Šumava: budějovicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Ing. Bohumír Lomský (22. dubna 1914, České Budějovice - 18. června 1982, Praha) též Bohumír Lomský-Lenc byl český a československý politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění, důstojník, odbojář a ministr národní obrany Československa, armádní generál. Narodil se 22. dubna 1914 v Českých Budějovicích, kde také vychodil školu a vystudoval reálné gymnázium. Poté se dobrovolně přihlásil do armády a roku 1936 úspěšně absolvoval důstojnickou školu v Hranicích. V hodnosti poručíka sloužil u pěšího 14. pluku v Košicích jako velitel čety a později roty v poddůstojnické škole. Na podzim 1938, po Mnichovské zradě absolvoval kurz leteckých pozorovatelů. Po vyhlášení Slovenského státu se v březnu 1939 vrátil domů a nastoupil studium na Vysoké škole chemické v Praze. V srpnu 1939 odešel do polského exilu a vstoupil do polského letectva. Po napadení Polska německou armádou přeletěl se svojí letkou na Volyň, kde byl Rudou armádou zajat a internován. V březnu 1940 vstoupil jako dobrovolník do Východní skupiny čs. armády v Orankách, kde zastával nejprve funkci velitele letky a od října téhož roku se stal náčelníkem štábu skupiny nově se formujícího 1. čs. samost. polního praporu. V únoru 1942 se s celou skupinou přesunul do Buzuluku, kde fakticky řídil celý výcvik a organizaci jednotek. Svých úkolů se zhostil na výtečnou a od ledna 1943 byl ve funkci zástupce velitele praporu povýšen do hodnosti kapitána. Své velitelské schopnosti prokázal v prvním boji jednotky u Sokolova počátkem března 1943, za který byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Vlastenecké války I. stupně. V červnu 1943 se stal náčelníkem štábu 1. československé pěší brigády a vyznamenal se v bojích u Kyjeva, Bílé Cerekve a Žaškova, v kterých byl hlavním plánovačem československé ofenzivy. Od května 1944 pak plnil funkci náčelníka štábu celého 1. čs. armádního sboru a zůstal v ní až do konce války. V srpnu 1944 se oženil s příslušnicí sboru Marií Findejsovou (manželka byla volyňskou Češkou a sloužila také v čs. armádním sboru v SSSR), se kterou měl později tři děti. Za Karpatsko-dukelské operace byl dekorován třetím Československým válečným křížem 1939 a povýšen k 1. říjnu do hodnosti majora. Válku zakončil v dubnu 1945 v hodnosti podplukovníka. Od podzimu 1945 studoval na Nejvyšší vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě, kterou ukončil jako první z ročníku. Od roku 1945 působil ve vedoucích postech v Československé armádě. Po válce byl jako pomocník náčelníka hlavního štábu čs. armády vyslán na Nejvyšší vojenskou akademii v Moskvě, aby poté mohl zastávat funkci přednosty operačního oddělení hlavního štábu. V letech 1948–1949 byl velitelem divize, na podzim 1949 však byl z této funkce odvolán a v hodnosti brigádního generála jmenován velitelem 2. pěší divize v Sušici. V letech 1949-1950 náčelníkem štábu vojenského okruhu, v období let 1953–1953 zastával post rektora Vojenské technické akademie. V letech 1953–1956 byl prvním náměstkem ministra národní obrany Alexeje Čepičky. 11. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 12. sjezd KSČ a 13. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil. Na post v ÚV KSČ rezignoval v červnu 1968. Zastával i vládní posty. V druhé vládě Viliama Širokého se roku 1956 stal ministrem národní obrany. Tento post si zachoval i v následující třetí vládě Viliama Širokého a vládě Jozefa Lenárta až do dubna 1968. Dlouhodobě zasedal i v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1960 byl zvolen do Národního shromáždění ČSSR za Západočeský kraj jako bezpartijní kandidát. Mandát obhájil ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. Během Pražského jara roku 1968 byla jeho kariéra utlumena. Opustil ministerský post i funkci v ÚV KSČ. Když vláda, které byl členem, podala v březnu 1968 demisi, odešel jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu v Praze - v obvodu Tachov. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Tachov, nyní již jako poslanec za KSČ), kde setrval do konce volebního období, tedy do voleb v roce 1971. Za projevení nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy byl při čistkách v květnu 1970 propuštěn z armády a penzionován a odvolán z Vojenského historického ústavu a až do své smrti pak působil jako odborný pracovník Institutu manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů (IMADOS Praha) v Praze. Poté odešel do důchodu a žil v Praze, kde 18. června 1982 zemřel. Roku 1965 mu byla udělena Pamětní medaile Lékařské fakulty UK v Hradci Králové - bronzový stupeň.
