Šumava: prášilsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Gsenget je zaniklá - bývalá zemědělská osada, založená na jižním svahu Ždánidel za doby panství hrabat Kinských (1772). Zemědělský charakter zaniklé osady dokládají pečlivě vyskládané kamenné terasy podél bývalých políček i již téměř zapomenutý název pomezí. První osadníci přišli z Bavorska, poslední odešli tamtéž po roce 1946. Půdu vyvzdorovanou na pralesu si les bere zvolna zpět. Rozdíly v nadmořské výšce (900 – 1300 m) a teplá jižní expozice umožňují spatřit mnoho tváří lesa. Podmáčené smrčiny podél potoků, smíšený horský les s buky rostoucími v nezvyklé vysoké nadmořské výšce i horský les se smrkovými velikány ve tvaru štíhlých svící na Plesné či na Ždánidlech – domov tetřeva hlušce. První osadníci nesměli lovit zvěř, chytat ryby a patáky, těžit smolu ze stromů a pálit popel pro potřebu sklářství. Gsenget. Jméno Gsenget znamená česky spálenec - "sengen". První osadník Gsengetu se jmenoval Johanngeorg Frisch, pocházel z Bavor a než přišel do Gsengetu, sídlil v tak zvaném Frischwinkelu v údolí Úhlavy pod Hojsovou Stráží, kde se dnes česky říká Brčálník. Rodina byli obchodníci se dřevem i jeho dopravci a ve stáji jim stál k potřebě dobrý tucet tažných volů. Frischové byli i majiteli hospody na hranici, kterou si pamatují po roce 1945 odsunutí obyvatelé. Ke vzniku jména se váže i pověst: V časech, kdy ještě byli na Šumavě medvědi a vlci, vydávali se lovci do hor. O jednom honu přišel sklářský pán s přáteli k potoku, kde si chtěli chvíli odpočinout. Všem bylo divné, že na tom místečku bylo tak teplo a sklář povídá: "Tady je jako v komůrce." Proto na tom místě dal vystavět loveckou chatu a rád v ní přebýval. Později se při tom potoce usídlilo víc lidí a nově založená osada dostala německé jméno Stubenbach (Prášily) podle tak řečeného potoka. V jeho okolí se kdysi potulovala obrovská medvědice. Nedalo se na to nebezpečné zvíře vyzrát jinak, než že zapálili kus lesa, ve kterém řádilo. Ten oheň sežehnul a zahubil i šelmu. Na sežehnutém místě založili lidé potom osadu, nazvali ji po německu Gsenget. Český název Pomezí. Traumatologický bod A 24.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Červencový večer se chýlil zvolna na široká Blata zbudovská, na žírné lány obilní, jež je vroubí ze všech stran. Slunce již se silně sklonilo k modravým horám staré Šumavy, které se halily v šedé závěje, jako by svá věkovitá čela chtěly chrániti před děsným úpalem, jenž sršel z nemilosrdných kleneb nebeských. Možná že se uchránily, že milý chládek vanul v hustých lesích vysoko se pnoucích nad nepřehlednými rovinami, rozkládajícími se podél řeky Blaníce a Podeřišťského potoka, jenž, přicházeje od Netolic, zpočátku teče směrem severovýchodním, pak, zahýbaje k jihovýchodu, mocným obloukem obepíná Blata i šest z devíti blatských vsí, Hlavatec, Selce, Zbudov, Plástovice, Pašice a Pištín, zůstavuje na svém levém boku pouze Nové Sedlo, Lhotu, dříve Prášlivou, nyní Českou zvanou, a Mydlovary, načež u Zlivi, přeměniv dříve svoje jméno v potok Soudný a potok Černý, pod baštou, řečenou Vomáčka, ústí do velkého Zlivského rybníka, kterým protéká, aby pak naplnil ohromnou pánev největšího po Rožmberském českého rybníka, obrovitou Bezdrev, z níž když vytekl, spěje rychlým tokem k Vltavě, do níž vpadá u Bavorovic nad Hlubokou.
Kraj rovný jako stůl, vyplněný bohatými, žírnými lány, posetý nesčíslnými velkými i malými rybníky, pánev jakási, zalitá v dávnověku vodou, která tu tvořila, jak se zdá, obrovské jezero, z něhož tu a tam ostrůvek vystupoval a jehož břehy na severu a jihu sotva stanovití lze; na západě je tvořila pahorkatina šumavských výběžků, zponenáhla vystupující od Strčic k Netolicům, od Netolic pak k severu a k severozápadu k Nestanicům, Libějicům a k Svobodným horám žbánským, klonícím se svým druhým svahem k toku hořejší Blaníce; východní břeh tvořila hornatina, pokrytá hustými, krásnými lesy, vystupující podél levého břehu Vltavy od Hluboké až k Vltavotýnu, a pak dále k severu, pohoří to, které nyní protíná lokálka, vedená od Čičenic u Vodňan přes Temelín k druhému ze zde jmenovaných měst.
Blata, rozkládajíce se jižně velkého Zbudovského rybníka a sevřena polokruhem, jejž tvoří tok Podeřišťského (Soudného) potoka až k rybníku řečenému Volešek, a na jihovýchod od tohoto až k Zlivskému rybníku, k Bezdrevi a k císařské silnici, rovně běžící od Češňovic k Pištínu, bývala částí dna onoho jezera. Jak již jméno svědčí, byl to dojista ještě v dobách historických kraj močálovitý, čehož dokladem i to, že pod drnem se objevuje vezde lignit rázu dosti mladého. Jižní část Blat jest již od dávných věků proměněna v žírnou a ornou půdu; ne tak severní jich část, vlastní katastrální Blata, na níž se sice dnešního dne také už tráva seče a jež poskytuje pohled bohatých zelených lučin, ale která donedávna ještě sloužila ve výměru mnoha set hektarů výhradně za pastviska, na nichž se pásala ohromná stáda koňů, skotu, ovcí, vepřů a hus. Jsou ovšem i dnes ještě místa bahnitá, a rozvodní-li se Soudný potok, nebo v dobách delších jarních a podzimních dešťů, velká část těchto nížin stojí pod vodou.
Na podzim, když otava se sklidila, pase se vezde skot; i s velkými stády hus se shledáš, ale koní, ovcí a vepřů více neuvidíš, leda výjimkou. Zato po všecky doby roku pasou se tu hloučky srnců, a nesmírná hejna všelikého vodního a bahenního ptactva, kachny, divoké husy, čejky, rackové tu přelétají, onde na pastvu se snášejí, a láni bývá a křiku a křehotu, až uši zaléhají.