Šumava: churáňo-zadovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
Ubytování na Šumavě nabízí širokou škálu a sortiment za příznivé ceny od prastarých šumavských chalup po nově vybudované chaty, malé rodinné penziony. To je to pravé ubytování pro milovníky klidu, pohody, romantiky, přírody, sportu a Šumavy. Šumava to je levné ubytování. Šumava, to jsou hluboké lesy, stinné silničky, cesty a pěšiny, horské pláně a slatě. Zajímavé je poznávání kdysi zakázaných míst Šumavy a také jejich porovnání s Bavorskou Šumavou, kde se čas na 40 let nezastavil… Ceny u chat, chalup a apartmánů platí pro celý objekt a je nutné je podělit počtem osob. Apartmány jsou převážně komfortně vybaveny – sociální zařízení, vybavená kuchyň či kuchyňský kout se vším co potřebujete k vaření včetně lednice, televize (obvykle SAT), možnost připojení k internetu do bezdrátové sítě WiFi vlastním PC, fen, osušky, ručníky atp. K dispozici je obvykle společenská místnost. Běžná je možnosti ubytování se psem či jiným domácím mazlíčkem. Pokud trávíte svůj volný čas aktivně – v přírodě, cyklistikou, lyžováním, turistikou, vodáctvím nebo třeba procházkami a houbařením, pak je pro Vás Šumava ideální volba za příznivou cenu. Nemůžeme ale opomenout ani hotely a hotelové komplexy pro návštěvníky milující společenský život a čilý ruch i uprostřed přírody. Pomocí šumavských webových kamer můžete prostřednictvím netu sledovat jednotlivé lokality, aktuální stav počasí, sněhu, sněhové podmínky pro lyžování, pro běžkaře. Upravenost bežeckých stop mapuje šumavský informační server Bílá stopa. Informace o kultuře, historii, sportu, zábavě, vojenské historii naleznete na http://www.sumava.cz/rozcestnik/.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Ba, bylo jí nazbyt! Černá, rašelinitá voda, bobtavé bahno; místy skoro po kolena se v tom brodila, zpočátku křovím, pak rákosím. On byl bos, v režných, úžasně špinavých spodkách, jež, brodě se, nijak nehrnul. Hrubá košile, taktéž vrstvou staré i čerstvé špíny pokrytá, na prsou otevřená a na rukávech rozedraná, jen neúplně a nedostatečně zakrývala jeho kůži, hnědou jako smola. Jiného neměl na těle ničeho, a zborcený slaměný klobouk se shrnutým, na několika místech polámaným krajem, jenž kryl jeho husté, trochu se kadeřící, tmavohnědé, skoro černé vlasy, přiléhal znamenitě ke zjevu člověka, žijícího životem polodivocha, nanejvýš otužilého, vydávajícího se bez nejmenšího rozmýšlení veškeré nepohodě i žhavému úpalu letního blatského slunce...
Když se prodrali houštinou a došli samého břehu potoka, Vojta pustil ruku Apoleninu, a vyzvav ji, aby chvilku sečkala, shodil klobouk a skočil rovnýma nohama do černě se vířící vody, jež mu sáhala až přes pas, načež postoupiv až k druhému břehu, kde vyčnívalo nad podrost hustého vrbí několik vysokých osik, pohroužil se pod hladinu třikrát po sobě a tři velké, těžké kameny vynesl a podle sebe na břehu uložil; potom, po opětném několikerém ponoření se vytáhl jakýs druh velké posady, sbité z děravých prken a z latí, v níž skrze mezery bylo vidět několik třepetajících se kaprů.
„To jsou moje sádky," vece Vojta, usmívaje se s jakousi hrdou okázalostí, přičemž jeho pěkné bílé zuby se leskly jako čistá slonovina; „v těchhle je sedm kluků. Mám ještě tři jiné na různých místech. Jak vidíš, voda volně protéká, ale ryba ven nemůže. Aby jich voda neodnesla, jsou připevněny lýkovými lany ke kořenům stromů a obtěžkány kamením. Jak vidíš tuhle truhlu, dvě velké vody už přečkala a z místa se nepohnula; jenom trochu neřádem byla zanesena, ale to se pak snadno vyčistí."
