Šumava: nepomucko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
Pamětní deska s textem: "památce žinkovského rodáka, genmjr. ing. Emanuela Šrámka, účastníka bojů za svobodu vlasti v letech 1939 - 1945." Genmjr. ing. Emanuel Šrámek se narodil se 2. května 1910 v Žinkovech, ve kterých také 24. července 1992 zemřel. V letech 1915 – 1921 navštěvoval v Žinkovech obecnou školu, reálné gymnázium v Plzni v letech 1921 – 1922, první státní reálné gymnázium v Praze, 1922 – 1930. Školu pro důstojníky pěchoty v Klatovech absolvoval v letech 1930 – 1931 v hodnostech svobodník, desátník. Po té nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, 1931 – 1933 (v hodnostech četař aspirant až poručík pěchoty). V letech 1933 – 1935 působil jako velitel 2. roty 2. horského praporu v Dolním Kubíně v hodnosti poručík pěchoty. Dále roku 1935 II. Horský pluk, 4. rota, Turčianský sv. Martin, od 01. 09. 1936 Strážní prapor II, 4. hraničního pluku v Háji u Opavy v hodnosti poručíka pěchoty. V roce 1937 – 1938 Strážní prapor II. ženijního skupinového velitelství v Háji u Opavy. Do 15. 03. 1939 4. Hraniční pluk, 1. prapor, 4. rota, Vlachovo a Štítník (Slezsko), v hodnosti poručíka pěchoty. 15. 03. 1939 propuštěn na dovolenou z Československé armády a pobývá střídavě v Žinkovech a v Praze. Dne 12. června 1939 odchází pěšky přes protektorátní hranici do Krakova a do Bronovicv Polsku, do sběrného místa formujícího se československého odboje. Počátkem léta 1939 odplouvá polskou lodí „Chrobry“ s ostatními příslušníky Čsl. armády v Polsku do Francie do st. Germain au Laye do dalšího sběrného stanoviště budoucích Čsl. jednotek v zahraničí. Po pádu Francie putuje lodí Rod el Farag z Francie do Velké Británie (Liverpoolu). V červenci 1940 byl prezentován u 1. pěšího pluku I. praporu 3. roty u Čsl. zahraničních jednotek ve Velké Británii v Cholmondeley v hrabství Cheshire v postavení velitele kulometné roty. Dne 25. 10. 1941 byl povýšen do hodnosti nadporučíka ve funkci zástupce velitele roty, výcvik jednotek probíhá v anglických obcích Leamington Spa a Lowestoft. V roce 1943 se stává absolventem tankového kurzu v hodnosti nadporučíka u I. tankového praporu 1. roty Čsl. zahraniční jednotky v Dovecourtu. Dne 18. 08. 1944 byl odvelen do Čsl. jednotky ve Velké Británii k 1. Čsl. sboru v SSSR do funkce velitele samostatného motorizovaného praporu automatčíků u 1. tankové brigády v hodnosti kapitána pěchoty. Cesta na východní frontu byla s ohledem na válečnou geopolitickou situaci značně komplikovaná. Nejprve v konvoji lodí z Liverpoolu do Alexandrie v Egyptě, poté po souši do Káhiry, Haify a iráckého Bagdádu. Odtud do perského Teheránu, ze kterého putoval do sovětského Baku. Dne 14. 11. 1944 přidělen k 1. československému sboru v SSSR, k 1. čsl. samostatné tankové brigádě na sovětsko – německé frontě účastníkem tažení na řece Ondavě v Karpatech, ve velitelské funkci se zúčastnil dobytí Nižního Komárníku a Bodružalu. V bojích jednotka jím vedená přišla o všechny tanky. Stav výzbroje a posádek byl doplněn do dvou měsíců. Již kompletně dozbrojená jednotka se zúčastnila osvobození prvního města Československé republiky Stropkova na východním Slovensku. Ve dnech 21. 04. – 10. 05. 1945 byl účastníkem bojů a osvobození Opavy, Moravské Ostravy, kde jeho jednotka respektive jeho tanky byli prvními osvoboditeli města (30. 04. 1945), dále Bolatic na Opavě, již v hodnosti majora pěchoty a v postavení zástupce velitele Čsl. brigády, ostravské a pražské operace Rudé armády. Osvobození přinesl Velkému Polomu, Čavisovu, Zábřehu (26. 04. 1945), kromě Ostravy, Fulneku a Olomouci (30. 04. 1945). Stal se účastníkem osvobozovacího tažení Poličkou, Čáslaví, Kutnou Horou až do Prahy (01. 