lokalita: horažďovicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
č. 101, 341 01 Hradešice, Tel: 376 396 264
Přijeďte si odpočinout na Šumavu, prožijte rodinnou dovolenou v klidném prostředí obklopeném lesy v Národním parku Šumava a jeho okolí. Využijte pobyt k aktivnímu odpočinku, poznejte malebné Šumavy, pošumaví, Bavorského lesa během cyklistiky, turistiky, vodní turistiky, hypoturistiky, sjezdového lyžování nebo běžkování v bílé stopě. Prožijte rodinný pobyt s dětmi v ubytovacích objektech vybavených pro děti. Časté jsouzahrady, dětské sportoviště, hřiště, houpačky, prolézačky, pískoviště či bazének, farmy s možností prohlídek zvířat a práce v zemědělství. Větší penziony a hotely mají k dispozici dětský koutek nebo hernu a podobně. Využijte široké a levné nabídky ubytování v soukromí, rodinný penzion, pronájem chaty, chalupy či apartmánu. V nabídce jsou také hotely, hotelové komplexy, horské chaty. Šumava je ideálním místem pro prožití krásné letní dovolené v České republice. V létě koupání a vodní sporty všeho druhu, které nabízí nejen dovolená na Lipně ale i na řadě dalších stojatých a tekoucích vodách Šumavy. Šumava je ideální také pro milovníky pěší turistiky či cykloturistiky. O stavu sněhové pokrývky, o aktuálním počasí na Šumavě se můžete informovat přes net prostřednictvím šumavských web kamer. O upravenosti běžeckých tratí informuje Bílá stopa, která zobrazuje pohyb jednotlivé upravující rolby on-line na mapě. Na Šumavě si můžete poslechnout nejedno místní rádio, jako například Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy, Anntene Bayern, radio Bayern, projít se po místech kudy chodil Král Šumavy, nebo spisovatel Šumavy Karel Klostermann, který měl na Šumavě nejraději vrch Javorník. Šumava má co nabídnout také vyznavačům architektury, historie a technických památek. Krajině na Šumavě a pošumaví dominují hluboké lesy, krásné rybníky čisté řeky. Pro výlety na kole, pěšky, na běžkách, v koňském sedle je přímo ideální panenská příroda Národního parku Šumava, Národního parku Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald), Blanský nebo Český les.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
A krejčí: „Dyť jsem si myslil, že se všickni zblázníte! Ale počkejte přeci! Dyť je to hloupost, dyť to být nemůže!... Lek jsem se jako vy, ještě víc snad! Očím jsem nevěřil! Namouduši, samého knížete pána kdyby ten četník byl ved, spíš bych tomu byl uvěřil... Tak skočím a povídám: Pro Krista všemohoucího, chlapče, cos to udělal? — Ale četník nedal mluvit a zhurta se na mne osopil, a abych táh svou cestou, poručil, sic že mě sebere taky... Tak, co plátno? Musil jsem jít a běžel jsem přímo do Plástovic. Tam u Potu-žáků je všecko vzhůru nohama a křik a pláč, a celá ves je pobouřená. Tak jsem se dověděl, že napřed se ztratila tuhle Apolena, ale o té už vědí, vzkázali jste, že je u vás. Odešel ten posel a vrátil se sedlák, zdržel se v Pašicích u Krušnejch. Potom přišel Václav, celý bledý, celý vyjevený; poslali ho hledat tuhle holku, ale nenašel ji, nic o ní nezvěděl. Zato viděl asi tisíc kroků za Vomáčkou člověka nataženého v trávě, s krvavou ranou na hlavě, jak myslil, zabitého. Jde on blíž, vtom ten člověk se pomalu sbíral na nohy. Jak on to Váša uviděl, náramně se ulekl, pomyslil si, že by z toho mohlo být potahování, dal on se do skoku a uháněl z toho místa, co jen nohy stačily. A, víte-li, že tohle byla hloupost! Ten člověk, jak jsem se potom dověděl — byl to pěšák z Hluboké — ho poznal, dovlekl se na Vomáčku a povídal tam cosi, že Váša Potužákojic ho znenadání přepadl odzadu, ránu mu zasadil do hlavy, omráčil a o dva zlaté obral, který prý měl v kapse, a baštýř poslal honem do Pištína pro četníka; ten šel rovně do Plástovic a k Potužákům. Přišel tam, sotva Václav byl doma. Chudák, bránil se, jak mohl, že on ne, že neví, kdo toho pěšáka zranil, že ho jen viděl, ale četník mu nedal víry; kdyby byl neměl nic zlého za sebou, nebyl by utekl. Nu, já, víte, nikomu nechci ublížit. Václav takto kuřeti by neublížil, ale kdoví, co s tím chlapem měli. Že ho bacil holí, dejme tomu, ale obrat ho, to ne! Tomu do smrti neuvěřím!..."
