Šumava: budějovicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Rodný dům Emila Háchy v Trchových Svinech na kterém je pamětní deska s bustou a s nápisem: „JUDr. EMIL HÁCHA, ZDE SE NARODIL 12.7.1872 JUDr. EMIL HÁCHA, 1872 – 1945, VÝZNAMNÝ ČESKÝ PRÁVNÍK A V L. 1923 -38, PRESIDENT NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU, 30.11.1938 BYL ZVOLEN PRESIDENTEM ČSR., JAKO TZV. STÁTNÍ PRESIDENT PROTEKTORÁTU SE I V NELEHKÉ DOBĚ PO 15.3.1939 SNAŽIL O UCHOVÁNÍ ČESKÉ NÁRODNÍ SVÉBYTNOSTI, NA PAMĚŤ OBČANÉ RODNÉHO MĚSTA, 1995“. Emil Hácha (12.července 1872, Trhové Sviny - 27.června 1945, Praha) byl prezidentem Česko-Slovenské republiky (1938–1939) a státním prezidentem Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945). Také byl literátem a překladatelem. Narodil se v Trhových Svinech jako Emil Dominik Josef Hácha do rodiny berního úředníka Josefa Emanuela Háchy (1832–1884) a jeho manželky Marie Karolíny Pavlíny Háchové, roz. Klausové (1837–1914). Následně absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. V roce 1895 promoval na Univerzitě Karlově. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem (za 1. světové války napojený na Maffii) pomáhal založit. V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde jako docent působil mezi lety 1924 a 1929. Po smrti Pantůčka byl v roce 1925 prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem jmenován druhým prezidentem NSS. Jako právník se stal ceněným pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V Československu byl člen legislativní rady vlády ČSR, člen České akademie a České učené společnosti. Jako uznání Háchových hodnot lze považovat členství u haagského rozhodčího soudu. Hácha publikoval vědecké práce z oboru mezinárodního práva, byl expertem na anglosaské právo a také znalcem anglické literatury; se svým bratrem přeložil i známý humoristický román "Tři muži ve člunu" Jeroma Klapky Jeroma. Jako uznávaný právník byl soudcem haagského soudního dvora a před Mnichovem působil po několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu vlády. Rok 1938 nebyl pro Háchu šťastný. V únoru mu zemřela choť Marie, s níž měl šťastné a harmonické manželství a její smrt (podobně jako rozvod jeho dcery) na něj zapůsobila tak, že si připadal osamělý. Při svém odjezdu do Berlína 14. března 1939 byl Emil Hácha ještě prezidentem Česko-Slovenska, byť Mnichovskou dohodou a Vídeňskou arbitráží z podzimu 1938 okleštěného a vnitřně přetvořeného. Když začal jednat s Hitlerem, neexistoval už ani tento stát, neboť sněm v Bratislavě vyhlásil v poledne toho dne slovenskou samostatnost. Po brutálním nátlaku v noci ze 14. na 15. března vyčerpán, už "div ne mrtev" Hácha svěřil Čechy a Moravu do "ochrany Říše". 16. března vyhlásil Hitler v Praze Protektorát Čechy a Morava a Hácha se stal jeho státním prezidentem. Hácha se mylně domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva Protektorátu. Přes Eliáše a Z. B. Dohalského byl ve spojení s Benešem. Ještě 12. dubna 1941 sdělil Benešovi: "Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu". Za pět dní odpověděl Beneš do Prahy: "Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná. Nebude jim zapomenuta." Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Po zatčení Eliáše se zastupující říšský protektor snažil Háchu zlomit rozpoutáním teroru (v rámci prvního stanného práva) a likvidací jemu blízkých osob. Když byl zatčen J. Havelka, Hácha pod hrozbou své demise dosáhl jeho propuštění do domácího vězení, ale Eliáše se mu už zachránit nepodařilo. Navíc Heydrich odhalil Háchovo spojení na Z. B. Dohalského a tlak ještě vystupňoval. Sílil však i tlak na "domácí" frontě od skutečně kolaborantských kruhů, které vycítily svou šanci. Jmenování E. Moravce do vlády na Frankův návrh Hácha ještě v lednu 1942 odmítl, ale nakonec se podvolil. Pak přišel atentát na Heydricha, který v červnu 1942 provedli čeští výsadkáři. Dne 9. června 1942, při pohřbu Heydricha, jednal Hácha v Berlíně znovu s Hitlerem. Vůdce byl nepříčetný. Otevřeně hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě během války. V době heydrichiády, po vyhlazení Lidic a masových popravách a výhružkách Hitlera se Hácha zlomil. Navíc u něj postupovala rychle arterioskleróza, a jak po válce prohlásil Národní soud, který nebyl Háchovi nijak příznivě nakloněn, od ledna 1943 nebyl fakticky odpovědný za své činy. Osamělý, nemocný a duševně zlomený starý muž neměl důvěru okupantů, ani českých fašistů, ale už ani domácího a zahraničního odboje. "Háchovština" se stala synonymem pro kolaboraci. Dne 13. května 1945 byl Hácha na pokyn ministerstva vnitra, v jehož čele stál V. Nosek, zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde zemřel ve večerních hodinách 27. Června 1945. Pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.