10. 5. 1945). Pro období srpna a září 1945 vykonával funkci velitele 1. tankové brigády Československé armády v osvobozené vlasti, v hodnosti majora pěchoty. Od září 1945 do září 1946 byl velitelem tankové brigády ve Vysokém Mýtě. Vysokou školu válečnou v Praze navštěvoval mezi 1. 10. 1946 – 31. 8. 1947. Od 01. 10. 1946 do 31. 07. 1947 působil jako vojenský pedagoga vysoké škole válečné pro tanková vojska v Praze, v oboru vojenské taktiky, v hodnosti majora. Od 01. 09. 1947 do 30. 08. 1948 po převelení působil u 35. pěšího pluku na velitelství II. pěší divize v postavení přednosty 4. oddělení štábu. K 31. 08. 1948 zařazen do Prahy na Vysokou školu jako profesor stolice tankového vojska, povýšen do hodnosti podplukovníka. K 01. 09. 1948 zařazen do skupiny důstojníků generálního štábu, povýšen do hodnosti plukovníka, kde setrval v zařazení do roku 1951. V roce 1951 absolventem generálského kurzu a dalších kurzů, starším profesorem tankových vojsk Vysokého učiliště v Praze. Po absolvování kurzů do 15. 12. 1952 náčelníkem vyšší školy důstojníků tankového vojska při Generálním štábu Československé armády. K 31. 12. 1952 byl propuštěn z Československé armády, spolu s dalšími bojovníky za svobodu vlasti v letech 1939 – 1945 bojujících mj. na západních frontách v jednotkách demokratických států.
Šumava je jedním z nejstarších pohoří Evropy, tvoří ji horniny předprvohorního až prvohorního původu (žuly, ruly, svory, migmatity, granulity, vápence). Po plochých šumavských hřbetech probíhá hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Šumavské pohoří je prameništěm několika významných řek - Vltavy, Otavy, Úhlavy, Blanice, Volyňky odtékajících do Severního moře a Řezné, Ilzu, Grosse Mühl do Černého moře. Specifickým a atraktivním jevem jsou na Šumavě přirozená ledovcová jezera (5 na české straně a 3 na německé), která se vyskytují v nadmořské výšce kolem 1000 m. V oblasti Šumavy se průměrné roční teploty pohybují v závislosti na nadmořské výšce od 6 °C (v 750 m n. m.) do 3 °C (ve 1200 – 1300 m n. m.). Výjimku ovšem tvoří některé inverzní lokality - např. údolí Vltavy od Horní Vltavice až k Lipnu a lokality v oblasti Plání (Jezerní slať, Horská Kvilda, slatě jihozápadně od Modravy) . Průměrná roční teplota oblasti Jezerní slatě tak činí pouhé 2 °C! Absolutní šumavské teplotní minimum činí -41,6 °C (Jezerní slať roku 1987) a maximum činilo 36,8 °C (ve Vyšším Brodě v roce 1983). Relativní vlhkost vzduchu se pohybuje v průměru kolem 80 %. Po celý rok převládá západní až jihozápadní směr větru. V nejvíce exponovaných místech vrcholů hor na hraničním hřebenu (Březník) dosahují roční úhrny srážek až 1600 mm. Nejnižší úhrn srážek 800 - 900 mm mají severovýchodní okraje pohoří. Šumava je díky tomu jedním z nejoblíbenějších turistických a rekreačních cílů Čech. Její kouty jsou protkány více než pětisty kilometry značených turistických stezek a cyklotras. Pro milovníky vodních sportů je zde mnoho možností surfingu, raftingu a jachtingu a pro ty, které vyhledávají spíše zimní sporty, zase nespočet lyžařských středisek (Železná Ruda, Špičák, Velký Javor, Zadov, Churáňov, Nová Huť, Kvilda, Lipno) a tras pro běžecké lyžování (Bílá stopa). Na své si zde bez pochyby přijdou i vášniví houbaři či sportovní nadšenci. Ubytovat se můžete v celé škále ubytovacích kapacit podle potřeb a cenových rozsahů od kempů, privátů, apartmánů, penzionů, rodinných hotelů, pronájmu chat a chalup od levných po luxusní hotely.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„To jsem neřekla já, tatínku," obrátivši se k němu a spustivši ruce; „chraň mě Bůh, abych vám takovéhle slovo řekla..."