Došel pak pro nově přibylé dva kapry, přidal je k ostatním a umístil svoje „sádky" po předešlému.
Vykonav tuto práci, zavedl dívku zase na místo, kde dříve se byli usadili. Byl, rozumí se, veskrz promoklý, voda praménky stékala z jeho oděvu, syro bylo a chladno, ale on jako by toho necítil.
„Tak tu poseď chvíli," pravil, „a počkej. Vrátím se hnedle zase k tobě. Musím se převléci, aby ses o mne nezamáchala. Také třeba dohlédnouti na hříbata, aby nezaběhla daleko."
„Kdepak se převlečeš ?" tázala se.
„Tady hned — mívám tu vždycky dvojí oděv."
„Přijď brzy, prosím tě! Bojím se tu samotná..."
„Za chvíli jsem tu zase. Ale bát se nesmíš, to by ti neslušelo. Co je do děvčete, které se bojí!"
„Však jsi viděl, co se může stát..."
„To se ti podruhé nestane."
Zmizel jako stín, ani kroků jeho neslyšela. Samotná zůstala na tomto odlehlém opuštěném místě. Snažila se, seč byla, aby se zbavila tísnivé úzkosti, odevšad na ni dorážející, ale nepodařilo se jí. Útok, jehož předmětem se stala, hrůzný výjev, jenž následoval, nevycházel jí z mysli. Ticho vůkol ní, jen zdáli ržáli koně, kýhaly husy a chvílemi se ozval drsný hlas nějakého ptáka. Různé děsivé představy kroužily jí hlavou, mozkem vířily. Připadalo jí, že je bez pomoci vydána čemusi hroznému, neznámému. Zdálo se jí, že odloučenost, v níž byla, potrvá a nebude míti konce. Minuty se vlekly, dlouhé jako věčnost...
Mraky řídly, tu a tam vystupoval z nich kus modrého blankytu, ba, jasný paprsek sluneční prorazil si jimi cestu a mlhy se pod ním rozptylovaly jako kouzlem. Bylo patrno, že slunce již silně postoupilo v západní stranu, dojista už minula třetí hodina. Co říkají asi doma?... Nelze pochybovati, že se strachují o ni, nemohouce si vyložit, proč tak otálí. Budou se domnívat, že se jí něco přihodilo, budou ji hledat... Snad najdou na Blatech zabitého člověka... Snad ten člověk nebyl zabit, vzpamatoval se, došel domů a řekne, že ji viděl... I kdyby ji neznal, každý se dovtípí, kdo byla osoba, s níž se setkal; stačilo podotknouti, že měla zcela nový koš... Že na ni útočil, k tomu se nepřiznává, ba, spíše si vymyslí nějakou lež, kterou spojí se svým zraněním... Zachvěla se znovu hrůzou při tomto pomyšlení... Kéž Vojta se vrátil! Poprosí ho, aby ji bez odldadu dovedl domů... Poví otci, co se přihodilo, aby ztrestal hanebného zbůjníka... Ne, ne — není možná... Cítila, že by se studem zalkla, kdyby to řekla. A pak: Vojta nebude chtíti, aby se zmínila... Připravila by mu hrozné opletačky, kdyby pověděla dle pravdy, jak se věc udála... Musila by se také přiznati, proč se vydala do Blat a v jaké choulostivé věci měla ruce... A nač by otec usiloval o potrestání pěšákovo ?... Což nepotrestal jej už Vojta ?... Možná že trest byl horší viny... že ho zabil... Pomyšlení plné děsu a svrchované hrůzy!... Do své smrti nezažehná vidinu ubitého ... Nedej Bože, aby do těch konců bylo došlo!... Och, kéž se vrátí Vojta, kéž jí všechno ještě jednou vymluví... Je statný, zachránil ji... Co by se bylo stalo s ní, kdyby byl nepřišel !... Také jí poradí, co má říci matce na omluvu svého opoždění. Bude vůbec myslet, mluvit, jednat, jak Vojta uzná, jak jí uloží...