Šumava: klatovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Román Jindřicha Šimona Baara "Jan Cimbura" (vyšel prvně roku 1908, nákladem Dědictví svatojánského v Praze) je vyprávěním o osudech putimského sedláka Jana Cimbury. Představuje období padesáti let života pravého křesťana a sedláka (od roku 1848 do roku 1898). V druhém vydání z roku 1921 byl román autorem rozšířen (např. popisem chovu koní). S Janem Cimburou se mohl spisovatel skutečně setkat při návštěvách u svého strýce Josefa Baara, který byl roku 1884 jmenován farářem v Putimi. Děj knihy začíná tím, že sedlák Kovanda hledá na svůj statek čeledína – pracovitého a statečného. Proto se mu zalíbí chlapec z okolní vesnice Jan Cimbura. Jedinou vadu podle sedláka má tu, že Jan vůbec nechodí do hospody na pivo, ani se nestýká s místní chasou. Jana proslaví jeho silácké kousky (jednou vytáhne koně z bláta, jindy se nezalekne ani pěti loupežníků a pomáhá i ostatním sedlákům ve vsi), takže si o něm každý vypráví. Do spokojeného Janova života vstoupí smutná událost - jeho přítel, sedlák Piksa těžce onemocní a když umírá, Jan mu slíbí, že se po jeho smrti postará o jeho ženu Marjánku, syny Jana a Francka, dceru Verunku a o celý statek. Jenže Jan nestačí sloužit u Kovandy a zároveň pomáhat na statku u Piksů, a tak se musí s Kovandou rozloučit. Dne 20. října 1858 se Jan Cimbura ožení s Marjánkou a po několika letech se Janovi a Marjánce narodí ještě dvojčata, Martínek a Vašík. Cimbura je znám široko daleko jako chytrý, silný a odvážný sedlák. Jeho statek patří mezi nejlepší ve vsi, se zvířaty to umí jako nikdo jiný, zvlášť koně má Cimbura v lásce. Když musí jít Jan s Franckem na vojnu, obstarává statek sám. Děti rostou a přibude k nim ještě holčička Marianna. Cimbura ale neprožívá jen šťastné chvíle, jeho synek Vašík mu umírá ještě jako malý chlapec a také se občas dostává do sporu se sousedy. Když děti odrostou, tak se všechny postupně ožení a provdají, a tak Cimbura s Marjánkou odchází na stáří na výměnek. Dál pomáhá dětem na statcích, radí jim, hraje si s vnoučaty, ale postupem času začíná ochabovat a stárnout. Cimbura stárne obklopen láskou vnoučat - sedí na lavičce, kouří dýmku a pozoruje krajinu. Když umírá, na jeho pohřeb se sjedou všichni sedláci z okolních vesnic, dokonce i sám pan kníže… Část děje se odehrává i na Čachrově, kde na faře působil František Bláhovec, jehož hostem páter Jindřich Šimon Baar byl.
Fauna Šumavy se dotvářela do dnešní podoby během poledové doby a měla původně téměř výhradně lesní charakter. Většina druhů živočichů vázaných na les se udržela do dnešní doby až na výjimku velkých predátorů jako je medvěd, rys, vlk, kočka divoká… Čisté vodní toky jsou v horních částech nejvýznamnější oblastí výskytu vydry říční v České republice. Unikátní je také fauna bezobratlých, vázaná na rašeliništní společenstva, která zahrnuje řadu vzácných reliktních druhů severského původu. Jako velký lesní celek Šumava skýtá vhodné prostředí i pro větší druhy obratlovců. Národní park a Chráněná krajinná oblast Šumava zajišťuje také ochranu evropsky významných chráněných druhů prostřednictvím vyhlášené Ptačí oblasti NATURA 2000. Na Šumavě přežívají zde populace tetřeva hlušce, tetřívka obecného, jeřábka lesního, datlíka tříprstého, strakapouda bělohřbetého, datla černého, kulíška nejmenšího, sýce rousného i čápa černého. Z velkých predátorů žije dnes na Šumavě trvale pouze populace navráceného rysa ostrovida. Pro poznávání Šumavy (německy Böhmerwald) využijte široké nabídky levného ubytování na horách i ve městech. Vybrat si můžete hotely, chaty a chalupy, penziony, apartmány, kempy, zámky, farmy a další. Ubytování na Šumavě je vhodné nejen jak pro relaxaci tak nevšední zážitky z okouzlující šumavské přírody. Šumava je ideální pro turistické výlety, sportovní aktivity jako lyžování, snowboarding, cyklistiku, golf, plavání, relaxace, in-line bruslení, turistiku, letání, rybolov či jízdu na koních. Šumava je ideálním místem pro sport, rekreaci, regeneraci, odpočinek, romantické a ozdravné pobyty pro rodiny s dětmi, pro rodiny se psem, sportovce, lyžaře, běžkaře, cyklisty, pěší turisty. Ubytovat se můžete v široké škále zařízení za příznivé ceny.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Když jsme shledali, že plůdek je ještě malý, baštýř šel domů; já jsem ho doprovodil a vydal se pak na Blata podívat se, neloví-li pytláci v potoce. Byla mlha, počítali asi, že nikdo je neuvidí."
„Dobře. Potkal jste někoho na Blatech?"
Mládek se zarazil, váhal odpověděti.
„Nu? Koho jste potkal? Jen ven s pravdou!"
„Nevěděl bych... nepamatuju se... A přece!... Nějaké děvče — neznám je... selské děvče, neslo nový koš. "
„No a... promluvil jste s tím děvčetem?"
Mládek se usmál poněkud rozpačitě.