Viděl, že krev se jí řinula z úst a z nosu, i bílá košilka, jež kryla její ňadra, byla všecka krví potřísněná. Poranila se pádem.
„Ty nebo jiná!... Jste všecky stejné!..."
„Zapomněla jsem se, tatínku — spravedlivě mě trestáte! — Ale v tomhle mi křivdíte, to jsem neřekla."
Mluvila klidně, nezaškytla více a pevně se mu do očí dívala.
On přestal ji biti, stalo se mu jí najednou líto.
„Já jsem tě do obličeje neuhodil," pravil tónem naskrze změněným, jako by se omlouval, „to sis udělala, jaks padla. Žes mi jen tuhle hanbu připravila!"
Neodpověděla, odvrátila se od něho, a stírajíc si rukávem krev s obličeje, dala se v pochod pevnými, spěšnými kroky, takže jí v chůzi nestačil a za ní zůstal.
Došli vsi, ona napřed, dobrých sto kroků před ním. Pašice spaly tvrdým snem, nikde človíčka venku, žádné okno nebylo osvětleno. Ticho všude, nic se nehýbalo, leda četní netopýři, kteří, honíce za můrami, neslyšně vzduchem rejdili, a dvojice velkých sov, jež slídíce z výše, občas zahoukly, jako by na sebe volaly. Anka vklouzla dvířkami podle vrat do otcovského statku, přeběhla rychlým krokem dvůr a zmizela v obytném stavení. Když malou minutku po ní otec vkročil, neviděl ji více a jen velký žlutý pes přiběhl kňuče a radostnými skoky pána uvítal.
„Ty jediný mě máš tady rád, Vořechu!" pravil tento tlumeným hlasem, hladě mourovatou hlavu zvířete. „Buď tu a hlídej! Však ty bys ho sem nebyl pustil, toho knížecího lajdáka! Proto moje dítě za ním vyšlo!..."
Postál chvíli prostřed dvora a poohlédl se, jak byl zvyklý činit, kdykoli se v noci domů vrátil, načež šel zvolna k maštali, jejíž dvéře otevřel a dovnitř se podíval. Neviděl ničeho, v černou tmoucí tmu zaběhl pohled jeho, ale hříbata i koně, jeden po druhém, lehounce zaržáli, osmeronásobný řehot.
Zavřel zase dvéře a zamířil k stodole, jejíž vrata také pootevřel. Zavrzala, zaskřípěla těžká vrata, zapadla bouchajíc za ním, když vešel. Šáral se potmě prázdným mlatem, otevřel i zadní vrata, vedoucí na humna, kde stálo několik starých ovocných stromů. Zde stanul zase, zalomil rukama a usedl pak do trávy pod vetchou hruškou, jejíž koruna jej pokryla svým černým stínem... A starý člověk zaplakal...