Dřevo mělo pro život obyvatel Šumavy (německy Böhmerwald, keltsky Gabreta) a Bavorského lesa (německy Bayerischer Wald) vždy zásadní význam. Používalo se na topení, jako základní stavební materiál, sloužilo na výrobu nářadí a později i jako palivo ve sklářských pecích. Kvůli zvyšující se poptávce po dřevě ve vnitrozemí vznikaly postupně pily a dřevařské osady i hlouběji v šumavských lesích. Vytěžené plochy lesa byly následně osazovány převážně smrkovými monokulturami, jež se pak snadno stávaly obětí větrných a následně kůrovcových kalamit. K jedné z největších větrných pohrom došlo roku 1870. Vytěžené dřevo se z lesů k pilám dopravovalo prostřednictvím vodních toků, do českého vnitrozemí po Vltavě a po ní často i dále do Německa. Velký nedostatek palivového dříví ve Vídni podnítil výstavbu tzv. Schwarzenberského plavebního kanálu (jinak též Vídeňského kanálu) v letech 1787–1789, jenž umožnil plavení dříví po vodě z oblasti Plechého do Dunaje. Toto důmyslné a unikátní dílo inženýra Rosenauera je dlouhé 44 km (51 km i s novou částí kanálu, dokončenou roku 1823) a propojuje úmoří Severního a Černého moře. Podobný účel měl Vchynicko-tetovský plavební kanál o délce 13,6 km, jenž obchází nesplavný úsek řeky Vydry. Jeho část dnes přivádí vodu do akumulační nádrže hydroelektrárny Vydra v Čeňkově Pile. Mnoho informací přináší nejstarší šumavský net šumava.cz - http://www.sumava.cz/. K poznávání Šumavy a těchto technických památek jsou Vám k dispozici k levnému a kvalitnímu ubytování autokempy, kempy, horské chaty a chaty, prastaré chalupy, ubytování v soukromí, penziony a hotely, hotelové komplexy, apartmány. K výbavě běžně patří zahrady s posezením, úschovny kol a lyží, parkoviště, vybavení pro rodiny s dětmi. K vnitřnímu vybavení společenské místnosti, restaurace, bary pro společné posezení.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Zapadli do toho boru, sosny vpravo, sosny vlevo. Řídce stály chundelaté stromy, nebráníce rozhledu; vpravo záhy zase přestaly, ustupujíce znovu širým polním lánům, rozkládajícím se k jihu až k Čejkovicům a k Dechtárskému potoku, prostoupeným tu a tam skupinami drv nebo úzkými pruhy stejně neúhledných hájků; vlevo, k severu, táhne se neustále týž bor až k samému břehu Bezdrevi, jejíž hladina za slunných dnů leskle prokmitá stromovím. Dnes nic o ní nebylo vidět; jen tušit bylo lze, že za chatrným borem počíná cosi bělavého, široširého...
A ticho vezde až příšerné. Jindy tu povykují sta a tisíce přelétajících, vzduchem kroužících, po hladině rybniční lovících racků, divoké husy kejhají, kachny kváčou a štěbetají, jespáci na sebe volají; dnes nic takového, ledaže nablízku nebo v dáli drsně zakřehotala vrána, zakrákoral havran. Podobalo se, že déšť a valící se mlhy pozřely všecek zvuk...
Dobrou čtvrt hodiny se brali podle kraje tohoto boru, který pojednou přestal. Před nimi bezprostředně rozlévala se hladina Bezdrevi, nepřehledná, nekonečná napohled, neboť všechny protější břehy zakrývala mlha. Hnědožlutě zbarvené vody plnily až po okraj rozložitou pánev ohromného rybníku; nevinily se, nečeřily se, a přece se zdály děsně hrozivými; bylo zjevno, že se dmou, že dřímající v nich obří síly se probudily, aby němým, úporným tlakem prolomily úžící stěny, v něž příroda a lidské ruce je stěsnaly.
