se ze svého snění, již ho neviděla po svém boku: zmizel, jako by do země se byl propadl. Samotná stála v širém poli, ale lehko a sladko jí bylo u srdce. Vysoko, vysoko nad její hlavou přeletěla lichá koliha, zahvízdala letíc a hlas její zazněl tak unyle jako zvuk nebeské flétny.
Za deset minut Apolena byla doma.
Téhož dne časně ráno, za největšího deště, Potužák se vydal na Hlubokou za synem. Předvídaje, že u Vomáčky by se nedostal přes potok, šel přímo do Pašic, maje v úmyslu, po nynější okresní silnici, která tehda byla ještě prostou vozovou cestou a do níž před samou hrází Zlivského rybníka vbíhala cesta do Pištína, dáti se zlivskou vsí a pak skrze Munice k cíli své trudné pouti. Když došel do Pašic, nebylo na něm suché nitky; než, to by ho bylo nezdrželo: zašel ke Krušným, poněvadž cítil potřebu sděliti se s přítelem o strašné ráně, která jej stihla. Doufal, že si ulehčí, vymluví-li se trochu; snad také nějakou radou mu bude Krušnej, jenž byl osobně znám s hlubockým panem notářem, jehož právní pomoci se chtěl dovolávati.
U Krušných již od včerejška věděli, co se s Václavem přihodilo. Krušná hned na uvítanou spustila:
„To se podívejme, hle, kmotr! Nu, však už jsme slyšeli! Je to zkušenost, jsou to starosti s dětmi! Jen toho jediného máte, a co vám toho naložil! Potom jste se divil, že se u nás, kde máme pět synů a tři dcery, tu a tam něco stane! — Teď vidíte, co lidé toho nadělají — z komára vemblouda, namouduši! ...ale nic si vy z toho nedělejte... přežene se to jako tahle velká voda..."
„Snad nemyslíte, kmotra, že ten chlapec se dopustil něčeho, z čeho by lidské řeči byly nadělaly víc..."
„Ale, copak vás to napadá, kmotře? Kdeže bych já si myslila, že by mladík byI obral toho pěšáka o peníze, o mizerné dvě zlatky!... Jsem hloupá ženská, ale tolik rozumu přece mám. Udeřil ho – nu? Jistě věděl proč, a když chlapisko zase běhá a ještě včera prý došel na Hlubokou, tož, co z toho může vzejít? – Nějaká desítka pokuty, a tu snadno zaplatíte! Kdo ví, kde ty peníze utratil nebo ztratil, a teď ten rámus kvůli nim! Hned běžel a udával to celníkovi..."
„Ale kmotra - Václav ho neuhodil..."
„Nu, víte, kmotře - my jsme při tom nebyli, ani já, ani kdo jiný, a ten váš chlapec by byl hloupý, kdyby to na sebe pověděl. Komu to bude věšet na nos?"
„Václav mě nikdy nepřelhal. Kdyby ho byl udeřil, mně by to byl řekl, když jsem se ho ptal."
„Nu, dobře, dobře — vždyť já vám věřím. Vy to taky soudu řeknete a chlapce vám pustí bez průtahu. Kdyby byl toho druhého obral, bylo by to arci horší..."
Všecky tři dcery Krušných, syn Ferda, čeleď, všichni při¬stoupili a poslouchali. Čeleď a dcery mlčky, Ferda do té chvíle také nepromluvil; avšak při posledních slovech své matky vidělo se mu přece posvítiti na věc svým rozumem.
„Obral-li ho," vmísil se do hovoru, „a krásně šlo jen o krejcar, odsoudili by ho na deset let, to vám povídám já... Ve Vídni se jednou něco podobného přihodilo..."
„I mlč, prosím tě!" přerušila jej matka; „copak ti to na¬padá? — Deset let, ukřižovaný Kriste! Snad deset měsíců..."
„Prosím vás, mámo, nemluvte! Vy tomu tak rozumíte! Vy rozumíte leda pašickým paragrafům! Deset let, vám povídám! — Snad i patnáct, snad dvacet..."
„Ježíši! Maria! Smilujte se!"
„A potom, četník když něco vypoví, je to jiná! Vás deset řekne: Bylo to bílé! — četník sám jediný pronese: Není pravda, černé to bylo. Stvrzuju to na svou služební přísahu! a už to bylo černé. To je na dlani, to je služební přísaha! — Pěšák, byl-li ve službě, taky pronáší takovou platnou výpověď. Já, například, když jsem ve službě, právě tak. Musí se mi věřit proti všem, kteří pod přísahou nejsou. Dejte si pozor, kmotře, Václav bude mít velké opletání. Na vašem místě bych si došel k tomu pěšákovi a zacpal bych mu hubu ňákou stovkou. Dělejte si, jak rozumíte, ale uvidíte, že nejsem tak marný, jako si snad myslíte. Člověk přece nebyl nadarmo ve světě mezi lidmi trochu vyškolenějšími, než jsou tady na Blatech..."
Potužák neodpověděl na tuhle řeč; nebyl by ani stačil, kdyby byl i chtěl, neboť Krušná se ujala slova, ještě než její syn domluvil.
„Můj Bože na nebi, nedopouštěj, abyste snad litoval, kmotře, kdybyste na tuhle radu nedal! Takový knížecí mládek nebo dokonce baštýř nebo hajný znamená něco na světě.
Ten má velkou moc, pane! — větší moc než sto sedláků dohromady. Na jeho slovo páni dají a na slovo sedlákovo nedají, co by za nehet vešlo."
Podívala se při těchto slovech na svou nej starší dceru Rozárku, která měla sedmý rok známost s knížecím mládkem. Rozárka znamenala pohled a na jejích rtech se objevil sebevědomý, hrdý úsměv.