Šumava: klatovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Pomník na němž stojí: "Zde spí svůj věčný sen, 42 neznámí synové Evropy, oběti německého barbarství zemřeli v Běšinech 28.4.1945 na transportu smrti, čest jejich památce!" a místní kronika o tom říká: Dne 27 dubna 1945 stál necelý jeden kilometr před zdejší železniční stanicí vlak, v němž byli vězni různých národností. Když se o tom dozvědělo místní obyvatelstvo, nosilo těmto ubohým polévku, chléb a kávu. Dárcům pak slíbeno, že vězni vše obdrží. Ale z pozdějšího dopisu jednoho z vězňů pana Rudolfa Šišky, přednosty ze Šťáhlav, bylo nám sděleno, že vězňové z darovaných potravin neobdrželi ničeho. Dle jeho sdělení byli tímto vlakem transportováni vězni z Flossenbürgu. Když 13. dubna 1945 se k tomuto zajateckému táboru blížili Američané, byli prý vězňové po 120 nacpáni do vozů a odtud vezeni nejprve do Saské Kamenice, kde k nim byl připojen transport asi 2500 žen. Dále jeli přes Ervěnice, Horní Břízu, Plzeň, Stod, Domažlice, Janovice a Nýrsko. Tam však dostali Němci zprávu, že Železná Ruda je již obsazena Američany. Proto odjíždí zpět na Janovice, Klatovy a Běšiny. Odtud pak do Horažďovic, Českých Budějovic, Lince a Mathausenu, kde měli být zlikvidováni plynem. Byli však ještě včas osvobozeni Američany. Celá jejich cesta je poseta hromadnými hroby. Také zde vidělo obyvatelstvo z povzdálí, jak blíže trati u strážního domku čp. 27 byla vězni kopána na louce rolníka p. Karla Presla z Kozí jáma si 4 metry dlouhá a 3 metry široká, do níž na nosítkách byla odnášena mrtvá těla. Když vlak kolem dvacáté hodiny večerní vyjel směrem na Sušici, vyskočilo z něho několik vězňů, z nichž jeden Karel Plocienník z Chmelníku v Polsku byl od stráže raněn třemi střelnými ranami do zad a pod pravou lopatku. Byl se svým bratrem Moňkem nalezen na kraji lesa u obce Úloh a odveden k rolníku Stanislavu Kolářovi, který dne 29. dubna dopravil raněného k Dr. Krůsovi do Velhartic, kde byl ošetřen. Po ošetření zdržoval se raněný u pana Koudelky, rolníka v Rajském. Když stav zraněného se horšil, povolal zmíněný rolník k němu pí Dr. Ludmilu Hátlovou z Čachrova, která seznala, že jeho stav je životu nebezpečný. Dne 3. května také uprchlík podlehl svému zranění. Pochován byl dne 8. května na zdejším hřbitově. Když naše vlast byla od Němců osvobozena, byl uvedený hrob na louce pana Karla Presla otevřen a mrtví dne 4. června 1945 do jednotlivých hrobů na hřbitově v Běšinech pohřbeni. Celkem bylo v tomto hrobě nalezeno 42 těl, z nichž bylo 26 mužů a 16 žen. Totožnost mrtvol nebylo možno zjistit. U některých byla zjištěna čísla, která byla vytetována na rukou, u jiných čísla přišitá na oděv. Některé ženy měly uřezané prsy. K pracem při vykopávání těl z hromadného hrobu bylo použito osob z Krajského soudu v Klatovech. Pohřeb měl slavnostní ráz za účasti vojska, četnictva, úřednictva, hasičstva, zpěváckého spolku z Klatov, školních dětí a několika tisíc lidí z místa a okolí. Účast se odhadovala na 5000 lidí. Proslov měl předseda ONV Klatovy pan Čermák. Celý smuteční obřad byl skutečným uctěním památky nejen těch, kteří byli pochováni na zdejším hřbitově, ale vůbec všech obětí nacismu na celém světě.