Pěšina, jež vede těmito místy, je za normálního stavu vody asi padesát kroků vzdálená od vodní hladiny, od níž ji dělí mírně se klonící písčina; avšak onoho dne voda zalila nejen tuto, i pěšinu samu, ba, rozmočila i několik z hlíny vystavěných budek, jež slouží za skrýš lovcům, přicházejícím v tato místa střílet divoké husy, a přece tyto budky stojí aspoň půl metru nad pěšinou. Hromady začernalé hlíny, jež z nich zbyly, přiléhaly zplna k smutné, tísnivé náladě, tryskající z veškerého jich okolí, ze rmutných vod, ze šedých nebes, z táhnoucích mlh, z rozmočených polí, z černých nuzných borovic, opodál v padajícím dešti se ztrácejících.
„Tudy neprojdem!" prohodil Jakub Krušnejch, jenž kráčel v čele hloučku; „to se podívejme, kam až ty vody dostoupily."
Odbočili napravo. Nízký, avšak strmý hlinitý svah, porostlý potroušenými trsy travin, dřevnatým býlím; sjížděly nohy po rozmočené, kluzké hlíně, takže rukama jim bylo zachycovati se těchto trsů a křů. Když se došplhali do výše, stanuli maně všickni, těžce oddychujíce. Zraky bloudily po zastřené ohromné hladině rybniční.
„Tamhle leží Zalužice," pravil kovář, ukazuje rukou k severozápadu, „jsou docela v mlze, ničeho není o nich vidět."
Zalužice jsou dědinka, skládající se všeho všude asi z třinácti čísel, položená na samém jihovýchodním kraji poloostrova, vbíhajícího daleko do vod Bezdrevi, které je ze tří stran obkličují, dovolujíce přístup toliko od západní strany, odkudž jedna cesta do dědiny vede. Praví se, že obyvatelstvo bylo sem přestěhováno ze zaniklých Zlatěšovic, kterážto vesnice byla koncem osmnáctého věku zahrnuta do Staré Obory, lesnaté pahorkatiny to na severu od Hluboké, v oblasti Vrkoče a Kamenné Hory. Pamět na tyto Zlatěšovice se nevytratila z podání lidového, ale z vesnice samé nezbylo než několik jedva znatelných rozvalin, divokých jabloní a planých hruší střed hlubokých, hluchých lesů. Kde stávala obydlí lidská, prohánějí se dnešního dne divocí kanci. Přesídlení toto neudalo se násilně, nýbrž lid opustil dobrovolně sídlo svých předků a přenesl se na místa, vykázaná mu a postoupená tehdejší vrchností. Přesto takové stěhování není přece než smutným dokladem poroby jihočeského venkovského lidu, uváží-li se, jak houževnatě a s jakou zbožnou pietou tento lid lpí na zděděné po předcích hroudě...
„Nu," vece mrače se Krušnéj, „dnes Zalužice neuvidíme, ale uvidíme je bohdá zase. Co mlhy spohltí, slunce jim zase vyrve. Jsou vodou obehnány, ale k nim a k jich polím voda nemůže. Nám bude hůře, jen se podívejte! Nám bude jako Zlatěšovicům tam nahoře" — máchl rukou k severu — „Zlatěšovice pohltila obora; kde bývaly statky, ryjou tam divoké svině, a kde leží naše pole, panští kapři budou plovat. Zlatěšovickým vykázali tohle" — máchl rukou ve stranu, kde leží Zalužice — „ale co nám vykážou, to se neví."
„No, tak zle nebude," vece Potužák, „s těch časů zavedli katastr a bílé kameny vykazují, co patří knížecím a co patří nám. Aby, co našeho, zabrali, na to nepomýšlejí a my bychom se taky uhájili. Že se vzpírají proti vypuštění rybníku, tomu rozumím. Pomysli na škodu, kterou by měli. Kdyby jim ryby uplavaly, přinejmenším osmdesát tisíc je pryč. Čekají, že déšť snad přece ustane."
„Já jim nevěřím," zaskuhral Krušnej.
„Já taky ne," přisvědčil kovář.
„Ukázat jim zuby!" pravil Jakub Krušných.
„Nu pomalu!" chlácholil ho Potužák; „vzájemnou dobrou vůlí se zmůže více. Nebude-li jiné pomoci, uvidíš, že se sami odhodlají pustit stavidla..."
„Ale škoda je už velká..."
„Živlům nezabráníš, brachu..."
Brali se dál suchopárem a polní mezí, až se dostali na silnici vedoucí od Hluboké k Čejkovicům; nebylo už daleko ke krátké, ale neobyčejně pevné hrázi bezdrevské, po níž běžela tato silnice, pěkná, dobře schůdná, košatými stromy vroubená. Pro tyto stromy nebylo rozhledu dopředu, zato vpravo rozkládají se rozkošné háje listnatých stromů, kraj parkovitý, zelený jako brčál, jenž i v tomto smutném počasí podržel svůj půvab.