Šumava: železnorudsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Naučná stezka obrana železné opony, trasa Debrník vás senámí například s protipěchotními překážkami. Ženijně technické zabezpečení hranic. Změny politického režimu po únoru 1948 znamenaly pro mnoho lidí drastický zásah do jejich života. Byla zahájena kolektivizace, zábavo vání a zestátňování majetku, vznikaly první politické procesy, padaly rozsudky smrti či v lepším případě mnohaleté žaláře nebo nucené práce... A to vše v atmosféře strachu nastolené Státní bezpečností. Není proto divu, že pro mnoho občanů zemí východního bloku znamenal útěk na Západ jediné možné východisko z této situace. I přes posilování bezpečnostních složek zajišťujících ostrahu hranice s Rakouskem a Německem nemohl režim na konci 40. let účinně zabránit vinám emigrantů v překročení západní hranice, která probíhala z velké části zalesněnými a málo přehlednými úseky. Z toho důvodu se od začátku 50. let přešlo na tzv. vojskový systém ochrany hranic, který měl zajistit účinnější ochranu státních hranic proti překročení nejen ze sousedního státu, ale i z vnitrozemí. Nově vzniklé útvary Pohraniční stráže zahájily v roce 1951 výstavbu tzv. ženijně technického zabezpečení (ŽTZ), které mělo ztížit postup prchajících osob a podat signál o místu narušení a směru postupu. Nejdůležitějším prvkem ŽTZ byl jednostěnný nebo třístěnný drátěný zátaras s kontrolním orným pásmem, dalšími signalizačními prostředky a systémem dřevěných (později ocelových) pozorovacích věží. Drátěné ploty byly budovány z dřevěných kůlů výšky až 3 m, které byly zatloukány nebo zapouštěny do země a prostor mezi nimi byl vypleten ostnatým drátem. Pro zvýšení účinnosti této překážky byl vnitřní plot doplněn o 5-7 vodičů z hladkého drátu napojených na transformátor, který zajišťoval napětí 2000-6000 V. Pouhé přiblížení k neizolovanému vodiči s takto vysokým napětím mohlo mít za následek úmrtí nebo těžké poranění elektrickým I proudem. Elektrifikovaný drátěný zátaras byl v dobové terminologii označován jako elektrické zařízení k ochraně hranic (EZOH). V letech 1952-1957 byly drátěné zátarasy na některých místech doplňovány o minová pole. Na konci roku 1965 bylo rozhodnuto o ukončení elektrifikace zátarasů a byla zahájena výstavba nových signálních stěn, které probíhaly více ve vnitrozemí. Původní trasy EZOH byly postupně likvidovány. Signální stěna byla budována jako jednořadý drátěný zátaras vytvořený z vodičů z ostnatého drátu. Přerušením nebo spojením vodičů při překonávání plotu byl vyslán signál do ústředny na rotě PS, která pak zajišťovala vyslání zásahových hlídek na místo narušení signální stěny. Nezbytnou součástí signální stěny byl i kontrolní pás uhrabané zeminy nebo písku, který sloužil k zachycení stop tzv. narušitele hranic. Na některých místech byla signální stěna doplňována jednoduchým plotem proti zvěři, popř. doplňkovými signalizačními nebo osvětlovacími prostředky. Celý systém ŽTZ byl postupně vylepšován a zdokonalován až do začátku 90. let, kdy došlo v souvislosti se změnou I c politického režimu k jeho postupné, avšak velmi rychlé likvidaci. Protipěchotní překážky: Součástí obranných příprav prováděných v letech 52-1953 byla i výstavba stálých protipěchotních překážek. Ty byly budovány především v předpolí nově tyčeného hlavního obranného postavení armády a zřejmě jen tam, kde se podařilo vykopat průběžné zákopy. Konstrukční řešení překážek v zásadě vycházelo z předválečného způsobu řešení, kdy k uchycení ostnatého drátu byly využívány kotevní kolíky s jedním až třemi oky, které byly pomocí betonových bloků zakopávány země v několika řadách. Tak byly vytvářeny dvou- až šestiřadé překážky. Poválečné překážky jsou charakteristické především různorodosti používaných překážkových prvků, které pocházely z kořistních zásob německé armády. V největší míře byly používány německé tříoké kolíky se zemní kotvou, dále pak upravené čs. předválečné kolíky, které byly zbaveny těžkých a nepraktických tónových patek a prodlouženy tyčí se zemní kotvou, menší míře byly používány i rakousko-uherské a německé kotevní kolíky vyrobené za první světové války, které se liší především způsobem kotvení do země pomocí šroubovice. Překážky samotné byly budovány již jen jako dvouřadé (zpravidla s jednou řadou jednookých kotevních kolíků uprostřed), popřípadě i jako jednořadé ve formě plotu na málo exponovaných místech. Celkem bylo postaveno přibližně 80 km překážek, které byly postupně likvidovány již od 60. let, neboť často zabíraly zemědělsky využivatelnou půdu.