Šumava tvoří jihozápadní hranici České republiky. Táhne se od jihočeského města Vyšší Brod až k Všerubskému mezihoří. Nejvyšším vrcholem na české straně je Plechý (1378 m n. m.). V nejzápadnější části Šumavy se tyčí strmý hřbet Královského hvozdu s vrchem Jezerní hora (1343 m n. m.), u jehož úpatí leží největší horská jezera na Šumavě, Černé a Čertovo jezero. Z hustě zalesněných oblastí vedou Šumavou stezky po hřebenech a svazích až do doliny. Na Šumavě najdete okolo 500 km značených cyklotras, procházejících terénem různé obtížnosti. Jsou zde podmínky k horolezectví, jízdě na koni, koupání a k provozování mnoha dalších letních sportů. Můžete se zatoulat k pramenům Vltavy, po dřevěných chodníčcích dojít k rašelinové slati u Borových Lad (Chalupská slať) nebo shlédnout šumavská jezera. Rozlehlé šumavské pláně poznáte nejlépe při pěších túrách a na kolech. Oblíbeným místem turistů je nejhezčí šumavský hřeben tvořený vrcholy Pancíř (1214 m n. m.), Můstek (1235 m n. m.) a Prenet (1071 m n. m.). Jedním z nejlákavějších míst je údolí bystřiny Vydry a Otavy, chráněné území s horskými osadami Srní, Antýgl, Kvilda a s historickým městem Sušice. Největším, nejstarším a nejlépe vybaveným rekreačním střediskem západní Šumavy je Železná Ruda, městečko s bohatou sklářskou tradicí. Železná Ruda je výchozím bodem mnoha turistických tras, má ideální podmínky pro cykloturistiku podpořené provozem cyklobusu. V zimním období patří Šumava mezi lyžaři vyhledávaná místa, neboť lyžování zde je skutečným zážitkem. Lyžařům je k dispozici řada kvalitních lyžařských areálů na území Šumavy (Zadov-Churáňov, Lipno Kramolín, Špičák, Železná Ruda), Bavorska (Mitterdorf - Philippsreut , Velký Javor) či Horního Rakouska (Hochficht, Sternstein). Mezi menší ski areály pro pohodové lyžování patří Hartmanice, Hojsova Stráž, Horní Vltavice, Kvilda, Kubova Huť, Nezdice na Šumavě, Nové Hutě, Javorník, Javorná, Přimda. K dobré dovolené patří také kvalitní ubytování a Šumava má co nabízet - ubytovat se můžete v celé škále ubytovacích kapacit podle potřeb a cenových rozsahů od kempů, privátů, apartmánů, penzionů, rodinných hotelů, pronájmu chat a chalup po luxusní hotely. Více na http://www.sumava.cz/.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Apolena neodpověděla na tuto řeč leda pláčem. Vzala bábě velký vlněný šátek, jímž hlavu a plece zahalila, a pospíšila ven. Jen s náspu seskočila a už se brodila po kotníky rozbředlou hlinou. Bosa, vysoko vykasaná, utíkala návsím dolů ke stoce. Bořila se hluboko, bobtalo, kvílelo řídké bahno...
Bába za ní vyběhla, nemohla z místa, chuděrka.
„Dítě, dítě! — vrať se!" volala, co hrdlo stačilo.
Nedovolala se, zanikl její sípavý hlas ve hluché vřavě mlh a hustě padajícího deště, v šumném jekotu poblíže tekoucích vod potoku. Vysoké topoly podle břehu stoky stály jako nebetyčná temná ohrada; déšť je zamžil, v jedno spojil, přiodívaje je všecky tímže jednotvárně šerým hávem, jenž i mezery mezi nimi zastíral.
Déšť i mlhy zastřely také postavu dívčinu. Zmizela bábě z očí, jako by země ji byla pozřela. Bába strnula, rukama zalomila. Jen stěží vyvázla úkladnému, kluzkému bahnu, v němž staré nohy neměly opory. Všecka vysílena, jedva dechu popadajíc, vrátila se do sednice.
„Máte taky takové bláznivé nápady, mámo?" plísnil ji syn; „proč běžíte za tou ztřeštěnou holkou? Což ji udržíte, když se jí chce utíkat? Nechte ji — však se vrátí, až uvidí, že projít nemůže."
„Och ty chlapče můj milý — ustrň se nade mnou! Jdi a přiveď mi ji, dyž užs ji nezdržel! Kde že má s to rozum, to dítě?"
A prosila a žadonila, až syn se obul do vysokých holeňových bol a vyšel za dívkou. Došel stoky, překročil můstek. Divě hučely vody, přetékající vezde kraj hlubokého koryta. Poutala je dosti vysoko nahnaná pevná hráz, topoly osázená.
Blata byla pod vodou, kam jen oči sahaly. Rmutná, rozčeřená rozlitina, obrovské, nepřehledné jezero, jehož protější kraj zapadal zastřen v neprůhledné šero. Žádná výšina, ani Dej menší kopeček nedával zvěst, že tyto spousty vod, pokryté vyrvanými rostlinami a špinavými chuchvalci pěn, mají vůbec mezí, mají druhý břeh. Jen tu a tam vyčnívaly z nich skupiny stromů a křovin, jichž neurčité, černající se obrysy, jedva poněkud vystoupivše z šerého závoje mlh, hned zase v nu h se ztrácely.
