Šumava: klatovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Šumava je snad nejkrásnějším a nejnavštěvovanějším místem pro zimní i letní dovolenou, rekreaci, sportovní vyžití v Česku. Jestliže plánujete rekreaci s rodinou, s dětmi, s přáteli nebo jen se psem, Šumava nabízí pro každého něco. Přijdou si na své cyklisti, vodáci, v zimě lyžaři a bruslaři. Rozsáhlá síť cyklotras se v zimě mění na běžkařské stopy (Bílá stopa), čekají na vás perfektně upravené sjezdovky: Lipno Kramolín, Špičák, Zadov-Churáňov, Železná Ruda, německý bavorský Velký Javor nebo Mitterdorf - Philippsreut, hornorakouský Sternstein či Hochficht), nebo nějaké menší ski areály v klidnějších lokalitách: Hartmanice, Hojsova Stráž, Horní Vltavice, Kubova Huť, Kvilda, Nezdice na Šumavě, Nové Hutě, Javorník na Šumavě, Javorná na Šumavě, Přimda. Pokud si chcete zabruslit, můžete na obrovské ploše zamrzlého Lipna nebo na některé s umělých ploch. Levné ubytování najdete ve všech turistických centrech jako - Železná Ruda, Špičák, Sušice, Kvilda, Lipno, Hartmanice a další. Využít můžete nejen hotely, chaty, penziony, ale i kempy, zajistit si můžete apartmány nebo ubytování v soukromí. Šumava to není jen pobyt na horách, ale i překrásná města jako Český Krumlov, Kašperské Hory, Prachatice, Sušice kde penziony nabízejí ubytování přímo v centru měst. Šumava to je záruka, že dovolená, rekreace, víkend nebo Silvestr na horách budou bohatě naplněné okamžiky. Stačí si jen vybrat ubytování na Šumavě na našich stránkách http://www.sumava.cz/ a vaše dovolená může začít!
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Bylo znát, že je rozechvěn, ale jen na okamžik. Pak usedl za stůl, pojedl večeři, a nepromluviv slova, šel poklidit v maštali, načež ulehl. Už ležel na své posteli, když pacholek k němu přistoupil a zašeptal:
„Vojto, spíš?"
„Dej mi pokoj!" odbyl ho nevrle hoch.
Pacholkovi se zdálo, že z očí hříbkových vyšlehl zelenavý, fosforeskující svit. Měl na jazyku otázku, ale zadržel ji zpět, tou měrou jej překvapil tento pohled hochův. Odešel mlčky na své lože. Vojta sebou ani nepohnul, ticho bylo, jen tu a tam kůň zafrkal nebo zadusal.
Venku valily se němé mlhy; zpočátku jen hustě mžil drobný déšť, ale k půlnoci se spustil strašný liják, jehož příval vztekle bušil do poloslepých okének maštale.
Pacholek se vzpřímil na svém loži a poslouchal; hříbek ležel jako mrtvý, ani dechu jeho nebylo slyšet.
„Ten kluk spí!" zabroukal čeledín, „on jediný na celém statku spí!"
Ba, mýlil se! Hříbek spal právě tak málo jako kdo jiný na statku; ležel jen a přemýšlel. Snad poprvé v jeho životě ozývalo se v jeho nitru něco jako svědomí, něco jako strach před následky toho, co učinil...
A v sednici, v bytě hospodářově, jen dopola svlečena, choulila se selka na svém loži, štkajíc a plačíc ve strašných duševních mukách.
„Bože, můj Bože, mne trestej za moje hříchy, ale nad dětmi se smiluj, chraň je a opatruj!" drala se jí z hrdla dušená modlitba.
Hospodář, střídavě přecházeje blikavým světlem lampičky mdle ozářenou světnicí a posedávaje na židlích, na lavici, na posteli, neplakal, nevzdychal, nemluvil, leda tu a tam pronesl kratičké slovo rezignované útěchy:
„Jakáž pomoc! Člověku je souzeno trpět a reptat nemá! Dá Bůh, i tomuto bude konec!"
„Mé dítě! Mé ubohé dítě!" zalkala matka.
Stanul před šťkající ženou, jeho těžká, tvrdá ruka se položila na její rámě.
„Upokoj se přece a přestaň plakat," jal se jí domlouvat; „už jsem ti řekl, že dojdu zítra na Hlubokou a nabídnu soudu kauci, aby ho propustili a na svobodě vyšetřovali. Za dva, za tři dni snad se vrátí..."
„Ale ta hanba, ta strašná hanba! Že mu vzal peníze, ten člověk ho nařkl..."
„V tom je to; proto ho vzali do vazby. Jinak by ho byli prostě obeslali. Ale ta hanba bude krátká. Kdopak by uvěřil?..."
„Krátká, pravda... ale přece se nesmyje ani za deset let! Můj Bože, můj Bože dobrotivý a spravedlivý! Ty ztrestáš vinu toho, kdo uvalil na nás a na moje dítě tuhle strašnou hanbu..."
„Mlč a nesvolávej boží trest na nikoho! Už se stalo, že nevinní byli i na hrdle trestáni a museli to snésti..."
Zaburácel venku vítr, snášel se prudký liják, jako by vodopád se lil se střechy, vztekle šuměl a hrčel příval.
Tu Potužák odstoupil od lože plačící ženy, k oknu se přiblížil, ven se zadíval.
„Ještě tohle!" zasténal. „Ustrň se, Bože náš, nad naší těžkou prací! Před samými žněmi tohle! Úroda polehne, zle bude, zle!..."