Šumava (Boehmerwald, Böhmerwald) spolu se sousedním Bavorským lesem (Bayerischer Wald) tvoří nejrozsáhlejší lesnaté území ve střední Evropě nazývané též „Zelená střecha Evropy“ . Název Šumavy se odvíjí také proto, že Šumava tvoří hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Je jakýmsi hřebenem střechy, který déšť dělí na dvě strany. Nespočet pramenišť a rašelinišť, potůčků, bystřin až po hlavní vodní toky Šumavy - Vltavu a Otavu - ji řadí mezi významné pramenné oblasti. Náhorní plošiny s vystupujícími vrcholy a erozí vyhloubenými kaňony vodních toků v západní části, či rozsáhlý horský masiv Trojmezenské hornatiny spolu s Vltavským luhem na jihu, jsou domovem rozmanitých společenstev rostlinných i živočišných druhů. Četná rašelinná společenstva umožňují přežívání i některým druhům z poledové doby. zbytky pralesovitých porostů horských lesů (Boubín), ledovcová jezera (Černé jezero, Čertovo jezero, Jezero Laka, Plešné jezero, Prášilské jezero, Velké javorské jezero (Großer Arbersee), Malé javorské jezero (Kleiner Arbersee), Roklanské jezero (Rachelsee)) i horská či údolní vrchoviště činí toto území jedinečným klenotem přírodních krás, kterým prolínají stopy staleté přítomnosti člověka dodávající řídce osídlené oblasti i zvláštní kouzlo a tajemnost. Velkoplošná ochrana Šumavy začala v roce 1963 vyhlášením Chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen CHKO Šumava). V roce 1991 byl na její části vyhlášen Národní park Šumava (dále jen NP) jako největší národní park České republiky (rozloha 680 km2). Zbylá část CHKO (1000 km2) dnes slouží jako jeho ochranné pásmo. Spolu se sousedním německým Národním parkem Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald) s rozlohou 240 km2 tvoří nejrozsáhlejší chráněnou plochu lesního komplexu v Evropě s řadou mezinárodních ocenění. Pro svoji polohu uprostřed hustě osídlené střední Evropy, relativně vysokou zachovalost přírody i bohaté vodní zdroje, je Šumava územím se stále rostoucím mezinárodním významem. Pro poznávání Šumavy (Boehmerwald, Böhmerwald) využijte široké nabídky levného ubytování na horách i ve městech. Vybrat si můžete hotely, chaty a chalupy, penziony a další.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Bylo půl druhé, když odešli poradit se s panem notářem. Zvěděli, že tento pán spává po obědě hodinu, popřípadě i déle; služka je uvedla zatím do předsíně kancelářské a řekla jim, aby buď počkali, nebo za nějakou hodinu přišli zas; že tedy počkají, řekli, a usedli na židle.
Tato předsíň nebyla vlastně nic jiného než kobkovitá, klenutá komora, bez jediného okna, do níž padalo trochu světla z chodby zaskleným obloukovitým otvorem nade dveřmi. Nábytek, pokud ho rozeznali ve vládnoucím tu hlubokém šeru, skládal se z několika starých židlí a dvou registraturních almar, mezi nimiž se nacházely dvéře vedoucí do úřadovny. Bylo tu chladno, a přece dusno, ježto prach a plíseň těžce dopadaly na plíce. Ticho tu panovalo skoro hrobové, i na chodbě málokdy se co šustlo.
Seděli tu v promoklých svých oděvech a čekali s onou naprostou trpělivostí jihočeských sedláků, jež se dědí z pokolení na pokolení a která jim pomohla přečkati doby nejhoršího Útisku a nejkrutější poroby. Tupostí ji nazvali, kdož šlapali po jeho šíji, a vpravdě to byla síla.
Nemluvili; sedlák, jenž čeká v domě pána, zpravidla nemluví ani s nejlepším soudruhem svým; podobá se, že toto mlčení jim bylo vštěpováno z mládí. A nebyli zpozdilí, staří, kteří tuto zásadu mladým doporučovali: zkušenost je poučila, že stěny mívají uši.
