popis objektu:
Naučná stezka obrana železné opony, trasa Debrník vás senámí například s protipěchotními překážkami. Ženijně technické zabezpečení hranic. Změny politického režimu po únoru 1948 znamenaly pro mnoho lidí drastický zásah do jejich života. Byla zahájena kolektivizace, zábavo vání a zestátňování majetku, vznikaly první politické procesy, padaly rozsudky smrti či v lepším případě mnohaleté žaláře nebo nucené práce... A to vše v atmosféře strachu nastolené Státní bezpečností. Není proto divu, že pro mnoho občanů zemí východního bloku znamenal útěk na Západ jediné možné východisko z této situace. I přes posilování bezpečnostních složek zajišťujících ostrahu hranice s Rakouskem a Německem nemohl režim na konci 40. let účinně zabránit vinám emigrantů v překročení západní hranice, která probíhala z velké části zalesněnými a málo přehlednými úseky. Z toho důvodu se od začátku 50. let přešlo na tzv. vojskový systém ochrany hranic, který měl zajistit účinnější ochranu státních hranic proti překročení nejen ze sousedního státu, ale i z vnitrozemí. Nově vzniklé útvary Pohraniční stráže zahájily v roce 1951 výstavbu tzv. ženijně technického zabezpečení (ŽTZ), které mělo ztížit postup prchajících osob a podat signál o místu narušení a směru postupu. Nejdůležitějším prvkem ŽTZ byl jednostěnný nebo třístěnný drátěný zátaras s kontrolním orným pásmem, dalšími signalizačními prostředky a systémem dřevěných (později ocelových) pozorovacích věží. Drátěné ploty byly budovány z dřevěných kůlů výšky až 3 m, které byly zatloukány nebo zapouštěny do země a prostor mezi nimi byl vypleten ostnatým drátem. Pro zvýšení účinnosti této překážky byl vnitřní plot doplněn o 5-7 vodičů z hladkého drátu napojených na transformátor, který zajišťoval napětí 2000-6000 V. Pouhé přiblížení k neizolovanému vodiči s takto vysokým napětím mohlo mít za následek úmrtí nebo těžké poranění elektrickým I proudem. Elektrifikovaný drátěný zátaras byl v dobové terminologii označován jako elektrické zařízení k ochraně hranic (EZOH). V letech 1952-1957 byly drátěné zátarasy na některých místech doplňovány o minová pole. Na konci roku 1965 bylo rozhodnuto o ukončení elektrifikace zátarasů a byla zahájena výstavba nových signálních stěn, které probíhaly více ve vnitrozemí. Původní trasy EZOH byly postupně likvidovány. Signální stěna byla budována jako jednořadý drátěný zátaras vytvořený z vodičů z ostnatého drátu. Přerušením nebo spojením vodičů při překonávání plotu byl vyslán signál do ústředny na rotě PS, která pak zajišťovala vyslání zásahových hlídek na místo narušení signální stěny. Nezbytnou součástí signální stěny byl i kontrolní pás uhrabané zeminy nebo písku, který sloužil k zachycení stop tzv. narušitele hranic. Na některých místech byla signální stěna doplňována jednoduchým plotem proti zvěři, popř. doplňkovými signalizačními nebo osvětlovacími prostředky. Celý systém ŽTZ byl postupně vylepšován a zdokonalován až do začátku 90. let, kdy došlo v souvislosti se změnou I c politického režimu k jeho postupné, avšak velmi rychlé likvidaci. Protipěchotní překážky: Součástí obranných příprav prováděných v letech 52-1953 byla i výstavba stálých protipěchotních překážek. Ty byly budovány především v předpolí nově tyčeného hlavního obranného postavení armády a zřejmě jen tam, kde se podařilo vykopat průběžné zákopy. Konstrukční řešení překážek v zásadě vycházelo z předválečného způsobu řešení, kdy k uchycení ostnatého drátu byly využívány kotevní kolíky s jedním až třemi oky, které byly pomocí betonových bloků zakopávány země v několika řadách. Tak byly vytvářeny dvou- až šestiřadé překážky. Poválečné překážky jsou charakteristické především různorodosti používaných překážkových prvků, které pocházely z kořistních zásob německé armády. V největší míře byly používány německé tříoké kolíky se zemní kotvou, dále pak upravené čs. předválečné kolíky, které byly zbaveny těžkých a nepraktických tónových patek a prodlouženy tyčí se zemní kotvou, menší míře byly používány i rakousko-uherské a německé kotevní kolíky vyrobené za první světové války, které se liší především způsobem kotvení do země pomocí šroubovice. Překážky samotné byly budovány již jen jako dvouřadé (zpravidla s jednou řadou jednookých kotevních kolíků uprostřed), popřípadě i jako jednořadé ve formě plotu na málo exponovaných místech. Celkem bylo postaveno přibližně 80 km překážek, které byly postupně likvidovány již od 60. let, neboť často zabíraly zemědělsky využivatelnou půdu.