Apolena, když překročila most, vydala se po hrázi kousek celty proti vodě. Tam stanula, protože dále nemohla; tam ji ii našel její strýc, ana se opírala zády o velký topol, bloudíc ni i ustrašenýma zrakoma po nesmírné hladině vod.
..Nu - díváš se, viď?" oslovil ji: „hledáš očima Plástovice, bývá je vidět odtud. Máš to marné, neuvidíš je dnes. Pojď domů, bába se o tebe strachuje." Zalomila rukama.
„Strýčku, proboha vás prosím, poraďte! Kterak se dostanu k nám?"
„To jsou zbytečné řeči. Přece vidíš, že těmihle vodami neprojdeš... ani večer dnes, ani zítra."
„Pro boží rány, co to povídáte, strýčku?" zalkala. „Co jsem to udělala, že jsem domů nešla ze Zlivi! Trest boží!... A já musím domů, musím k mamince! Budou mě očekávat, na¬proti přijdou! Strýčku, poraďte!..."
„Copak ses zbláznila, holka! Kdopak by tě očekával?
Kdo by se ti mohl vydat naproti ? Však oni vědí, kde jsi, a rádi jsou, žes tu u nás --"
„Ale Václav! Václava odvedli na Hlubokou... a já tady dřepím a snad bych mohla přispět, aby se zase dostal domů. Strýčku, mou vinou se to stalo! Mne šel hledat do Blat! Vy nevíte... strýčku, proboha vás prosím, smilujte se! Pomozte! Radu povězte!... Kdyby nebyl šel mě hledat, nebylo by se mu to stalo... nebyl by viděl toho pěšáka tam... Strýčku, já musím domů! Já musím mluvit s Vojtou, ten dojista ví, čeho třeba zkusit, aby Václav se dostal zase na svobodu. Vojta ví o všem, co se děje na Blatech, jemu neujde nic... On třeba ví, co se přihodilo s pěšákem..."
„Nu, snad nemyslíš říci, že Vojta ho tam skolil a že se to svezlo na Václava?" Zarazila se, vytřeštila oči.
„Můj Bože!... co to povídáte, strýčku?... To jsem nechtěla říci, to ... není tak..."
„Nu tak, co tedy mluvíš o Vojtovi? Zrovna ho člověku vedeš na mysl, kluka! Mně se ten zmetek nelíbí, na místě tvého táty bych ho nebyl vzal do domu. Připadá mi jako nějaká noční kuna nebo vydra. Že má za ušima, každý ví, ale žádný ještě nevyzvěděl jeho spády, poťouchlého čerta! Jen ať jednou nelitujete, že jste ho vzali k sobě! Pojď teď domů, bosa tu stojíš v tom blátě, promokneš veskrz, ke všemu nemoc si uženeš.
Jako by neslyšela jeho vyzvání.
„Strýčku, proboha vás prosím, nevěřte! Vojta... to neudělal... Ten pěšák je lhář, darebák... Vy nevíte, strýčku... Ale Vojta jistě ví... Vojta ví o všem, co se na Blatech děje. Vojta mi přijde naproti; kdyby tu byl, provedl by mě těmi vodami... Vojta zná všecko, každou cestičku, každou píď půdy... To jsem chtěla říci, strýčku, nic jiného... nic víc..."
„To jsou všecko marné řeči. Vojta tudy projde právě tak málo jako jiný člověk. Proud by ho zanesl až někam do Zlivského rybníka. Ba, tam se hrnou všecky ty vody! Ať si dají pozor knížecí, aby jim nestrhalo hráze. Spousty vody by se dostaly jedním rázem do Bezdrevi a to by ani ta hráz tam dole u fišmajstra nevydržela. Protrhne-li se, je po Opatovicích, a co by potom Vltava vyváděla, na to člověk ani myslet nechce... Takhle přede žněmi nám to přišlo! Obilí všecko polehne a rybníky se naplní tak, že i pole se dostanou pod vodu. To jsou jiné starosti a ty naříkáš, že tu máš prodlít dva tři dni. Vidíš, holka, uvaž přece! Že by Václav toho pěšáka byl obral o peníze, tomu rozumný člověk neuvěří a soudce na Hluboké také ne. Já bych taky nevěřil, že by ho byl praštil, a udělal-li to prcce, kdo ví, co spolu měli, ale příčina by to nebyla, aby ho zavřeli. Ten pěšák mluvil patrně ve zmatenosti; až přijde k sobě, řekl bych, že sám to odvolá, tohle udání…
„Ale Václav ho nepraštil, strýčku, dojista ho viděl mnohem později... a Vojta by to mohl dokázat. Proto s ním musím mluvit..."
„Počkej, holka, nech mě domluvit a nepřiváděj mi pořád toho Vojtu, sice, namouduši, budu myslet, že ten to byl, který v pěšáka udeřil a snad taky obral..."