Šumava.cz

Ing. Bohumír Lomský (22. dubna 1914, České Budějovice - 18. června 1982, Praha) též Bohumír Lomský-Lenc byl český a československý politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění, důstojník, odbojář a ministr národní obrany Československa, armádní generál. Narodil se 22. dubna 1914 v Českých Budějovicích, kde také vychodil školu a vystudoval reálné gymnázium. Poté se dobrovolně přihlásil do armády a roku 1936 úspěšně absolvoval důstojnickou školu v Hranicích. V hodnosti poručíka sloužil u pěšího 14. pluku v Košicích jako velitel čety a později roty v poddůstojnické škole. Na podzim 1938, po Mnichovské zradě absolvoval kurz leteckých pozorovatelů. Po vyhlášení Slovenského státu se v březnu 1939 vrátil domů a nastoupil studium na Vysoké škole chemické v Praze. V srpnu 1939 odešel do polského exilu a vstoupil do polského letectva. Po napadení Polska německou armádou přeletěl se svojí letkou na Volyň, kde byl Rudou armádou zajat a internován. V březnu 1940 vstoupil jako dobrovolník do Východní skupiny čs. armády v Orankách, kde zastával nejprve funkci velitele letky a od října téhož roku se stal náčelníkem štábu skupiny nově se formujícího 1. čs. samost. polního praporu. V únoru 1942 se s celou skupinou přesunul do Buzuluku, kde fakticky řídil celý výcvik a organizaci jednotek. Svých úkolů se zhostil na výtečnou a od ledna 1943 byl ve funkci zástupce velitele praporu povýšen do hodnosti kapitána. Své velitelské schopnosti prokázal v prvním boji jednotky u Sokolova počátkem března 1943, za který byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Vlastenecké války I. stupně. V červnu 1943 se stal náčelníkem štábu 1. československé pěší brigády a vyznamenal se v bojích u Kyjeva, Bílé Cerekve a Žaškova, v kterých byl hlavním plánovačem československé ofenzivy. Od května 1944 pak plnil funkci náčelníka štábu celého 1. čs. armádního sboru a zůstal v ní až do konce války. V srpnu 1944 se oženil s příslušnicí sboru Marií Findejsovou (manželka byla volyňskou Češkou a sloužila také v čs. armádním sboru v SSSR), se kterou měl později tři děti. Za Karpatsko-dukelské operace byl dekorován třetím Československým válečným křížem 1939 a povýšen k 1. říjnu do hodnosti majora. Válku zakončil v dubnu 1945 v hodnosti podplukovníka. Od podzimu 1945 studoval na Nejvyšší vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě, kterou ukončil jako první z ročníku. Od roku 1945 působil ve vedoucích postech v Československé armádě. Po válce byl jako pomocník náčelníka hlavního štábu čs. armády vyslán na Nejvyšší vojenskou akademii v Moskvě, aby poté mohl zastávat funkci přednosty operačního oddělení hlavního štábu. V letech 1948–1949 byl velitelem divize, na podzim 1949 však byl z této funkce odvolán a v hodnosti brigádního generála jmenován velitelem 2. pěší divize v Sušici. V letech 1949-1950 náčelníkem štábu vojenského okruhu, v období let 1953–1953 zastával post rektora Vojenské technické akademie. V letech 1953–1956 byl prvním náměstkem ministra národní obrany Alexeje Čepičky. 11. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 12. sjezd KSČ a 13. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil. Na post v ÚV KSČ rezignoval v červnu 1968. Zastával i vládní posty. V druhé vládě Viliama Širokého se roku 1956 stal ministrem národní obrany. Tento post si zachoval i v následující třetí vládě Viliama Širokého a vládě Jozefa Lenárta až do dubna 1968. Dlouhodobě zasedal i v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1960 byl zvolen do Národního shromáždění ČSSR za Západočeský kraj jako bezpartijní kandidát. Mandát obhájil ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. Během Pražského jara roku 1968 byla jeho kariéra utlumena. Opustil ministerský post i funkci v ÚV KSČ. Když vláda, které byl členem, podala v březnu 1968 demisi, odešel jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu v Praze - v obvodu Tachov. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Tachov, nyní již jako poslanec za KSČ), kde setrval do konce volebního období, tedy do voleb v roce 1971. Za projevení nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy byl při čistkách v květnu 1970 propuštěn z armády a penzionován a odvolán z Vojenského historického ústavu a až do své smrti pak působil jako odborný pracovník Institutu manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů (IMADOS Praha) v Praze. Poté odešel do důchodu a žil v Praze, kde 18. června 1982 zemřel. Roku 1965 mu byla udělena Pamětní medaile Lékařské fakulty UK v Hradci Králové - bronzový stupeň.