Líně vlekly se minuty, každá jako by věčnost trvala. Po nekonečné půlhodině ozvaly se kroky na chodbě, tlumené, šouravé kroky. Vešel písař. „Čeho si přejete?" tázal se povstavších.
,,S panem notářem promluvit jsme přišli," odpověděl Krušnej.
„Aj — toť Krušnej z Pašic. Co mu chcete?"
„Já... vlastně nic, tuhle kmotr Potužák z Plástovic. Přivedl jsem ho, protože mám důvěru k panu notáři."
„Aj ? To je Potužák ? Už jsem o něm slýchal, ale poprvé vás vidím, člověče. Běží o nějaký spor? — Nebo smlouvu? Legalizaci?"
„Nic takového, pane..."
„Já bych vám to nemohl vyřídit, abyste nemusil čekat?" „S panem notářem samotným musím promluvit..." Písař se ušklíbl, ramenoma pokrčil.
„Pak ovšem nezbývá než počkat," pravil a vešel do úřadovny, kterou za sebou zavřel.
A zase čekali, zase minuty se vlekly. Myšlenky Potužákovy zaletěly k synovi, u něhož prodlely. Drželi ubožáka v šeré kobce, podobné této; kéž tam byl o samotě nebo s přítelem jako on tuto! — Ale s ním, kdo poví, kdo je zavřen... Zkažený, surový vyvrhel lidské společnosti dle všeho... Bylo lze pomyslit, jak s ním asi nakládají tito bídáci: posmívají se mu, duši muka strojí... A on, otec, v jehož pomoc s nevýslovnou touhou doufá, sedí tuto a čeká... čeká... jako by ruce a nohy měl svázané... A doma, za vodami, za kalnými, za šerými mlhami, za valícími se mraky, čeká zoufající matka... Zda bude konec těmto strašným mukám, zda vrátí se k ní s dítětem nebo aspoň s radostnou čákou ?... Pan soudce už dávno asi sedí ve své úřadovně... snad už promluvil k němu pan Novák... A co, pan Novák!... Pan Novák je tlachal, jemuž podaná mu desítka otevřela ústa, aby se mu zavděčil, možná-li, ještě více peněz z něho vylákal... Nic plátno — musel mu dát ty peníze, aby se trochu aspoň přilepšilo... a venkoncem, bezprostředně přece jenom Novák se stýkal s hochem, mohl mu ulehčit nebo přítížit, jak se mu právě zachtělo... Snad mu aspoň vyřídí, že on, otec, tady je, že usiluje o jeho vysvobození a tím ho před zoufáním zachrání. A pan správec!... Slovo tohoto pána by mělo váhu, jíž by pan soudce nemohl odolati... A tak najisto mu přislíbil svou pomoc, své zakročení, a jen aby šel, mu řekl, a že ho ještě dohoní. Zašel k panu porybímu posnídat... zdržel se. Jakáž pomoc! Snad přece ještě přijede a nebude pozdě — dnes Václava ještě nedopraví do Budějovic...
Ale, zapomněl-li pan správec? — Páni mají špatnou paměť... Možná že si věc taky jinak rozmyslí... nedej Pánbůh!... Ale člověk neví... Našinec se nevmyslí do duše takového pána, kterému nadto zas jiný pán poroučí, jako on se nevmyslí do nás... Dost možná také, že při nejlepší vůli pan správec přijeti nemohl, že jiné povinnosti jinam jej povolaly... Prší neustále — člověk aby si zoufal!... Což kdyby takové nebezpečí... přeplnění, stržení hráze... jinde hrozilo ? — Je těch rybníků asi sto třicet při panství, týden kdyby jezdil člověk, nepřehlédne je všecky... A daleko, mnoho hodin cesty je k některým... Ale, kdeže by se mohlo stati něco vážného!... Vyjímajíc Zlivský rybník a Bezdrev, všecky ostatní jsou nebeské, naplňují se jen dešťovou vodou a stálého přítoku potočného nemají, leda ještě Zvolenovský, jenž se nahání z odtoku Bezdrevi. Tak kdeže by se v kterém nabralo vody tolik, aby hráz byla ohrožena! A Zvolenovský je zcela blízko, uzoučkým pru¬hem luk a háje oddělen od munické hráze... a kdyby nakrásně se jeho hráz protrhla, z toho by sedláci škody neměli, protože by vody zaplavily pouze knížecí louky... a Vltava není daleka...