Rozumí se, že z přítomných nikdo nevěřil. Bába neříkala ničeho; klečíc jala se odříkávat modlitby. Bylo žalostno patřit na staré, zapadlé oči, jež rázem se od pláče zanítily.
„Nedej dočkat, ty můj Spasiteli, aby má krev se dopustila takové viny!... Nedej taky, aby nevinný člověk byl souzen..."
„A co bude?" — „Co zamýšlí Potužák?" — „Odvedou ho do Budějovic?" — hrnuly se otázky na krejčího.
„Vzal-li mu peníze, je to loupež!" odvětil hrobovým hlasem tázaný. „Tomu rozumím já. Na to je porota. Pět i deset let by mohl dostat."
Výkřiky hrůzy ze všech stran.
„…Ale on mu peněz nevzal! ! To je hloupost, to nemůže být…“
„Uhodil-li ho, vyšetří se věc, co a jak, a doktoři promluví.
Třeba nic z toho nebude, třeba chlapec se jen bránil a díra do hlavy ještě není těžké ublížení," poučoval krejčí. „Ostatek, Potužák půjde zítra na Hlubokou a nabídne kauci, aby ho pustili a na svobodě vyšetřovali. Peněz to ovšem bude stát hodně. Nu, chválabohu! Potužák jich má..."
„Vždyť... vždyť..." vydralo se slovo Apoleně. Chtěla říci, že Václav ho neuhodil, ale nedořekla: nemohla, hlas uvázl v hrdle. Stál pojednou před jejím duševním zrakem Vojta, pohrozil jí, mluvit zapověděl. Sklesla zase na židli, z níž byla povstala, schoulila se, obličej fěrtuchem zakryla a usedavě plakala.
Řeči sem, řeči tam, Potužáka litovali ještě více než uvězněného mladíka. Pojednou Apolena se zase zvedla. Bledá byla jako smrt, všecka se chvěla, ale už neplakala.
„Bábo! Bábo!... Půjdu domů! Nevydržím tu. Půjde-li kdo se mnou, dobře!... Nepůjde-li nikdo, sama půjdu..."
„Pánbůh rač opatrovat! Tu budeš, dítě, ani se nehneš, ani sama, ani s kým druhým nepůjdeš!" —
„Nikam nepůjdeš!" vece přísně sedlák. „To by tak bylo! Na tebe tam zrovna čekají!"
„Musím domů! Musím!" zvolala pronikavě. „Proboha vás všechny prosím, nezdržujte mě..."
Marně prosila, rukama lomila. Nepustili ji, po dobrém domlouvali, aby se utišila — všecko že se vysvětlí.
„A co Vojta? — Co říká Vojta?" ptala se prudce krejčího.
„Vojta? Ten kluk, váš hříbek — Toho jsem neviděl. A proč se po něm ptáš ?"
Zarazila se; ani v největších duševních mukách svých, byť jediným slovem bratra tísně a hanby zbaviti mohla, nebyla by pověděla pravdu. Ptala se po Vojtovi jedině z toho důvodu, že byla přesvědčena, že tento sám, jakmile vhodným uzná, Václava vysvobodí; proletěla jí hlavou myšlenka, že třeba již tak učinil.
„Vojta je celý den na Blatech," odpověděla tlumeným hlasem zajíkajíc se, „vidí mnoho... tak jsem myslila, že... snad!..."
Nedopověděla, znovu do pláče se dala.
„E, kdepak, co moh vidět tam!" pravil krejčí; „v tu stranu nepřichází. Pěšáka někdo srazil hned za Vomáčkou, na knížecích lukách. Co by tam dělali hříbkové ?\"
„Nu — neví se,\" nadhodila podruhyně; „tenhle Vojta je všude, kudy teče potok. Je to takový dareba; má v hlavě ryby, místo aby si hleděl koňů. Já bych tomu klukovi nevěřila, ale chraň Pánbůh, abych tím něco řekla."
Slovo bodlo Apolenu jako břitký nůž; schoulila se zas a už nepromluvila, jen dušené stkala.
Krejčí slíbil, že, jak Bůh den dá, půjde do Plástovic a na Hlubokou a že se pak vrátí a přinese zprávu, načež požádal o nocleh, jenž mu byl s ochotou poskytnut.
Och, bez konce dlouhá noc, plna úzkosti a muk, jak pro bábu, tak i pro vnučku!