Mezi českými pohraničními horstvy měla Šumava vždy zvláštní, emocionálně nabitý význam. Po staletí se tu setkával a vzájemně obohacoval český a německý živel, po roce 1948 kraj rozťaly dráty železné opony a hraniční hvozdy bez lidí se pohroužily do tichého rozjímání narušované pouze barbarstvím domorodé armády. I přes plíživou komercializaci posledních let zůstává český příhraniční pás Šumavy z velké části pustý. Cesty tudy ale vedou. Ty, které za komunismu sloužily pohraničníkům, jsou dokonce většinou asfaltové. Co víc si cyklista může přát? Šumava je díky tomu a díky plánovanému rozvoji protkána stovkami cyklostezek a dvounozí turisté jsou dnes proti okoleným cykloturistům skoro v menšině. Šumava nabízí čistou přírodu, lesy, rybníky, přehrady, potoky, skály i spoustu zajímavostí v podobě šumavských vesnic a starých zřícenin. Na kole se můžete podívat i do chráněných přírodních rezervací a trasu si pohodlně naplánovat podle obtížnosti i délky. Navíc můžete využít místních cyklobusů, které vás nalodí i s vaším kolem, a podívat se tak do vzdálenějších míst nebo se nevracet stejnou cestou jako jste přijeli. Síť Zelených autobusů zajišťuje přepravu kol na přívěsu, jejich vykládku zajišťuje steward. V autobusech je instalován zvukový průvodce i světelné návěstí. Rezervace míst není nutná. Fialová linka jezdí trasu Nová Pec, Jelení Vrchy, modrá linka trasu Horská Kvilda – Kvilda – Bučina, žlutá linka trasu Sušice - Kašperské Hory – Srní – Modrava – Kvilda, zelená a červená linka Plzeň – Klatovy - Železná Ruda – Srní – Kvilda – Stachy – Zadov – Churáňov. Pokud nemáte své vlastní kolo, nebo se Vám nechce jej dopravovat s sebou, můžete využít řadu půjčoven horských kol. K pobytu můžete využít řady ubytování od levného po luxusní. O množství sněhu, o počasí na Šumavě se můžete informovat prostřednictvím netu pomocí šumavských web kamer. O upravenosti běžeckých tratí informuje Bílá stopa. Velké oblibě se těší Lipenská přehrada díky přehradní nádrži Lipno, skiareálu Lipno a službám Lipno servisu. Na Šumavě nebo prostřednictvím netu si můžete poslechnout místní rádio Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy a být v dění alespoň takto virtuálně. Časy se mění, Králem Šumavy dnes není pašerák, ale vítěz cyklo maratonu MTB, ROAD Author Král Šumavy…
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„To je pravda! Domkáři nemají práva, jen my starousedlí vlastníci takových živností, jimž přináleželo právo pastvy od starodávna. Soudil bych, že ani chalupníci by se neměli pojmout do toho dělení, jen my celolánní..."
„O tom my tu nerozhodneme, Jakube," pravil vážně Potužák; „dělit ano, ale dělit spravedlivě! A pokud možno dohodnout se mezi sebou, přibrat třeba geometra, který věci rozumí, ale žádných advokátů..."
„Máš svatou pravdu, jen žádných advokátů! V čem se nevyznáme, kde je třeba znát paragrafů, poradí nám můj syn Josef; ten takové věci má v malíčku, už devátý rok pořád v nich leží."
Potužák se zamračil.
„Tak ať v nich leží ještě deset let, než se z nich dá vyzkoušet," odvětil s důrazem; „já ti zase povídám, že do toho promluví právě tak málo jako který jiný doktor. My sami s to máme rozum, a nemáme-li, raději toho nechrne a nedělme!"
Krušnej neodpověděl. Kráčeli kus cesty mlčky podle sebe, každý zabrán svými myšlenkami. Došli tak skoro do polovice duby posázené hrázi Volešku, ve tmoucí tmě hlubokých stínů. V dálné dáli, od protějšího kraje rybníka, ozval se posupný "chechtot kteréhos racka, vyrušeného něčím z nočního klidu. Z levé strany, od Blat, stříbrným světlem politých, doznívalo zase kejhání pasoucích se tam hus a štěkot několika psů až ze Zbudova.
„Komáři štípají," promluvil pojednou Krušnej, třepnuv si rukou na tvář; „dá Pánbůh snad zítra vlažičku. Neškodila by, jen nepotrvá-li déšť po několik dní."
„Nu, vláhy bylo dost ještě předešlého týdne. Ať raději neprší. Já se teď vrátím, dobrou noc! — Či mi chceš ještě něco rci ?
„Už jsem ti řek, co mám na srdci. Jen přemýšlej o tom dělení. Tvoje slovo platí, u všech má váhu. Hleď, abys na to přemluvil starostu, aby předem naše obec byla s náma zajedno..."
Zakejhaly zase husy od Blat.
„Jen kejhejte! Jen kejhejte!" zabručel Krušnej; „však bude brzo po vaší slávě, vy potvory! — Víš, Jouzo, stará nebude chtít slyšet o tom dělení. Bude to s ní kříž a boj a kdo ví, kolik těch ženských ještě nasadí proti nám, a řečí bude moc! Vztekat se budou, až se jim řekne, že je konec s těmi stády hus. Což tvoje, Jouzo, ta se tomu dělení vzpírat nebude ?"
„Mám, chválabohu, ženu rozumnou..."
„Ovšem, ovšem, rozumnou! Stokrát jsem to přál té své. Má hus sotva sto."
„Nevím ani, mnoho-li jich má, ale jistě ne více než kdekterá domkářka u nás, které jich tam pasou po stech."
„To není v pořádku, vidíš! Tomu se musí učinit přítrž. Cožpak je to rozum, když řekněme paní řídící z Pištína jich tam taky má osmdesát! Když má stará o tom zvěděla, div čert ji nevzal."
Potužák se nemohl udržet smíchu, slyše tato slova. Stanul pak, dal Krušnému ještě jednou dobrou noc, podal mu ruku a už odcházel zpět k Plástovicům.