„Nu, pozdravil jsem, trochu zašpásoval, jak už bývá. Ale děvče se mne snad bálo, uteklo..."
„A vy jste je honil, co?"
„To prosím, milostpane, jsem je nehonil..." '
„A co bylo dál?"
„Najednou, jak tak jdu, přiskočil někdo odzadu a udeřil mě do hlavy. Zajiskřilo se mi před očima a víc nevím nic. Taky nevím, jak dlouho jsem tam ležel... A když jsem přišel, k sobě, byl jsem celý zkřehlý od chladu a hlava mi třeštila... ani povstat jsem hned nemohl, jen jsem si sáhl na hlavu, prsty samá krev. Vtom vidím asi na deset kroků člověka, který se ke mně kradl, měl hůl v ruce. Poznal jsem ho, byl to syn tuhle Potužáka z Plástovic, znám jej od vidění. Napadlo mi, že mě chce uhodit, zvednu se tedy, abych se popřípadě bránil, ale on, jak viděl, že vstávám, dal se do skoku a tentam byl."
„A z toho jste soudil, že on to byl, který vás udeřil ?"
„Nu, jak by ne, když přede mnou utekl."
„Ale přiznáváte, že to mohl býti také jiný?"
„Dostal jsem ránu odzadu, kdo mi ji dal, nemohu říci, ale venkoncem, jiný to mohl taky být." „A proč by vás byl uhodil ?"
„Prosím, oni nás mají v nenávisti, nás knížecí. Překážíme jim v lovení ryb..."
„Viděl jste snad, že by syn tuhle Potužáka byl kdy lovil?"
„To bych lhal, ale já žádnému nevěřím."
„A což když jste tam ležel omráčen, obrali vás prý taky. Mnoho-li peněz vám vzali?"
Tato otázka uvedla Martináka v zjevné rozpaky. Mlčel, mačkaje klobouk ještě více, a z místa na místo přešlapoval.
„Nu, povězte, mnoho-li vám vzali?"
„Ráčej odpustit, milostpane, v tom byla mýlka. Měl jsem v pravé kapse od kalhot dva zlaté, a ty byly pryč. Tak jsem se domníval, že mi je někdo vzal; to jsem taky řekl baštýřovi, když jsem se tam dovlekl, a ten nato poslal kluka do Pištína pro četníka. Ale později, až v noci, jsem ty peníze nalezl ve vestě. Přendal jsem je tam sám, ale v té své omráčenosti jsem na to zapomněl."
Všecky tyto své otázky a ještě některé jiné, jakož i odpovědi mládkovy soudce diktoval písaři do protokolu. Ke konci pravil:
„Tož bychom byli vlastně hotovi. Martináku, podepište ten protokol a pak jděte spánembohem domů a hleďte, aby se vám ta vaše rána zahojila. Rozumí se, že taky všecko další šetření odpadává, leda by vás, člověče, onen mladík zažaloval pro utrhání na cti. Neučiní-li toho, máte všecku příčinu pěkně se mu poděkovati. Vaše svědomí vám praví, že jste jednal přenáhleně a lehkovážně."
Potužák předstoupil, promluvil k mládkovi: „Jděte klidně domů, Martináku. My vás žalovati nebudeme. Odpusť vám Pánbůh, čím jste nám ublížil, jako my vám odpouštíme."
Mládek zakoktal cosi, že se to nestalo jeho vinou, že baštýř to všechno zosnoval, načež se měl k odchodu. Sudí ho zadržel.
„Počkejte jen chvilku," pravil, „zavoláme ještě toho mladika. — Nováku, přiveďte ho! — Aby se formě vyhovělo," dodal, obraceje se k správci a k Potužákovi.
Ubohý Václav vstoupil. Vypadal všecek zdrcen a chvěl se na celém těle; bázlivé jeho zraky těkaly s výrazem zoufalé hrůzy po všech přítomných, snad jim ani nevěřil, když spatřil svého otce, neboť rychle je sklopil.
„Znáte tohoto člověka?" tázal se soudce, ukazuje na Martináka.
„Myslím, že jsem už ho někde viděl,... ale, prosím... ne-pamatuju se..."
„Ale včera jste ho viděl na Blatech?"
„Může být, že to byl on, ale s jistotou nevím."
„Vždyť jste mu byl zcela nablízku, šel jste k němu, když ležel v trávě."
„Ležel tam člověk, to je pravda, a zakrvácený byl, ale byl-li to tenhle, nemohu říci. Když jsem viděl, že vstává, dal jsem se na útěk."
„A proč jste utíkal? Vždyť přece, když vidím raněného člověka, je mou povinností přispěti mu na pomoc. Či to nevíte?"
Hoch mlčel, na celém těle se třesa.
„Mluvte přece!" domlouval soudce.
„Pověz pravdu panu soudci!" napomenul jej otec.
„Bál jsem se..."
„A čeho jste se bál? Tohoto člověka?"
„To ne — ale... že budu míti potahování..."
„Potahování? S kým?"
„S úřadem, prosím," odpověděl mladík jedva slyšitelně; „u nás každý se bojí úřadů..."
„Ale človíčku, proč se bojíte úřadů, když jste nic zlého neučinil? Či jste ho snad přece uhodil, povězte pravdu!"
„Jak tu stojím před živým Bohem, neuhodil jsem ho."
„To už jste nám řekl ráno při výslechu. Povězte nám ještě tohle! Tento člověk udává, že potkal na Blatech mladou dívku, která nesla nový koš. Vy pak jste udal, že vaše sestra šla do Zlivi pro takový nový koš, a z kteréhožto důvodu vás rodiče poslali ji hledat. Viděl jste ji snad na Blatech?"
„Neviděl jsem ji."